Lukáš 21,5 - 36

Sestry a bratři,
na adventním věnci se dnes rozhořela druhá svíce. Tenhle zvyk je možné chápat jenom jako další folklórní rekvizitu, která má spolu s purpurou na plotně, jmelím na dveřích, vánoční hvězdou a malovanými perníčky navodit poetickou předvánoční náladu.
Poselství toho symbolu je ale opravdu převratné, přímo revoluční. Jde proti duchu doby, jde odvážně proti proudu a také nás k tomuhle pohybu vybízí. V čase, kdy se dny krátí a světla ubývá, přichází s úplně opačným pohledem a vyznáním. Navzdory evidentně se šířící temnotě vyhlašuje, že světla je a bude stále víc. Tvrdí divákům, že kdo vychází prostě jen z toho, co má před očima, ten je vedle, že právě uprostřed té houstnoucí tmy přichází světlo. Jde proti na první pohled evidentním faktům, popírá je, protiřečí jim, odmítá jim přiznat definitivní platnost, zve k tomu, abychom čekali nečekané, abychom nevycházeli jenom z toho, co nás obklopuje, abychom nepřijímali jako bernou minci, že to, co není, také nebude.
Adventní věnec, tak jako celý advent, nás chce vyvést ze života, který zapomněl, že přítomnost není všechno a proto už ani nevidí, o co v ní vlastně jde a tak se do ní chytil jako do pasti. A to je také poselství toho textu, který jsme četli a který křesťané čtou na druhou neděli adventní už po tisíciletí.
Na takových apokalyptických textech nás většinou fascinují ty hrůzy, o kterých je tu řeč. Podle nich se snažíme naši dobu zařadit. Naplnila se už tahle předpověď, nebo nás to teprve čeká? Blíží se konec světa?
Kdo by chtěl, ten může snadno vidět v naší současnosti to, o čem Ježíš mluví. Katastrof se děje až dost: Národ proti národu povstává a když se zrovna někde neválčí střídá jeden teroristický atentát nebo útok druhý. Sbírku pro oběti zemětřesení jsme právě odeslali. Záplavy jsou někde každý rok. Znamení na slunci a obloze by se také našla. A to ani nezmiňuji hrůzné případy utýraných dětí nebo mladíků vraždících pod vlivem drog.
Kdo chtěl, mohl ovšem stejně tak dobře vidět naplnění Ježíšových slov už v době, ve které evangelista psal. Jeruzalém, o kterém tu je řeč, už vojska obklíčila, byl dobyt, šlapali po něm pohané a jeho obyvatelé byli odvedeni mezi všecky národy. I ta zemětřesení, války a povstání tehdy byly a padla jim za oběť celá města.
Katastrofy nejsou výsadou dnešní doby, jsou průvodním jevem všech dob. Pocit, že je v tom naše současnost mimořádná, možná plyne jenom z toho, že se náš svět ?zmenšil?. Díky jeho propojenosti a technickým možnostem dnes můžeme sledovat v přímém přenosu to, co by se k nám dřív vůbec nedoneslo, třebaže to nebylo ani za těmi sedmero řekami a sedmero horami, kde už byla země úplně nepředstavitelná a pohádková, ale třeba jen za kopcem.
A pak to domnění, že bychom tu před sebou měli jízdní řád konce světa, ve kterém by bylo možné se podle velikosti hrůz orientovat, je asi vedle. Už Ježíš před tím varuje: ?Mějte se na pozoru, abyste se nedali svést. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: ?Já jsem to? a ?nastal čas?. Nechoďte za nimi.? Však také evangelista Lukáš podrobnější popisy kosmických hrůz, oproti ostatním evangelistům vypustil, aby čtenáře nezavedl. Za to přidal, jak na takové skličující události a temné časy lidé reagují. A o to asi právě jde: Co pro nás všechno to tíživé, ohrožující a hrozivé, co se také v naší přítomnosti děje, znamená? Co pro nás pohromy a otřesy všech jistot, které sledujeme, představují? K čemu nás vedou? Jak na ně reagujeme?
Lukáš píše o úzkosti a bezradnosti národů; o tom, že lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází. Je to náš případ? Je tohle obraz naší doby? Vidíme my nebo lidé okolo nás situaci tak tísnivě, zoufale a beznadějně? Děsíme se budoucnosti? Vidíme jí jenom černě?
Asi by se našli takoví lidé, kteří jsou z toho, co se děje bezradní, úzkostní a zoufalí. Ale že by dnes lidi obecně ochromil panický strach? Že by totálně rezignovali na budoucnost? To je asi přepjaté hodnocení. To bychom situaci asi příliš dramatizovali. Většina lidí si přece žije celkem spokojeně.
A je tedy pak vůbec třeba z něčeho dnes lidi vyvádět? Potřebujeme vůbec to evangelistovo adventní poselství proti skepsi, proti zoufalství? Nenabízí se tu něco, co vlastně nikdo nepotřebuje? Není to lék na nemoc, kterou nikdo netrpí?
Řekl bych, že právě z téhle pochybnosti roste přístup, který těmito Ježíšovými slovy a podobnými biblickými texty, jako je třeba kniha Zjevení, straší lidi, který má zalíbení v barvitém líčení apokalyptických hrůz. Nejdřív je třeba lidi vystrašit. Až se budou strachy třást, má ta jistota, kterou nabízíme, šanci. Je to takové umělé vyrábění pacientů pro toho, kdo chce prodat svoji medicínu; prachsprostý reklamní trik pojišťovacích agentů.
Dobře, ale jsou tedy opravdu nějací pacienti, když tu očividnou vystrašenost a zoufalství neregistrujeme a nepociťujeme?
Možná jsou, možná nám je Ježíš odhaluje. Možná je odhaluje i v nás. Ale to musíme začít trochu odzadu, od toho závěrečného varování. V něm Ježíš zmiňuje reakce, které z fatálního vidění přítomnosti bez výhledu a bez naděje plynou: Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí.
To je trochu překvapivé spojení. Varování před opilstvím ? to bychom chápali, to má i pro nás punc nemravnosti, i když se s ním naše společnost už smířila. Ale starost o živobytí? Copak to je něco nemravného? Zajistit se, zajistit rodinu, to je přece normální, to je přímo povinnost, to je spíš ctnost. Ty dvě věci bychom spíš než k sobě, stavěli proti sobě. A přece je Ježíš vidí na stejné rovině a právě v souvislosti s tím, o čem mluví. Ono to k sobě vůbec nemusí mít tak daleko, jak se zdá.
Když jeden vidí přítomnost černě a nic jiného už ani nečeká, pak se asi snaží hlavně uniknout realitě anebo si užít, dokud to ještě jde. Všechno ostatní pozbývá smyslu. Jednou uniká do opojení ? a nemusí se vždycky opíjet jen alkoholem, ale třeba i neskutečnými televizními novelami, které mu dají na chvíli zapomenout na realitu. Jindy se snaží uniknout svým zajištěním, které má vytvořit bezpečnou slupku a příjemný úkryt proti neblahé realitě. A nestřídmý může být člověk v obojím, jak v pití, tak v sebezajišťování. V obou případech nemusí zbýt ? a tam kde člověk vidí jenom zlou realitu, ani nezbývá - pro nic jiného v životě místa.
A to je past, protože je to iluze. Přítomnost není všechno. Ta chvíle, která přinese něco jiného, nastane. Přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. A pak bude záležet na tom, jestli jsme v tom, co je, neuvízli, jestli nás to nepohltilo, jestli to pro nás nebyl cíl, ale cesta ? ne cesta ke štěstí, které si můžeme sami nachystat, ale cesta k tomu, od kterého můžeme štěstí přijmout. Cesta, kterou neformuje naše touha po štěstí, ale důvěra v jeho vůli.
Možná že pak uzříme, jako Štěpán, když ho kamenovali, přicházet Syna člověka v oblaku s velikou mocí a slávou, i tam, kde ostatní zmírají strachy, nebo z nedostatku naděje žijí jen pro přítomnou chvíli. Kdo těžkostem jenom neuhýbá, ten ví o moci, která mu to nedovolí. A pak se nám možná i ty chvíle úzkosti stanou znamením blízkosti božího kralovaní, znamením naděje, která si právě uprostřed temnot razí cestu. Amen.