čtení: 1.Samuelova 18,1 ? 12 + 19,1 ? 10 + 20,18 ? 23
text: 1.Samuelova 20,24 - 42
Sestry a bratři,
abychom si víru nepopletli jenom s poslušností nebo povinností, s něčím, co je nám uloženo a co můžeme a máme svojí vůlí a úsilím prostě naplnit, četli jsme dnes, že do příběhu s Bohem patří i něco tak svobodného, dobrovolného a nevymahatelného, jako je přátelství.
Přátelství nelze uložit, není to bezpodmínečná nutnost. Nejde z něho udělat pravidlo nebo nárok. Je výrazem svobodné přízně, o které vlastně ani pořádně nevíme, kde a jak se bere, proč vzniká. Není jenom logickým důsledkem nějaké danosti. To snad i lásku mezi mužem a ženou by tak spíš bylo možné brát. Ale přátelství je ve své podstatě něčím nevynuceným, nepovinným, nezáměrným; něčím navíc, přidaným, darovaným.
A ani v tom příběhu Davida a Jonatana nám, sestry a bratři, není uloženo jako úkol. Ten příběh nám ho prostě jenom staví pře oči - abychom užasli nad tím, jaký je to náramný dar, jaká je v něm krása, síla a moc, jakou hodnotu má pro lidský život. Abychom je uměli ctít a neobětovali je třeba jako pouhou romantickou pohádku domněle uvědomělé víře. Tahle romantika je pravdivá, patří do života s Hospodinem, je falešné stavět obojí proti sobě. Ano, David a Jonatan, to je Vinetú a Old Shaterhand bible, to je biblický Harry Potter a Ron Wesley, a mají nás, stejně jako v klukovském věku Mayovky nebo příběhy z Bradavic, nadchnout pro přátelství na život a na smrt.
Jistě, takových příběhů přátelství není v bibli mnoho. Ono ale ani skutečných přátelství nebývá mnoho. Dneska hojně pěstovaná neformální a bezprostřední atmosféra chtěného kamarádství má k němu hodně daleko. Svou mělkostí mu spíš odcizuje, než aby k němu vedla.
Přilnout celou svou duší nelze k davům ani ke komukoliv. Naše lidská duše má svoji kapacitu. Člověk si nemůže zamilovat jako sebe sama zástupy, protože ani on zástupem není. Skutečné přátelství je výsadou osobního vztahu a sdílet může člověk jen to, co je opravdu schopen spoluprožít. Z přátelství nejde udělat obecnou doktrínu, vždycky bude existovat jen jako jednotlivý příběh. To ovšem nic neubírá na jeho důležitosti, platnosti a hodnotě.
Ta vynikne právě na pozadí vrtkavosti lidské přízně, které si je bible také dobře vědoma. Přečtete-li si jenom pár řádek, které předcházejí našemu příběhu, zjistíte, že i Saul se původně vyznává z přízně vůči Davidovi. A stačí jediný popěvek, aby se zvrtla ve vražednou posedlost. Biblická víra si o lidské věrnosti nedělá žádné iluze. Vidí ji střízlivě a ke střízlivosti také vybízí: Lépe je utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka.
Proto ovšem ještě neodsune přátelství na život a na smrt do oblasti romantických iluzí. Nevydává skepsi zklamané duše za bůhvíjakou moudrost poučenou životem, jak se to často děje mezi námi lidmi. Lidská přízeň a vzájemná důvěra jsou jistě křehké. Nepřátelství a nedůvěra je často dílem okamžiku. Objeví se, aniž by k nim jeden zavdal příčinu, aniž by chtěl, aniž by jim vůbec mohl zabránit. Do našeho života a do našich vztahů zasahují druzí. Třeba nevědomky, neúmyslně. Dají jen průchod své radosti, vděčnosti a obdivu. A žárlivost a zášť je na světě. Nemusíte se o ně nijak přičinit. Plevel bují samovolně.
Dobrou setbu proto ale ještě není třeba odepsat. Jenom je nutné ji na rozdíl od toho plevele vědomě pěstovat. Vyžaduje osobní nasazení. Stane-li se jeden svědkem zlých úmyslů nebo zlých slov, nemůže mlčet. A nemusí přitom jít rovnou o vražedné plány. Pomluvy a polopravdy bývají stejně likvidační. Je třeba se jim postavit, i s tím rizikem, že se zloba, která za nimi stojí, zaměří i na nás. Skutečná přímluva není nikdy laciná věc. Je-li opravdová, pak v ní vždycky přijímáme úděl druhého za svůj. Vstupujeme na jeho místo a sdílíme ho pak se vším všudy, včetně té možnosti, že se nám od něho zlobu odvrátit nepovede.
Chce to odvahu. A Jonatanův příběh nám možná trochu napovídá, odkud se bere.
Nebýt přímluvy lidu, sám by totiž už na počátku Saulova kralování skončil na popravním špalku. Na vlastní kůži zažil solidaritu druhých. Statečnost, věrnost, dobrota, štědrost a milosrdenství nejspíš nejsou ani tak otázkou našich sil a schopností, jako spíš dobré paměti, která nezapomíná, díky čemu žije a co všechno sama v životě přijala. Vnímavá vděčnost je nejspíš tou silou k odvaze a činné lásce, silou, která nás obdarovává skutečným přátelstvím.
Střízlivost, s jakou je biblická víra zastává, se v tom příběhu ale projevuje ještě jednou zvláštní a důležitou maličkostí. Četli jsme, že Jonatan přilnul k Davidovi celou duší a uzavřel s ním smlouvu, neboť ho miloval jako sám sebe. Láska a smlouva ? to je pro nás dost nezvyklé spojení. Láska dokonce jako důvod ke smlouvě ? to nám zní hodně cize. Pokud můžeme počítat s tak intenzivním osobním vztahem bytostné důvěry, jeví se nám většinou smlouva jako zbytečná, skoro bychom ji spíš vnímali jako urážku, jako projev pochybnosti. Proto mezi námi také stále existují rozpaky třeba nad manželskou smlouvou. Když na ní lidé přistupují, pak to asi není ani tak z lásky, ale proto, že si uvědomují že se ta původní zamilovanost může vytratit. Smlouva pro nás ošetřuje právě tu situaci, kdy už nelze s přirozenou důvěrou a spontánním vztahem počítat.
Jenomže člověk nikdy v životě nestojí jenom v jediném vztahu a podrazů nebo zrady se nedopouští jenom proto, že by žádný vztah k nikomu neměl. Právě ten příběh o Jonatanovi a Davidovi nás vtahuje do velice složitého propletence rodinných pout a mocenských i náboženských vztahů. On ani ten Saul není prostě jenom soběstředný zloduch, zpitý svou mocí. Zrovna v zuřivém výpadu proti Jonatanovi se ukazuje, že o likvidaci Davida neusiluje kvůli sobě, z pouhé žárlivosti. ?Po všechny dny života Jišajova syna neobstojíš ty ani tvé království,? křičí na svého syna. Jedná tak kvůli němu, z odpovědnosti vůči rodině, z lásky k dětem, z odpovědnosti vůči dynastii. V odstranění Davida mohl vidět přímo státnickou povinnost, zajištění klidu a stability říše.
A drama Jonatanova postavení spočívá právě v tom, že je vázán jak přátelstvím, tak ovšem i smlouvou rodinnou, povinnou úctou k otci, který je pro něho navíc stále boží pomazaný. Obojí je třeba ctít, obojímu je třeba dostát. A i když se nakonec ukáže, že nelze být s každým zadobře a Jonatan se musí jednoznačně postavit na jednu stranu, není to pro něho prostě zproštění všech závazků vůči druhé straně. Neodstartuje to otcovražedný boj nebo vzpouru ve jménu spravedlnosti.
Jednomu vztahu, jedné odpovědnosti nelze jednoduše obětovat druhý, ospravedlnit jím cokoli. To je asi ten nejvlastnější rozdíl mezi Saulem a Jonatanem. A to je také asi ten nejvlastnější smysl smlouvy, ve které člověk z lásky do svých přirozených pout přizve jako svědka Hospodina. Aby se mu nakonec nestaly jenom zdrojem svévole, která všechno ničí; aby je nakonec nepoznamenal
a nezatížil neodčinitelnou vinou. Právě pro naši lidskou lásku a vzájemnost je ta instance, která ji převyšuje důležitá.
Snad v této souvislosti lépe porozumíme tomu na první poslech až fanaticky hrozivému výroku Ježíšovu: ?Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc než mne není mne hoden.? Vztah k Bohu, který je nadřazen našim přirozeným poutům, ať už jde o pouta rodinná nebo přátelská, je chrání, aby se neproměnily v motor svévole, aby se jejich síla nestala jenom jejím posvěcením. Proto ať je Hospodin svědkem mezi námi a nad námi. Amen.