čtení: Jan 1,1 - 17 + Skutky 7,54 - 60
text: Jan 3,14 ? 21

Sestry a bratři,
Měli jste někdy z vánoc strach? Rozklepala se vám z nich někdy kolena?
Ne, nemyslím teď na obavy, zda všechno stihnete připravit, nakoupit, napéct a přichystat. Nemyslím ani na ty, že se to nachystané a připravené nějak zvrtne a pokazí ? že se třeba připálí vánočky, chytne stromeček, sousedi vás vytopí nebo že si zrovna na Štědrý den zlomíte nohu. Nemyslím dokonce ani na ty opravdu vážné obavy, s kterými očekáváme vánoce, když někdo z našich nejbližších nemůže být s námi, protože je v nemocnici, protože zápasí o život nebo dokonce, protože už není mezi živými.
Myslím na strach z vánoc povedených, z vánoc takových, jaké mají být, jaké jsou. Zatrnulo vám někdy z narození Krista? Zamrazilo vás někdy při těch slovech, že se v Betlémě na slámě narodil Boží Syn? Byli jste někdy vystrašení z toho, že ve tmě zazářilo světlo a přebývá mezi námi?
Já vím, ono to zní divně se takhle ptát, mluvit v souvislosti s vánocemi o strachu. Jsme zvyklí slyšet vánoční poselství jako radostnou novinu. Tak se o něm přece většinou káže. A koledy a vánoční písničky jsou té radosti plné. I my přece zpíváme: Ó ty radostný čase vánoční, požehnaný nám na věky? Čas radosti, veselosti světu nastal nyní? A jistě právem. Však to anděl v tom vánočním vyprávění naplno říká: Nebojte se! Hle, zvěstuji vám radost velikou, která bude všemu lidu? Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Vánoce jsou o záchraně, o naději, o svobodě a vykoupení, které nám vzešly, které jsou díky tomu narození možné a reálné. A to je nepochybně obrovská radost.
Ale to ještě neznamená, že by nás také nemohla vyděsit. Vždyť on je ten strach nepřímo i v tom andělském zvěstování. Právě na něj přece anděl reaguje, když začíná výzvou ?Nebojte se!?. A ti pastýři se nebáli tmy, ani toho, co by se v ní mohlo skrývat ? zlého člověka, zlého světa. Jim zatrnulo právě z toho anděla a slávy Páně; z té záře, která najednou padla do jejich života.
Snad to není tak nepochopitelné, bratři a sestry, že i krása, láska, čistota a milost mohou člověka vylekat. Například když si všimneme krásného dětského úžasu z každé maličkosti a najednou nám bleskne hlavou, jak už jsme zaběhaní, jak už vůbec žasnout neumíme. Nebo když se navyklí na neomalenost chystáme k útoku a zaskočí nás laskavost a pokora. Nebo když se ženeme s ostatními, abychom nebyli poslední a najednou se setkáme s někým, kdo zůstává pozadu, aby ti poslední nebyli sami. To člověku zatrne, to se lekne sám sebe. A jak často se také hned začne bránit a ospravedlňovat.
A o něčem podobném jsou vánoce. Vedle našich životů zaběhaných ve světě, kde pro věrnost a milost jakoby nebylo místo, kde jsou tak bezbranné a zranitelné, se najednou objevuje život, ve kterém se uskutečňují a dějí. A je to život ve stejných podmínkách, jaké máme my ? život bez zvláštních privilegií, do kterého zasahují nařízení těch nahoře, který je možné vystrčit za dveře, kterého se týká i naše smrtelnost. A přece je v něm milost, přece v něm nevítězí jen pud sebezáchovy. I v té bezbrannosti a zranitelnosti zůstává věrný, přímý, otevřený a solidární. Vedle něj najednou ta naše zaběhanost a smířenost s tím, že takhle to holt na světě chodí, ztrácí svou samozřejmost. V jeho světle to už není nutnost a nezbytnost, ale vina ? nedostatek důvěry. Najednou tu stojíme odhaleni. Není divu, že člověku zatrne, že nás to vyděsí. Nebo rozčílí, jako ty protivníky Štěpána, jehož svátek na první pohled do vánoc nezapadá.
A teď je teprve, bratři a sestry, třeba slyšet ta andělská slova o radosti veliké. Teď je třeba slyšet evangelium o tom, že Bůh svého Syna neposlal na svět, aby svět soudil, ale aby byl skrze něj spasen. V téhle chvíli si dejme od Boha říct: Nebojte se! V tom, z čeho vám zatrnulo, je vaše záchrana a svoboda. Věřte tomu, i když se to nezdá. Ano, bratři a sestry, ta vánoční radost není vůbec samozřejmá. To by tam ten anděl nemusel být. K tomu, abychom ji objevili, k tomu je třeba vyslechnout ten vzkaz z druhé strany. Sami od sebe v tom světle, které odhaluje naše selhání, uvidíme jenom ohrožení a zamilujeme si raději tmu.
Proto je dobré si toho strachu ve vánočním příběhu všimnout. Aby nás, až ho sami při setkání s pravdou a milostí pocítíme, nezaskočil a nepřekvapil; aby nás natolik neopanoval, že bychom se k té radosti obrátili zády, že bychom před ní začali utíkat, nebo ji rovnou začali nenávidět; že bychom tu pravdu a milost, které se v Kristově narození staly součástí našeho světa a reálnou možností lidského života, raději zamluvili a shodili, aby nás neobviňovala. Jak často člověk za každou ryzostí a obětavou solidaritou hledá hned nekalé pohnutky a úmysly, jak lehce je ochoten každé takové pomluvě uvěřit a ještě si k ní přidat! Protože jinak by se musel stydět.
Pokud přehlédneme, že tou vánoční radostí je něco, co může i vyděsit, pak se nám to snadno stane. Pak od té pravdy, která už svou přítomností obviňuje, utečeme. Pak si zamilujeme více tmu než světlo, aby v tom světle nevyšlo najevo, jak jsme si na život bez ní zvykli. A to je cesta do pekel.
A tak důvěřujme Bohu, že svého Syna neposlal na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět, včetně nás, spasen. Důvěřujme, že ta pravda a milost, z které nám zatrne, je nadějí nejen pro vzorné, ale i pro nás provinilé. Vítejme ji, radujme se z ní, vystavme jí své životy. Beznadějné není, když se v jejím světle ukážou i naše selhání a nedostatky; beznadějné je, když se je snažíme zatloukat a té možnosti odhalení se uzavřeme.
To potom začne létat kamení a i úcta k chráme, ke kostelu, se změní jen v bránu nenávisti. Zatímco při té naší odhalené slabosti se zjeví i sláva boží, sláva lásky, která není jen za odměnu. Amen.