Je třetí neděle v měsíci, v našem shromáždění jsou i děti. Pokusím se, aby i ony mohly kázání rozumět.

Jdete na výlet. Už nemůžete. Puchýře, žízeň, nohy bolí. Kdy už tam budem, zní ze všech stran. Ještě kousek, ještě kousek. A pak vyjdete na hřeben, v dáli jakási špička hory ? a tam to je, tam jdeme.
Zdá se, že to nikdo nemůže vydržet. A najednou další překážka. Rovně jít nemůžeme, jak jsme mysleli. Je to území nějakých darebáků, mají divoké psy, lidi okradu a zbijí. Musíme to místo obejít. Bude to ještě mnohem dál, než dojdeme do cíle.

Jakou budeme mít náladu? Veselou? Štěbetavou? Hupsat, brebentit? Asi ne. Budeme otrávení. Bez chuti. Bez života. Nic nás nebude bavit.

Podobně kdysi Izraelci. Utekli z Egypta, kde to bylo strašné. Trpěli tam jako zvířata. Utekli, Bůh je vyvedl a jeho vyslanec Mojžíš jim slíbil novou zemi. Ale oni už nemohou. Už sotva pletou nohama, země do které jdou je sice nadohled. Ale území před nimi patří zlým Edomcům, ti by je zabili a tak musí kus země obejít.

Čteme, že lid propadl malomyslnosti. Malá mysl. Nevleze se tam radost, touha něco dělat. Nevleze se tam těšit se na něco. Je to malé. Vrčet, spát, nadávat.
Malá mysl je také zlostná. Co se stane, když se něco nedaří? Někdo nás pozve do kina a je to hrozná pitomost. Na oběd jdeme do jiné restaurace než obvykle a nestojí to za nic. Zvolíme někoho, ať vládne a ono to není lepší. Co většinou lidé udělají?

Hledají, komu vynadat. Kdo za to může. Kdo řekl ať jdeme sem? Kdo nás sem poslal? Kdo řekl, abych si koupil tyto boty když ty druhé byly lepší? Kdo řekl abych chodil cvičit na klavír? Kdo za to může? Rodiče? Učitel? President? Vláda? Nejhorší je, když už za to můžou všichni. Každý je divný, všichni jsou zlí. Oni za to mohou.
Izraelci také tak reptali. Mojžíš za to může a ten jeho Bůh. On přišel a vytáhl je z Egypta ven. Jo, povedlo se mu to, utekli těm darebákům, ale co z toho? Pořád někam jdeme, cíl daleko, teď máme obcházet jakousi zemi, copak to nevěděl dřív, že tu bude překážka? Málo jídla!

Pán Bůh. Asi ho to mrzelo. Vy jste ale nevděční. Vy jste vlastně hlupáci. V Egyptě jste se dřeli, nic jste nesměli. Byli jste jako zvěř, mohli vás zabít a dělat si s vámi co se jim zachtělo. Teď jste svobodní lidé, jen vás to něco stojí.
Možná mu to bylo líto. Dlouho to připravoval, Mojžíše přesvědčoval, faraona trestal, vody od sebe rozehnal. A to má za to. Za dobrotu na žebrotu. Ještě mu vynadají.

Bůh se rozhněval. To on také umí. A řekl, já vám ukážu, jak se máte dobře. Vy ani nevíte, jak se máte dobře. Rychle jste zapomněli. A poslal ohnivé hady. A ti lidi štípali. A mnoho lidí pomřelo.
Had. Vlezete na táboře do spacáků, a něco tam překáží a mele sebou. Sedíte v autě, a něco vás lechtá na chodidle.. Hu. Někdo má hady rád, ale takových není mnoho.

A lidem to došlo. Hrůza, ohniví hadi, smrtelné uštknutí. Teď je nám zle. Mojžíši, pomoz! Ano, my jsme udělali chybu, když jsme nadávali na Pána Boha, pomoz nám! Už nereptají, jde jim o život. A prosí. Pomoz. Udělali jsme chybu. Pomoz.

Není to příjemné, když zjistíme, že jsme udělali chybu. A chybu udělá každý člověk. Rodiče nechtějí, aby jejich děti dělaly chyby. Děti se neumí představit, že by jejich rodiče mohli někdy udělat chybu. Někdo si myslí, že v bibli vystupují lidé, kteří nedělají chyby. Ale dělají. Rozdíl je v tom, kdo ty chyby umí přiznat. To je moudrý člověk, ten se Bohu líbí, kdo chybu umí a dokáže přiznat. Není to příjemné. Není to lehké.

Lidé přiznávali: Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se Mojžíši k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil! Zase bude dobře, sneseme dlouhou cestu, jak rádi budeme obcházet nepřátelské území, jak nám bude chutnat co máme, jen ti hadi ať zmiznou!
Hospodin poradil Mojžíšovi: udělej hada z bronzu, připevni ho na žerď, dlouhou tyčku. A kdo se podívá na toho hada, bude zachráněn. Zůstane na živu.
Není to jak o v pohádce ? lup a hadi jsou pryč. Jsou stále, jsou nebezpeční, ale je možno si zachránit život. Pohledem. Podívat se na toho bronzového hada. Co člověk musí udělat, aby si zachránil život, podívat se na bronzového hada.

Umíme si představit, jak si asi všichni dávali pozor, aby měli hada na tyčce stále na dohled. Aby stihli se na něj podívat.

No a to jsme my a o to jde. Mít Boha stále dohled. Neztratit se tak daleko, že na něj není vidět. Jim šlo tenkrát o život a každý si sám moc dobře hlídal, aby na hada viděl. Aby mezi ním a hadem nebylo něco, co by bránilo pohledu. Co by se nedalo snadno obejít nebo odklidit.

Nemáme hady. Máme Krista. My věříme v Krista. A taky nám jde o život. Kdo věří v Krista, má věčný život. Neztratí se Bohu. Ani když ho uštkne had, nemoc, tragedie. Jsou, existují nemoci, jsou tragedie, je reptání a brblání a nadávání. Hrozí, že na ta uštknutí umřeme.
Známe pomoc. Smíme věřit v Krista. On zachrání život. A každý si musí sám hlídat, aby se nezatoulal tak daleko, že už to nestihne ke Kristu volat, už to nestihne si na něj vzpomenout.
Proto se snažíme o něm mluvit, chodíme do shromáždění, na biblické, do Nedělní školy, abychom o Kristu slyšeli a byli mu blízko. Věříme, je tady, blízko. Přišli jsme k němu a on k nám. I kdybychom umřeli, nepřijdeme o život.

Děkujeme Pane Bože a odpusť nám, když brbláme, jak zle se nám daří. A komu se daří skutečně zle, buď mu prosíme nablízku, i kdyby se zatoulal moc daleko. Amen