čtení: Marek 8,31 - 9,1

Děcka, dneska nemám obrázky, ale přinesl jsem si tuhle tašku.

• ZKUSTE HÁDAT, CO V NÍ ASI MÁM? /Souvisí to s jedním příběhem z evangelia – s Ježíšem a s Petrem – a taky s jednou horou…) = stan – Protože v tom příběhu vystupuje Petr jako takový táborník.
• STANUJETE NĚKDY? SPÍTE NĚKDY VE STANU? KDY? LÍBÍ SE VÁM TO? CHTĚLI BYSTE MÍT TAKOVÉ PRÁZDNINY VE STANU POŘÁD?
• A UMĚLI BYSTE STAN POSTAVIT? – Tak to zkusíme, pojďte mi pomoct.

Skvělé, vy jste skoro takoví táborníci jako Petr. A já vám povím, jak to s Petrem a s těmi stany bylo: (jestli někdo chce, tak může poslouchat ve stanu.)

                Vy jste si v nedělní škole vyprávěli, jak Petr vyznal, že je Ježíš boží Syn – že není jen učitel, léčitel nebo prorok, ale ten pravý zachránce od Boha, který má všechny i celý svět vysvobodit ze všeho zlého.

                Ale teď si už asi nebyl jistý, jestli se náhodou nespletl. Jen co to vyslovil, začal totiž Ježíš mluvit o tom, že bude trpět, že ho zbožní lidé odsoudí a že bude dokonce popraven. A nejen on, ale i oni, pokud chtějí být jeho učedníky, že na tom budou podobně. Místo očividného vítězství bude s tou jeho cestou důvěry jenom kříž.

                Že by tedy všechny ty naděje, které do něho vkládali, byly marné? Místo vysvobození jenom potíže?! A tyhle prohry že by měly vést k naději? Je vůbec Ježíš tím, za koho ho pokládají? Nespletli se? Mají ho vůbec poslouchat? Mají za ním skutečně jít? Petr byl zmatený.

                 Ježíš to asi tušil. Věděl sám, jak je takový zápas těžký. A tak vzal právě jeho a ještě Jakuba a Jana s sebou na vysokou horu, kde byli sami, aby jim něco ukázal. Bylo to, jako když čtete knížku a nemůžete to napětí už vydržet, a tak se kouknete na konec, jak to dopadne. A bylo to opravdu zářivé finále. Ježíš se před jejich očima najednou proměnil – jeho šaty najednou oslnivě zářily. Ne jako v reklamě, když je vyperete v jedinečném pracím prášku. To byla záře, jakou všichni čekali od Boha. A Ježíš tam také nebyl sám. Byli s ním právě ti, kteří měli přijít, až se Bůh pustí do záchrany světa – Mojžíš a Elijáš. Teď to Petr, Jakub a Jan jasně viděli – Ježíš do té slávy patří, opravdu je tím božím zachráncem. Bylo to všechno krásné a slavné, bylo to úplné nebe na zemi. Přesně tak si to přáli.

                A Petra napadlo: „Tak přece jenom! Jasně, takhle to má být. Takhle ať to zůstane na věky!“ – A teď přijde na řadu to jeho táborničení. – Hned se totiž Ježíšovi nabízel: „To je skvělé, že jsme tady. Takhle je nám dobře. Chceš, já postavím tři stany – jeden pro tebe, jeden pro Mojžíše, jeden pro Elijáše – a zůstaneme tu už na věky spolu. Tady se usadíme.“

                Jenomže ještě ani nedomluvil a všechno bylo pryč. Všechno přikryl velký mrak. „Co to je?!“, divil se nejspíš Petr. „Kterej ďábel tu nádheru zase zhatil?!“ Ale z toho mraku se neozval žádný škodolibý ďábelský smích. Ozval se z něho Pán Bůh a říkal jim: „Ano, to, co jste viděli, platí. Ježíš je boží Syn a zachránce. Ale neviděli jste to proto, abyste se v tom usadili. Žádné nebe někde v ústraní se nekoná. Zahlédli jste to proto, abyste ho opravdu poslouchali, abyste tou jeho cestou ztrát, s kterou je kříž, v důvěře šli.“

                A proto také Ježíš, když sestupovali z té hory – a to už byl zase stejný jako oni – svým učedníkům řekl: „O tom, co jste viděli, zatím nikomu nevypravujte. To by lidi jen popletlo jako vás. Chtěli by se v té zbožné slávě utábořit jako tady Petr. A že se k ní jde právě tou cestou ztrát a proher, to by si ani nevšimli. Těm by se kvůli ní chtěli jen vyhnout. A to je cesta do pekel.“

• A TAK TEN STAN, DĚCKA, ASI ZASE SBALÍME, NE? POMŮŽETE MI ZASE? Od Petra to nebyl zrovna dobrý nápad. Utábořit se jen tam, kde je nám dobře, v tom žádná naděje není. Ty šťastné okamžiky jsou jen taková posila na cestu, abychom skutečnou důvěru nevzdali.

A o tom si teď společně můžeme zazpívat:

135 SV Posila na cestu

Mk 9,2 – 9

Bratři a sestry,

je mi jasné, že když posloucháte biblický text tady při bohoslužbách, je to jiné než když ho mám při přípravě kázání před očima, můžu se k němu vracet a zastavit se u každého slovíčka. Nemůžete zaznamenat všechny detaily. Ale možná jste si všimli, že celý ten příběh v evangeliu začíná časovým údajem. Ježíš vzal svoje učedníky na horu po šesti dnech. Marek to nezmiňuje náhodou.

Po šesti dnech přichází den sedmý, den zvláštní, oddělený – pro židy sabat, sobota, pro nás neděle - den zasvěcený Bohu.  Možná je to tedy celé právě o dnešku, o bohoslužbách a o nás. Takové varování, abychom se tu v kostele se svojí vírou moc nezabydleli.

Tím samozřejmě nemyslím, abyste sem nechodili. Ostatně ten výlet na horu si nevymysleli učedníci, vzal je tam s sebou Ježíš a to, co viděli, nebyl omyl, ale dar. Okamžiky, kdy se víra potvrzuje a její význam a sláva se ozřejmí, potřebuje snad každý. Když někdo říká, že se ve víře bez kostela obejde, vždycky se v duchu ptám, jestli je opravdu takový machr. Odolávat sám všem pochybnostem, neúspěchům, prohrám a propadům bez možnosti ujištění, že to má smysl a naději, to mi přijde nelidské. A Ježíš, jak je vidět, pro to měl pochopení. Díky němu prožívají jeho učedníci i vrcholné okamžiky, kdy je nad slunce jasné, že té důvěře, s kterou je kříž, patří budoucnost. Bez nich by asi ani nebylo možné si ji udržet a na ní dát. Přiznám se, že po nich někdy taky strašně toužím. A nemyslím si, že je na tom něco zlého.

Potíž je, až když se z téhle posily a nápovědy stane cíl, až když tomu nároku, aby nám v ní bylo vždycky dobře, svou víru podřídíme. Ať už tak, že se od všeho, co by ji rušilo, komplikovalo a vydávalo neúspěchu, odstřihneme – co je za zdmi kostela nás nebude zajímat, ponecháme to svému osudu a spokojíme se s mírem v duši; nebo tak, že si svou víru ponecháme jen pro ten kostel, jen pro to prostředí, kde ji všechno potvrzuje, kde v ní není třeba čelit těžkostem, prohrám, otázkám a pochybnostem a při odchodu ji tu obrazně pověsíme na věšák zas na příští neděli. Zabydlet se v kostele nemusíme jen tak, že si tu vysedíme ďůlek, ale že si osvojíme víru tak, aby nám v ní bylo vždycky všechno jasné a nepřinášela nám žádné potíže.

Jenomže, kdo je ve své víře pořád na vrcholu, ten už asi Pána Boha moc nevnímá. Protože Bůh to blaho nekomplikované jistoty ruší, zve k důvěře, právě když všechno očividné zmizí, a vybízí nás, abychom popřáli sluchu právě tomu, kdo se potížím nevyhýbá. Máme jít za ním, ne abychom se jich zbavili, ale abychom v nich zůstali věrní.

A díky Bohu za to, že Petrovo přání nevyslyšel a na tom vrcholku se nezabydlel. Jen díky tomu se s jeho láskou a věrností můžeme setkat i na dně a nejen v záři reflektorů. A ani prohry nás od nich pak nemohou odloučit.  Amen.