- TAK DĚTI, JAKÝ BYL ŠTĚDRÝ DEN?
- BYL OPRAVDU ŠTĚDRÝ? CO JSTE DOSTALI?
- A VÍTE OD KOHO JSTE TY DÁRKY DOSTALI?
- VĚŘÍTE, ŽE O VÁNOCÍCH PŘINÁŠÍ DÁRKY JEŽÍŠEK?
- KDO NA TO PODLE VÁS VĚŘÍ?
Na to nevěří jen malé děti. Já znám jednoho chlapa, je mu už přes šedesát a není hloupej. Píše i knížky. A ten věří, že to tak opravdu je. A já vlastně taky.
Ona to jistě může být jen pověra, pokud si Ježíše představujeme jako nějakého skřítka, co nám ty balíčky strká pod stromeček. Ale je to skutečně pravda, pokud víme, že nás Ježíš mění, že nás vede k tomu, abychom mysleli na druhé a hlavně, že nás má tak rád, že pak chceme druhým také udělat radost. U něho ta naše štědrost začíná. A ten, kdo to ví, ten se také s tím, co dává, potom nepředvádí a nevytahuje. Nehlásí hned:?To jsem dal já!? Ví, že je pravdivé a moudré říct: ?To je od Ježíše.? Jemu za to patří dík.
A tak je to s celou vírou. Víra není jen pro malé děti, není ani jen pro prosťáčky, pro pasáčky. Proto máme v bibli, kromě toho příběhu o jesličkách, ještě jedno vyprávění o Ježíšově narození.
- VÍTE, KDO K JEŽÍŠOVI, KDYŽ SE NARODIL, NEJDŘÍV PŘIŠEL?
/ Pastýři ? to v tom prvním vyprávění o jeslích. A v tom druhém? Králové ? tak se to sice říká, ale podle bible to králové nebyli. Víte kdo to byl? MUDRCI - MÁGOVÉ /
- A KDO TO JSOU MUDRCI?
To byli ti nejvzdělanější a nejmoudřejší lidé ve starověku. Dneska bychom řekli: vědci. Tihle pozorovali hvězdy. A byli opravdu moudří. Tak moudří, že si nevystačili s tím, co vědí. Nemysleli si, že ta jejich moudrost spasí svět. Ale vydali se hledat krále, který svět opravdu změní. Vyčetli z hvězd, že se narodil. Šli za hvězdou, aby se mu poklonili.
- A VÍTE KOLIK JICH BYLO?
Já nevím. V bibli to nikde napsáno není. Mohlo jich být třeba tolik jako nás. Tak bychom si na ně mohli zahrát. ( Vy nejmenší byste mohli jít se mnou a dělat průvod mudrců a ostatní by nám mohli pomoct zpívat si do kroku. Znáte písničku ?Já jsem muzikant??? Tak na tu melodii máme slova na lavicích. Já můžu předzpěvovat a vy mi budete odpovídat: PRŮVOD MUDRCŮ I.

Jenomže, děti, ona na té cestě za Ježíšem ani ta moudrost nestačí. Jak na ní spoléháme, jsme rázem vedle. To se právě těm mudrcům stalo. Řekli si nejspíš: ?Hledáme narozeného krále. Kde by jinde mohl být než v královském městě.To je přece jasné.? A tak přišli do hlavního města ? do Jeruzaléma, asi do paláce ? a ptali se po něm (dvořané).
Ale místo, aby ho tam našli, způsobili jen poprask. Když to uslyšel král, který vládl ? jmenoval se Herodes ? celý se vylekal. Měl strach, že teď ztratí moc. A obavy naplnily celý Jeruzalém. Možná se teď lidé báli, co ten krutý král udělá. Možná si na něj ale tak zvykli, že se naopak báli změny. Při ní by vyšlo najevo, že se zařídili podle něj, že jsou už stejní jako on. A možná je také znepokojilo, že s tou zprávou o očekávaném králi přišli cizí mudrci. Oni vždycky čekali, že ten král od Boha bude na jejich straně. Že naopak všem cizincům ukáže. A teď s ním přijdou nějací šarlatáni bůhví odkud. Co když je všechno jinak?
Herodes hned svolal velekněze a písmáky a vyptával se jich, kde by se ten král měl narodit.
A oni mu to řekli. Bibli moc dobře znali. Hned věděli, že v knize jednoho proroka stojí, že se má narodit v Betlémě. To bylo úplně malinké městečko, spíš vesnice. Ale Pán Bůh na velikost nekouká. A tak se velké věci mohou stát tam, kde bychom to vůbec nečekali.

- NEPŘIPADÁ VÁM ALE NA TĚCH ZNALCÍCH BIBLE NĚCO ZVLÁŠTNÍ?
Zvláštní je, že oni věděli naprosto přesně, kde se má ten Bohem zaslíbený král narodit, ale vůbec to s nimi ? na rozdíl od těch mudrců ? nehnulo! A tak se o to setkání s ním připravili.
Za to král Herodes nelenil. Zavolal si mudrce a moc se jich vyptával a požádal je, aby toho narozeného krále bedlivě hledali a až ho najdou, hned mu dali vědět.

- CO MYSLÍTE, CHTĚL SE MU TAKÉ POKLONIT?
Kdepak, on se ho chtěl zbavit a mudrce chtěl použít jako zvědy. Ti se vydali na další cestu. Nespoléhali přitom už tolik na svou moudrost, ale nechali se vést hvězdou. A tak se dostali do Betléma. A tam opravdu našli děťátko a Marii.

- CO MYSLÍTE, VYPADÁ JAKO KRÁL, KTERÝ ZMĚNÍ SVĚT?
Nevypadá. Je spíš jako my, obyčejný, spíš chudý. Ale ti mudrci se radovali, klaněli se mu a předali mu dary, které byly pro krále: zlato, vonné pryskyřice, které se zapalovaly v chrámě a vzácný myrhový olej, který se při ustanovení králů používal.
Snad i díky tomu, s čím se setkali v Jeruzalémě, už poznali, že z lidské moci jde spíš strach a z lidské zbožnosti často také. A tak byli rádi, že je ten boží král jiný, že se nevyhýbá naší slabosti, že s námi všechnu tíhu nesnází nese. Poznali ? taková věrnost, to je síla, která mění svět. Té stojí za to se poklonit!
A my to teď můžeme udělat s nimi zase v takovém průvodu mudrců. Tentokrát budeme zpívat do kroku ten druhý pochod.

POCHOD MUDRCŮ III.

Matouš 2,13 - 23
Bratři a sestry,
skutečně asi není větší radost, než nalézt Boha, který se nevyhýbá naší lidskosti, který jenom zvnějšku neradí a nediriguje, ale nese s námi všechnu tíhu nesnází. A není také asi nic důležitějšího, než se před ním sklonit. Vánoce mají právem podstatné místo v naší tradici a jsou to opravdu radostné svátky.
Byla by to ale radost neskutečná a křehká, kdyby kvůli ní nebylo možné mluvit o hrůzách, které se dějí, a o pláči, který se nedá jen tak utěšit. Sváteční radost, vykoupená vytěsněním všeho bolavého, nemá s křesťanskými vánocemi, co dělat.
Bible nás na to upozorňuje tím příběhem o vyvraždění betlémských chlapců. A tradice zase svátkem Štěpána, prvního mučedníka církve. Je starší než vánoce. A přece ho ty radostné svátky nevytlačily. Stal se jejich nedílnou součástí, i když se zdá, že do nich nezapadá.
Napovídá nám, že vánoce nejsou jen svátky rodinné pohody, jak se obvykle slaví. To by byla slabota. Jsou to svátky boží věrnosti a solidarity s lidmi, solidarity, která ani před tím bolavým, co k naší lidskosti patří, necouvá. To je moc, která je zdrojem skutečné svobody, která vyvádí z otroctví. A nejen v minulosti, ale stále znovu.
Ti, kteří staví na nesvobodě a na strachu, kteří chtějí jen vládnout a ovládat ? ať už zbožně nebo světsky - to dobře vědí. Tuší,že ztrácejí pevnou půdu pod nohama. A tak v nich ta boží bezbrannost vyvolává bouři zloby, nenávisti a krutosti.
Tichá noc, svatá noc nejala lid v blahý klid, jak bychom možná rádi zpívali. V té tiché noci vstoupila do světa lhostejného klidu síla boží solidarity. Ten, kdo ji s radostí vítá a pravdivě slaví, odříká se tak neutrality. Staví se na stranu života, který se stává terčem lidské panovačnosti, života, který ze všeho vždycky zázračně nevyvázne.
Útěk do Egypta zázračnou záchranu neslibuje. Ježíš sice tentokrát smrtící nenávisti unikne, ale to jen proto, aby zjevil, že oběť není jen nešťastným osudem, nýbrž v důvěře přijatou cestou života.
Její zrození a zjevení teď o vánocích slavíme a radujeme se z něho, protože v důvěře tušíme, že vnáší naději i do těch temnot smrti. Naší nadějí není ten, kdo smrti šťastně utekl, ale ten, kdo se jí v lásce nevyhnul. Proto věříme v moc jeho věrnosti, věříme, že taková láska smrt přemáhá a my před ní díky tomu nemusíme jen utíkat. Kristus, který nám byl blízko v narození, bude nám blízko i ve smrti. Tahle věrnost nás těší, sílí a vede. Amen.