Bohoslužby, 9. 12. 2012, V. Hrouda

Čtení: Lk 1, 26-38

Kázání: Gn 18,1-15

Milé sestry, milí bratři,

základem tohoto adventního kázání je text z knihy Genesis, z osmnácté kapitoly, verše první až patnáctý. V ekumenickém překladu Bible je tento oddíl nadepsán Abrahamovi hosté:

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“

--------------------------------------------------

Ale ano, smála ses (Gn 18,15), řekne Sáře Hospodin. Tohle je zajímavý verš. Je to výčitka? Nebo je to výzva k uvolnění Sářina strachu? V každém případě je to zapamatovatelný verš. Mohlo by to být motto! … pojivo, takový zpevňující drátek tohoto adventního (pra)kázání!

Ale po pořádku. Vlastně na přeskáčku. Budu dnes hodně skákat, ale ne chaoticky, naopak! Chci zde ukázat na důležitou souvislost. Na souvislost dvou podobných příběhů, jednoho starozákonního (Sářina) a jednoho novozákonního (Mariina). Tedy jde mi o souvislost mezi Starým a Novým zákonem.

Jak víte, ve Starém zákoně je mnoho takových míst, která jaksi připravují půdu pro Krista. Nejznámější jsou Izajášova proroctví, v Adventu a na Vánoce tradičně hojně čtená.

Zkusím to říct ještě jinak: ta podobnost mezi setkáním Sáry s andělem a setkáním Marie s andělem je nejen adventní… je taky teologicky závažná!

Starý zákon svědčí o Kristu! Vždyť taky Abraham a Sára jsou přímí Ježíšovi praprapra… rodiče. Sára a Marie jsou tedy vlastně příbuzné. I tak se to dá říct. Píše se o tom hned v první kapitole Matoušova evangelia, kde je uveden rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova (Mt 1,1).

Ale ano, smála ses, řekne Sáře Hospodin. To je to naše motto, pojivo a drátek.

Smích hraje v té epizodě se třemi hosty důležitou roli.

Sára sedí ve stanu a slyší, co si muži venku povídají: Hle, tvá žena Sára bude mít syna (Gn 18,10), říká jeden!

Sára se v duchu zasměje (Gn 18, 12): No to mě podrž, to si snad dělají legraci! Vypadají dost důvěryhodně, to se jim zas musí nechat. Abraham na mě před chvílí vychrlil: ´Dělej, dělej, upeč něco, nesmíme je nechat dlouho čekat! Jsou to andělé!´Andělé, neandělé, jsou to chlapi! Co ti vědí o ženských cyklech, o ovulaci! Prostě v devadesáti už žena nepočne, ani kdyby se muž rozkrájel. Znovu se v duchu usmála… Abraham je pořád štramák, ale přeci jen… stoletý štramák! … Buď anděli trochu realista!

Po pořádku. Postavme si ty dva příběhy vedle sebe. Jsou v nich stejné prvky, takové paralely.

První podobnost: Poslové shůry. Sáru s Abrahamem navštíví tři muži, jsou to andělé. Z textu vyplývá, že je vede Hospodin osobně. Také Marii přece navštíví anděl.

Druhá podobnost: Předpověď narození. Abrahamovi: Hle, tvá žena Sára bude mít syna (Gn 18,10)! Marii, téměř identicky, včetně toho radostného slůvka ´Hle!´: Hle, počneš a porosíš syna (Lk 1,31).

Třetí podobnost: To narození bude zázračné. To je to, čemu se Sára v duchu smála – jak by se to mohlo stát! To nejde! Marie se diví podobně: Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem? (Lk 1,34) Lukáš je vážnější, nezmiňuje se o smíchu, možná si ho jen nevšiml. Myslím si, že se tomu bláznovství Marie v duchu taky pousmála.   

Čtvrtá podobnost: To dítě bude požehnané. Svaté. Bude mít od Boha úkol. Syn Izák bude nositelem věčné smlouvy Božího lidu – Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou, praví Hospodin v Gn 17, 19. Svatost dítěte předpoví anděl také Marii: Tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží (Lk 1,35).

Ještě vidím jednu podobnost. Obě události mají svůj zdroj v Boží milosti. Abraham vítá Boží návštěvu slovy: Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka (Gn 18, 3). Abraham milost nalezl, jelikož Panovník jeho pohostinství přijal – posadil se pod strom, pil a jedl. Lukášovské Buď zdráva, milostí zahrnutá (Lk 1, 28) je zase krásným vyjádřením Boží milosti pro matku Ježíšovu.

Když tedy porovnáváme Sářin a Mariin příběh… všimli jste si taky, že při starozákonním navštívení se objeví umývání nohou, chléb a zabité dobytče. To jsou výrazné křesťanské prvky! V hlubokém předkřesťanském pravěku…

Sára se bála a tak zapírala: Nesmála jsem se! (Gn 18,15). Ale ano, smála ses, řekne Sáře Hospodin. Z toho výroku popravdě úplně moudrý nejsem… Ale ano Sáro, smála ses! Tak je to napsáno, nikoliv řečeno. Litera nemá výraz! Potřeboval bych slyšet intonaci hlasu – jestli byla vyčítavá nebo shovívavá.

Rozzlobeně: Sáro! Ty ses mi smála! Jsi lhářka! … Čili Bůh, který Sáru zase nachytal. Takový tón Zákona!

A nebo spíš mírně, konejšivě: Ale Sáro, prosím tě, no tak… smála ses, ale nemusíš se bát, já jsem tě nepřišel zkoušet… přišel jsem tě obdarovat! … Čili útěcha, pohlazení… tón Lásky!

Nebo do třetice… dobrá se mi zdá i takováhle interpretace: Ale ano, smála ses, řekne Sáře Hospodin. Víš, já tenhle smích znám. Slyším to často, vlastně pořád – a není to moc legrace. Takhle se směje člověk, když mu ubývá důvěry… když přestává věřit!

Je asi dobře, že ono Hospodinovo: Ale ano, smála ses, můžeme nechat otevřené. Nakonec, je to jen hra s intonací hlasu…

Už se v kázání určitě orientujete: Smích je tu jen vedlejší linka – pojivo a drátek. Nuže, zpátky k tématu.

To téma je adventní, narození požehnaného dítěte! K tomu další důležitá okolnost. Poslouchejte:

Sáraj Abramovi nerodila (Gn 16,1). Izák prosil za svou ženu (Rebeku), protože byla neplodná (Gn 25,21). Neplodná byla i Jákobova žena Ráchel: Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru (Gn 30,1). Sára, Rebeka i Ráchel – lid Hospodinův vzejde z žen, které nemohly mít děti.

Kdybychom se na tu neplodnost chtěli dívat biologicky (jaksi moderníma očima), jistě by nás napadlo, že neplodné nemusely být jenom ženy. Neplodný mohl být i Abraham, nebo Izák, nebo Jákob. Takové úvahy by ale právě byly nedorozuměním. O biologii tu určitě nejde. 

Stojím si za tím, že ona zázračná narození mají jasný význam. Biblické příběhy jsou příběhy víry. Ukazují nám pravdu o Bohu… a to často jakoby mimoděk, nepřímo a nevyřčeně.

To je moudré, protože my máme tu pravdu také sami hledat, objevovat ji. I to je víra. Zkrátka, pravdu můžeme v příběhu často jenom vytušit… jako něco, co je skryto, jakoby ´zastrčeno´ za slovy, za reáliemi toho příběhu.

Děj je tak trochu šifra, zakódovaná zpráva. Víra je hledání kódu!

Tu zprávu, ukrytou za těmi biblickými narozeními z neplodných matek, bych vyjádřil nějak takto:

Narození člověka je od Boha, ne od rodičů... první věc! Druhá věc…Bůh tu dává nový život, a to celému rodu, celému hlučícímu davu pronárodů (Gn 17,4), jak doslova zaslibuje Abrahamovi… tím, že dá svému lidu požehnaného dědice. A třetí věc: Někde pod tím je kontext dějin… to znamená, že jednotlivé události jsou propojené, že na sebe navazují, že dávají smysl a někam směřují. Sára – Rebeka – Ráchel.

A dál…  i po nich (v dalších generacích, později) se přeci zápletka opakuje:

Muž Manóach má ženu a té se ukáže Hospodinův posel. Řekne jí: Hle, ty jsi neplodná, nerodila jsi, avšak otěhotníš a porodíš syna (Sd 13,3)... Narodí se jim Samson, soudce Samson.

Totéž Elkána, miloval svou ženu Chanu, ale Chana děti neměla (1 S 1,2). Bůh vyslyšel její nářek a narodil se Samuel. Prorok Samuel, který pomazal Davida za krále.

Prostě, tenhle refrén s neplodností a darem nového života, to jsou jednotlivá podivuhodná narození, takové studny, vřídla, prameny… prameny požehnání lidskému rodu. Ty prameny se postupně slévají do jednoho toku. Lze si to tak představovat – jako proud dějin!

Vrchol přijde ve vánočních událostech! A zase, poslouchejte: Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš… měl manželku, a ta se jmenovala Alžběta… neměli děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku (Lk 1, 5-7) Je to opravdu refrén! Tu se objeví anděl a řekne: Neboj se Zachariáši… tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan (Lk 1, 13). Narodí se jim Jan Křtitel.

Jako poslední v této řadě se narodí Ježíš, Kristus Pán, v městě Davidově (Lk 2,11). V něm dějiny spásy dospěly ke svému vrcholu!

V této souvislosti mě asi poprvé v životě napadlo tohle: To, že Ježíš neměl děti, tedy že z něho nevzešel už žádný další požehnaný dědic, žádný další pokračovatel… to je zpráva o tom, že v Kristu je vrchol! Vrchol dějin! Dále už řeka dějin poteče jinak…

Od Krista a v Kristu se spása děje už v (d)Duchu a z Ducha! Věřím, že požehnaně.   

Ale ano, smála ses, řekne Sáře Hospodin, když je na návštěvě u Abrahamů doma. Nikoliv náhodou jsem si Sářin smích vybral jako drátek. Sára se smála v duchu, protože taková blbost, jako stát se samodruhou v devadesáti… to je opravdu k smíchu, nic ve zlém, Adonaj!

Právě na toto bych navázal jeden konec drátku, na příběh v osmnácté kapitole Geneze. Ten druhý konec je nutné, ba skoro povinné, přivázat na jednadvacátou kapitolu, tedy v Genezi o tři kapitoly dál. Poslouchejte:

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. Sára otěhotněla, a Abrahamovi, ačkoliv byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl… Abrahamovi bylo sto let, když se mu syn Izák narodil. Tu Sára řekla: „Bůh mi dopřál, že se můžu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší“! (Gn 21, 1-7)

Sestry a bratři, to je nádhera!... Bůh mi dopřál, že se můžu smát! Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší! Tohle si chci vrýt do paměti. Slyšíte v tom tu úlevu! Tu radost! Ono to je možné! Ne, že je to blbost! Promiň Adonaj!... Chyběla mi důvěra! Já to tak nemyslela! Já to tak nemyslel!

Z té radosti, z těch jejích studní, vřídel a pramenů, z nich hned zurčí další souvislosti:

Je teď celkem jasné, proč dostal chlapec jméno Jicchak, po našem Izák. Hebrejská jména vždycky něco znamenají, Izák – volně přeloženo – znamená: Bůh se směje, nebo taky ´Smíšek´ (Gn 17,19).

A závěrem. Víte, trochu jsem váhal, jestli může být abrahamovský příběh dobrým základem pro adventní kázání. Vždyť časově dělí babičku Sáru od Krista nějakých 12 nebo možná taky 15 nebo dokonce 20 století. Tedy zhruba tolik jako Krista od nás. To ale právě není důležité. Důležité je to, co řekla Sára a co rád ještě jednou zopakuji: Bůh mi dopřál, že se můžu smát! Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší!   

Tahle radost z Adventu, z příchodu požehnaného dědice a nakonec, vrcholně a centrálně, z příchodu Spasitele, ta je stejná tehdy i dnes.

Tuhle radost vám chci zvěstovat!

Bůh mi dopřál, že se můžu smát! Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší! V duchu nebo naplno, to je jedno!

Bože, děkuju!  

Amen