1. čtení Dt 6.10-19+8.1-3, kázání Lk 4.1-13
Sestry a bratři, začal půst, který nás upomíná na přimknutost k Bohu. I Ježíšovi tenkrát po křtu, kdy byl plný Ducha svatého, začal půst. Nedržel půst z vlastního rozhodnutí, pro náboženskou zkušenost, kvůli dobré fyzičce, nebo protože musel. Ježíš se nechal vést po poušti Duchem svatým, to znamená, že ten půst byl Božím přáním. Duch ho vedl, snad aby na sobě poznal hlad, pocit opuštěnosti, možná bezmoc nebo strach?A stejně jako nebylo zbytečné zkoušení nebo jak by řekli naši předci zkušování prvních lidí u stromu poznání, jako nebylo marné čtyřicetileté trmácení Izraelců pouští nebo Eliášova čtyřicetidenní cesta k hoře Chorébu, tak i Ježíšovo pokušení mělo hluboký smysl - zkoušet opravdovost a poslušnost toho, kdo k Bohu patří.
Taková zkušenost nebyla bezbolestná - jakoby se to nebe, které před pár dny při křtu u Jordánu bylo otevřené, začalo zavírat. Jakoby zmlknul Boží hlas, jakoby už jen doznívalo ono přiznání se z nebe ?Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil??V místě, které ani zdaleka nebylo podobné ráji, v místě prázdnoty, bezmocnosti a vydanosti napospas přistupuje k Ježíšovi pokušitel a milovaný Syn prokazuje, zda zůstane věrný - jako kterýkoliv člověk.
Bratři a sestry, Ježíš neměl proti nám žádné výhody; ani to že je Boží Syn mu v tuto chvíli nepomůže. Je vystaven pokušení jako každý z nás. Nehraje roli člověka, ale je jím až do toho vyhladovění; má skutečné tělo jako my se všemi jeho potřebami. Musí se rozhodovat a volit jako každý člověk, musí přemýšlet o tom, co je správné v tu chvíli, kdy slyší nabídky pokušitele. A rozhodnout se ve vší svobodě, nejen proto, že jsou mu vtlučeny do hlavy předem naučené odpovědi. Ne proto, že jde o odříkání a sebezapření. Ježíš dělá věc daleko těžší: odpovídá ďáblovi a rozhoduje se tak, aby byl schopen své odpovědi a rozhodnutí si odpovědně obhájit. Aby nezklamal ve vztahu k Bohu.
A pokušitel se už ozývá - co je špatného na tom, utišit hlad? Proč nebýt slavný? Proč se nespolehnout se na andělskou ochranu, o níž ujišťuje sama bible? Ježíš nemá nic než důvěru v Boha, zná Písmo a možná tuší, kdo mu výzvy lichotivě našeptává. Jenže má taky hlad, je v pustině a na vlastním přežití mu může záležet víc. Proč se nevymanit z utrpení a a proč zůstat věrný Bohu? To vše na Něj doléhá.
Právě když je Ježíš slabý, namlouvá mu ten Zlý, že jako Boží syn má přeci předně nějaká práva. Tvá synovská moc Ti dává právo vzít si co potřebuješ a vzít si to hned? Proč bys nezasáhl do stvoření, když to Ty sám uznáš za vhodné? Proč tu vlastně trpíš na poušti hladem, stačí Tvé slovíčko a z kamení se stane chléb. Ježíš by jistě mohl, ale on odmítá svévolnou sebezáchrany; zůstává člověkem, který spoléhá i ve svém hladu na Boha samého;doufá v Hospodina, který neopustil svůj lid na poušti, ale dal mu manu. Ježíš by si mohl najít výmluvu, že by se našli další, kteří potřebují nasytit. On radši důvěřuje Bohu, který zachraňuje i v situacích, jež jsou lidsky beznadějné. Proto řekne: ?Je psáno: Člověk nebude živ jenom chlebem.?
Co mě zaujalo, to je, že Ježíš neužívá jiný prostředek než ďábel ? Písmo. Jen ho nezneužívá podle momentálního účelu ani nevyužívá po svém. Nevymýšlí si předem argumenty, i pokušiteli odpovídá, hledá ale, zda jsou výzvy dobré nebo ne, jaký mají smysl a význam. A v Písmu nachází odpověď.
Druhé pokušení nabízí světovládu. Ďábel nezačíná výzvu slovy jsi-li syn Boží. Asi chce Ježíšovi vštípit, že sám ďábel je pánem nad světem. Už nemaskuje snahu připoutat Ježíše k sobě, ale vzbuzuje dojem, že může dát víc než Bůh. Vezme Ježíše vzhůru a slibuje: ?Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mě je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět. ..Když se nebudeš ničeho štítit, prosadíš si svou. Jako bys to neznal ? u vesla je přece ten, kdo pro své postavení udělá cokoliv. Tak proč mou nabídku nejpřijmout.? Zní to pravděpodobně. Ale je v tom jen kus pravdy. Onu moc nad královstvími ďábel ukradl tenkrát v ráji, když svedl první lidi, nebyla mu dána. Až se Bůh rozhodne, tuto moc mu sebere. Tento svět nepatří ďáblu, ale patří Bohu, přestože není snadné tomu uvěřit. Možná jste si někdy všimli, že ti všehoschopní jsou vlastně jen otroci v ďáblově hrsti. A není to tak, že také my jsme ochotní vzdát se nároku víry, který na nás leží? Nám bude těžko kdo nabízet všecka království světa, ale nesvětí někdy náš účel prostředky ? když nám jde třeba o postavení, o dobré bydlo, o známost jména, o štěstí, o vizitku před druhými? Ježíš nás učí zapomenout na sebe. Hledejte Boží království a spravedlnost, ostatní vám bude přidáno. Ne pokušiteli, ale Bohu samému patří úcta: ?Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.?
Třetí a poslední pokušení podle Lukášova evangelia se odehrává na střeše chrámu. A zdá se mi o to nebezpečnější, o co víc se teď ďábel tváří zbožně. Pokušitel může zneužít litery Písma, tedy toho, co je psáno: ?Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů, vždyť je psáno - andělům svým dá o tobě příkaz, aby tě ochránili a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou svou na kámen.? Pokušitel zpřetrhal původní souvislost 91. žalmu a vybízí Ježíše, aby odložil eventuelní nedověru. Litera zůstala, písmena a věty jsou původní, ale smysl těch vět, ducha Písma ďábel změnil. Žalm mluvil o spolehnutí se na Boha bez důkazů. A ty právě ďábel požaduje. Víra nezkouší Pána Boha ve všemohoucnosti, obrazně: neskáče z vrcholu chrámu, aby si dokázala svou důležitost. Věrný nepropadá velikášství a potřebě ukázat, kdo jsem. Užívá daru střízlivosti a zdravého rozumu. Je psáno: ?Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého!?
Milé shromáždění, Boží synovství Ježíšovi zůstalo vztahem, nestalo se mu obchodem nebo výsadou. Z toho můžeme odvodit něco pro sebe, jako pro Boží děti. Je snadné užívat to dobré, co k našemu vztahu s Bohem patří ? to, že můžeme přijít mezi sourozence ve víře, zakusit sváteční chvíle, že máme před kým vyznat svůj hřích. Ale když přicházejí zkoušky, když máme rozlišit výzvy, když je třeba odmítnout, nebo vytrvat, zkrátka vydržet i rub toho, že jsme Boží děti, to je daleko těžší. Máme své pouště, kde si sami nestačíme a právě v nich můžeme rozpoznat, na kom skutečně závisí náš život. To k cestě Božích dcer a synů patří neoddělitelně.
Ježíš hledal v Písmu opřený o důvěru v Boha. Jeho důvěra v Boha a věrnost Boží cestě byla tak velká, že pro nás položil i život.
Bože náš, ať duch Písma a svátost večeře Páně posílí důvěru v Tebe a dodají nám odvahu k zápasu se všelijakým pokušením v tomto postu. Amen