1. čtení Ex 16.4-27, text Ž 145.15-16
Milí bratři a milé sestry,
Chci Tě vyvyšovat Bože můj a králi. Těmito slovy začíná náš Žalm. V hebrejštině je nazván slovem T-HILLA, což znamená Chvála. Žalm, který je posledním z mnoha žalmů připisovaných Davidovi. Žalm, který je plný radosti, naděje, slávy Hospodinovy a vzývání jeho jména. Žalm, který chválí. David je plný radosti a může se až přetrhnout v oslavě a v chválení Hospodina svého Boha.
Dokážeme jej vůbec pochopit ? Dokážeme pochopit Davidům entuziasmus a především styl chválení? Říkám si, zda může být člověku v dnešní době vůbec vlastní, tento způsob velebení Hospodina. A o to více v naší církvi. Vždyť všichni křesťané, kteří tančí, zvedají ruce nad hlavu, hlasitě na veřejnosti provolávají slávu Hospodinu jsou nám spíš k úsměvu. A možná si dokonce někdy říkáme, že nám, normálním křesťanům dělají ostudu. Pak nás ostatní budou házet do jednoho pytle a považovat za blázny.
Ale David, tento Bohem pomazaný král, který vůči Hospodinu zhřešil a užil si svoje utrpení je právě tento typ člověka. Vždyť i v některých písních mládeže se zpívá, že ?chci skákat a zpívat jako David?.
Nemyslím si ale, že je důležitá forma toho, jak jsme Hospodinu vděčni. Jak moc skáčeme, nebo jak moc se soustředíme vnitřně. Je důležité si jeho blízkost, jeho pomoc, ochranu a milosrdenství uvědomovat a chválit jej za to. A to můžeme činit jak bujarým veselím, tak ztišením se v klidu a samotě někde v koutku domova. Hospodin hledí do našich srdcí a do našich myslí. Hospodin nezkoumá a nehodnotí způsob a vizuální stránku věci samé ? na co mi lidé mnohdy klademe ovšem sami velký důraz.
A tak pěkně po našem sedíme, posloucháme, radujeme se ve svých srdcích a společně děkujeme Hospodinu za vše co nám dává.
Z dob, kdy můj otec působil na vesnických sborech, ať již to bylo nedaleké Rovečné, nebo poněkud vzdálenější Krabčice, býval stůl Páně obložen mrkví, celerem, bramborami a kdejakou další zeleninou nebo ovocem. V Německu jsem se setkal i s konzervami, chlebem nebo zavařeným moštem. Prostě symboly, které nám připomínají dary od Hospodina, které nás živí. Mají nám připomenout díky za úrodu, díky za to že máme co jíst a pít a že jsme schopni se vlastními výpěstky uživit. I v dobách prvních křesťanů byla hlavní obživou zemědělská činnost. A proto právě ta zelenina a ovoce byly symbolem díku.
Dnes bychom stejně tak mohli děkovat za to, že máme práci. Že se nám daří v podnikání, že máme úspěch. Že děláme něco smysluplného a k tomu nám to ještě přináší zisk, díky kterému si můžeme obstarat třeba i tu zeleninu. A tak by každý z nás mohl přinést ke stolu Páně nějaký svůj dík.
Ale to, za co děkujeme, nás může na druhou stranu i pohlcovat. Začínáme mít víc a víc, to co nám kdysi stačilo již nám nestačí a my se začínáme upínat pouze k tomu, abychom měli ještě více a abychom si nahromadili svých výnosů, ať již materiálních nebo peněžních a mohli se tím vším kochat a radovat se z toho, kolik že já toho mám a jak se díky tomu mám. A ve všem tom kochání, shonu, a píle mít ještě více, zapomínáme na to, kdo je naším dárcem. Kdo nad námi drží ochranou ruku, a dává nám mít všeho dostatek. Z našich srdcí a myslí se vytrácí Hospodin. Touha pohlcuje i naše díky a uvědomění si, Hospodinovy lásky, která nás nenechá zahynout. A my nevěříme, a tak se chováme jako Izraelci na poušti. Sbíráme víc, než stihneme sami sníst, spotřebovat, nebo využít. Sbíráme, dokud je to výhodné. Co kdyby zítra už nebylo. Nebo bylo málo. Nebo bylo za víc. Sám znám chvíli, kdy vidím v obchodě něco v akci a tak toho koupím jednou tolik a pak mi to v lednici akorát zasmrádne a zkazí se. A tak i naše majetky mnohdy můžou zasmrádnout. K čemu nám budou ve chvílích, kdy se nám bortí vztahy, nenaplňují očekávání, a život se ubírá jiným směrem, než bychom si představovali.
Samozřejmě, že ve chvílích blahobytu a v dobách, kdy se nám daří, bychom měli myslet na to, že takto to nemusí být stále. Není samozřejmostí, že co mám dnes, musím mít i zítra. A je dobré myslet na budoucnost. Ale třeba také se i vnitřně neupínat jen k majetku, ale mít na mysli, že se vše může jednou obrátit.
Ale přeci máme zde ujištění, že Hospodin nás nenechá padnout. Jak píše Žalm, Hospodin podpírá všechny klesající, a všechny sehnuté napřimuje. Hospodin je naší jistotou, že i ve chvílích materiální nouze nám bude dávat život a živobytí. Ve své přízni sytí všechno.
Bratři a sestry, vzdávejme díky Hospodinu za jeho každodenní dary. Takové díkčinění bychom měli činit každým dnem. Každým dnem bychom si měli uvědomovat, že vše co dostáváme, co si vypěstujeme nebo čeho vlastní pílí a úsilím dosáhneme je darem od Hospodina. Jistě ne náhodou se tyto verše používaly mezi Źidy k modlitbě před jídlem. Já před jídlem také nejčastěji používám slova : ?Hospodine děkuji Ti za to, že mě sytíš a že mám co jíst?. On nám dává pokrm, On žehná naší práci. On žehná každému našemu kroku.
Hospodin několikrát stvrdil smlouvou s člověkem, že při něm bude stát. Že mu dá vše co bude k životu potřebovat. Ať to bylo s Noem nebo s Mojžíšem. Hospodin na vždy potvrdil darování věčného života nám, skrze smrt Ježíše Krista na kříži. Skrze tento akt lásky k nám můžeme mít jistotu, že Hospodinu na nás opravdu záleží. Za chvíli budeme společně slavit Večeři Páně. V některých katolických liturgiích se právě naše přečtená slova: ?ty jim dáváš jejich pokrm? vyskytují v přípravě k Večeři Páně. Hospodin nás nasytil a my můžeme žít věčný život.
Bratři sestry, vzdávejme Hospodinu díky. Slavme jeho hostinu a nezapomínejme na toho, který je zdrojem našeho každodenního chleba. A nebojme se, Hospodin nám dá pokrm v pravý čas a nenechá nás zahynout. Díky tobě Bože veliký.
Amen