Kázání: Základem dnešního kázání je text z Lukášova evangelia z 17, 11-19:
Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných, zůstali stát opodál a hlasitě volali: ?Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!? Když je uviděl, řekl jim: ?Jděte a ukažte se kněžím!? A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha, padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: ?Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?? Řekl mu: ?Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.?

?Pane, pomoz mi z mé bezmoci, pomoz mi z mé malomocnosti. Je mi opravdu zle, jsem na dně, nevím, co dělat, už nemůžu dál. Už se mi vlastně ani nechce dál, nemám sílu na život, nemám moc změnit svůj život. Tak, prosím, pomoz. Vyslyš mě přeci, vždyť vidíš, jak trpím. Vždyť vidíš, že to není k životu.?
Člověk se obrací k Bohu, volá, hledá, přichází mu na jazyk modlitba právě ve chvílích, kdy se cítí na dně, kdy se cítí mizerně, ve chvílích zoufalství, osamocení. Ve chvílích, kdy se člověk cítí málo mocný cokoli změnit. Jakoby se obracel k Bohu jako k nějaké poslední instanci. Až teď, kdy už si neví rady, tak si na Boha vzpomene.
Bůh totiž ? ten má přeci velikou moc, u něho je naděje na změnu, on by s tím zoufalstvím měl něco udělat, on se přeci nemůže dívat na lidské utrpení, vždyť je milosrdný a slitovný, nemá zalíbení ve špatnosti. Tak by měl pomoci. On by měl?

A Ježíš na to volání těch málo-mocných, nešťastných a izolovaných, nemocných odpovídá: ?Jděte se ukázat kněžím.?
Kněží ? to byla tehdy rada, která rozhodla o tom, zda je člověk zdravý či ne. Zda se může vrátit mezi lidi, zda není nakažlivý. Zda tu svou ubohost nebude roznášet mezi lidmi.
A těch deset tedy míří k chrámu. ?A byli očištěni, uzdraveni.?

To je skvělá zpráva, Ježíš by měl pomoci a taky to učinil. Otázkou je, co teď?
Uzdravené přepadá asi tak trochu euforie: ?Honem zpátky do života. Konečně zase můžeme, už se nám zase vrátila moc, můžeme se vrátit k normálu, k životu, který jsme si vždycky přáli, nebo který jsme už kdysi před tím žili, můžeme se zase vrátit do starých kolejí. A o to nám celou dobu šlo. Chceme žít normálně, mít práci, byt, rodinu, trochu těch peněz na obživu a budeme spokojení. A teď to konečně jde, tak jdem.?

Vrhají se zpět do života. Radši chtějí zapomenout na to těžké období, které zažili: ?Nemysleme na to, co bylo, a pojďme zase žít normálně.? A tak všichni ti nešťastní, zničení nakonec dokáží překonat svou bezmoc.
Všech deset se vrací někam zpět. Většina k tomu normálu, ale jeden se vrací jinam. Vydává se zpět po cestě na místo, kde se to stalo, kde se stala ta zásadní věc v jeho životě, vrací se k tomu, kdo mu pomohl, protože tam začíná jeho nový život. Vrací se, protože se stalo něco zvláštního, něco jedinečného, něco, co mu bere dech. Někdo mu dal šanci, aniž by se pídil po tom, zda si to zaslouží či ne. Nechce se vrátit do normálu, cítí, že nemůže jít jen tak dál, aniž by se vrátil. Protože tady je třeba ještě něco udělat.

Padl tváří k Ježíšovým nohám a řekl: ?Děkuji.?

?Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch zbylých devět??
?Kde jsou?? Ptá se Ježíš.

Asi se teď radují se svou rodinou. Jsou zase spokojení, a to je dobré, ale? Jak to, že ani trochu nepřemýšlí o tom, jak je to možné. Ani je nenapadne otázka, jak se to vše stalo, kdo mě z té bezmoci vlastně vytrhl?
Možná všech těch devět ví, jak to je, vždyť volali o pomoc. Ale euforie jim dala zapomenout, anebo, vždyť takový je Bůh, on by takto měl pomáhat, tak na tom není nic moc zvláštního. On by nám měl tak trochu posloužit, nenechat nás ve štichu a přispěchat vždy, když jsme v úzkých, být nám nablízku hlavně tehdy, když se dostaneme do úzkých.

Těchto zbylých devět se možná jednou k Ježíši vrátí, ale otázka je kdy?
Snad až jim bude zase nějak špatně, až je budou bolet záda, až ztratí doklady či peněženku, až když si zase nebudou vědět rady, prostě, až se jim zase stane v životě něco, co nechtějí. Ale, jak je člověku lépe, už zapomíná, a poděkovat přijde sotva každý desátý.
Nouze ne vděk, to je chvíle na návrat a Bůh zase pomůže, protože on by měl?

Teď je všech deset uzdraveno. Víra je uzdravila, ale těch devět jen tak nějak na čas.

Zatímco ten desátý, ten Samařan, příslušník cizího etnika, ten slyší od Ježíše ještě něco navíc než jen tu jednu větu: ?Jděte se ukázat kněžím.?
On se svým návratem uslyší: tvá víra tě zachránila. Ne uzdravila, ne očistila, ale zachránila. Těch devět si to asi odkvačí hned k domovu a zůstanou tak uzdraveni, očištěni jen tak napůl. Na chvíli. Nedojdou až do cíle, nevrátí se, aby poděkovali, nepoznají cele, co to Ježíš vnesl, nebo mohl vnést do jejich životů?

Všichni to mohli slyšet, všech deset by mělo přijít zpět k Ježíši. Teď je tu, myslím, ten podmiňovací způsob na místě. Jaký je ten vztah Bůh versus člověk? Kdo by vlastně něco měl?
Bůh by podle člověka měl být takový a takový a měl by pomoci z bezmoci. Ale přitom sám nepřijde zpět. I přes všechno to, co od Boha dostává.
A to je právě asi špatná logika těch devíti. Bůh přeci nemusí vůbec nic, ale člověk by měl. Člověk by měl děkovat, člověk by si měl uvědomit, že by tu nebyl bez Boha, že by byl málo mocný bez Boha, že by si sám nepomohl. Člověk by se měl po této druhé šanci ubírat trochu jinak, neměl by zabřednout do starých kolejí, vždyť právě ty ho dovedli na pokraj, na dno. Před člověkem se objevují nové koleje, kterých se ale zatím chytil jen ten jeden.

Jen ten jeden, který se vrací, aby velebil Boha a na zemi u Ježíšových nohou mu odevzdal v hluboké pokoře svůj život. A právě ten jeden, který se vrátil s vděčností k Ježíši, může jít dál do života s uzdravenou duší, zachráněn pro Boží království.
Když víme, že všechno jsme dostali z Boží lásky, pak ta vděčnost brání naši víru před zplaněním. Teprve ve vděčnosti víra skutečně žije a bere vážně Boží přání i Boží sliby.
Nejde jen o to vnějšně se uzdravit, zbavit se té největší tíže a bolesti, a vrátit se do života jako těch devět, ale také být vděčný a děkovat, vrátit se a vracet se k dárci uzdravení, smyslu, spásy, záchrany. Vrátit se tam, kde se to stalo a odtud se ubírat dál. Kdo si to uvědomí, koho to změní, ten je zachráněn. I když ho možná ještě nějaká nemoc čeká, on o svém spasení ví a žije ho.
Vděčně to přijímá, stále znovu a znovu. A stále znovu a znovu přichází s pokorou v srdci a říká: ?Děkuji.?