Dva muži spolu mluví. Král David a prorok Nátan. Je po válkách. Je klid. Konečně. A tak se mluví o věcech, které by bylo dobré udělat.
Někdy nastane čas stav nouze. Jsme rádi, že stíháme to co máme. Není čas na nic navíc. Opravit věci v domácnosti, udělat pořádek ve fotkách, zvelebit zahradu, učit se cizí řeči. Není na to ani pomyšlení. S odřenými zády zvládáme to nejnutnější. Důležitější věci se hrnou a my sotva popadáme dech. Toho zkusili David a Nátan dost.
A pak, přece jen, přijde čas pokoje. Čas který se rozvine jako růže. Je možné dělat věci navíc. Srovnat ty fotky, konečně si nechat spravit koupelnu, možná jet po letech na dovolenou.

Čas pokoje prožívají David s Nátanem. Myslí na to, co vše by mohli dělat. A David povídá, vždyť je to trapné, já sídlím v domě cedrovém a Boží schrána sídlí pod stanovou houní. To je nepoměr. A ve vzduchu visí, chtělo by to pro Hospodina něco lepšího. Nějaký chrám! Něco pořádného, nám už se přece vede docela dobře a Hospodinova truhla, darmo mluvit.
Prorok Nátan souhlasí. Je tu ostatně od toho, by hlídal Boží věci. A platí přece, Ducha neuhašujte. To je dobrá iniciativa postavit Hospodinu chrám. A tak s prorockou autoritou odpoví Davidovi ? jen udělej vše co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou. Jakoby řekl, postav chlapče Hospodinu chrám, to je dobrá věc, Bůh ti přeje ve tvém úsilí.

Leč, Bůh byl proti. Sdělil to Nátanovi hned nastávající noci. A tak Nátan ráno šel a smysl vidění a Boží řeči Davidovi tlumočil. Davide, Bůh je proti tomu, abys ty stavěl chrám. Není proti chrámu. Je proti tomu, abys ho stavěl ty. Slibuje, že tvůj potomek tak učiní. Ale ty ne.
A především ti vzkazuje, že on, Bůh postaví dům tobě, Davide! Vyměníte si role. Ne ty jemu, on tobě postaví bydlení.
Toto překvapující slovo Bůh doplňuje připomínáním, kolikrát on, Bůh, už tvořil jednal, připravoval cestu a život pro člověka i pro Davida.
On stvořil Davida, ne David jeho. Bůh vyvedl Izrael. Bůh dával svému lidu jídlo, pití, on byl s Davidem, ať šel kamkoli. On učinil velké Davidovo jméno. A tak pokojně, laskavě sděluje Davidovi, Davide, já postavím dům tobě. Slyšíš? Já, který jsem šel před tebou, který jsem tě vyvedl, který jsem s tebou, my dva to spolu dokončíme, ano, já vybuduji dům tobě. Ty budeš u mně, ne já u tebe.
To je panečku zaslíbení. To je koruna života. Bůh působí, tvoří bydlení bezpečné.

Laskavě a jednoznačně Bůh mění Davidovu pozici. Davide, to není jedna ku jedné, člověk a Bůh. My nejsme kamarádi. My si nejsme rovni. To není jako dva dobří přátelé, a tu jeden na druhého zapomněl, omlouvá se, je mu to líto a honem spěchá chybu napravit. My si nejsme rovni, já jsem Bůh a ty jsi člověk. A já Bůh ti dávám to nejlepší co mám. A tak já tobě zbuduji domov. Příbytek v nebesích.

A David, všechna čest, David se neurazil. Ani nekrčil rameny, tak teda, já mám dobré úmysly, to je pořád - vzdej Bohu čest a chválu a když mu chci postavit chrám tak nesmím. David klidně přijal co slyšel. A odpovídá. Bezprostředně na Nátanovu zprávu odpoví dlouhou modlitbou. Přeplněnou vděčností, jmenováním dobrodiní, připomínáním toho, co jen Bůh pro něj Davida učinil. Taková dobrodiní jsi mi přislíbil, taková dobrodiní jsi mi dal, potvrď navěky své jméno Hospodine, jsi velký, není žádného Boha kromě tebe.

David to sice nevyslovil, ale z jeho vroucí pokorné modlitby smíme snad slyšet, že moudře pochopil. Bůh si nepřeje, aby mu David za dlouholetou pomoc něco pěkného postavil. Bůh nechce aby za to vše co bylo skončilo - tak tady máš dar. Bůh chce víc. Chce Davidovo srdce. Celým srdcem, celou myslí, celou duší milovat Boha. To Bůh chce. Ty jsi Davide dobrý, od tebe chci víc než stavbu, více než chrám. A David dává svou vděčnost, sám sebe. Vzdává slávu, chválu, vyznává Boží jméno, uznává jeho moc, velikost, přijímá.

Chrám postaví až Davidův syn. Vše má svůj čas. Je čas pohybu, změn, hledání, cest ? a to je tvůj čas Davide. Po tobě přijde jiný čas, a v něm bude mít chrám své místo. Teď, ještě, ne. Tvůj potomek vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.
To je úleva! David to nemusí dělat. Nemusí vše stihnout, Boží věci nestojí a nepadají s jednou osobou. To je jako když se probudíte a zjistíte, že něco, z čeho míváte úzkost, dnes nemusíte dělat. To je pojednou prostoru pro jiné věci!
David se stane ještě svobodnější. Osvobodí se od sebe, své velikosti a nepostradatelnosti. Odstoupí od sebe a spatří Boha a druhé lidi. Spatří cestu a život na ní, i když on David už tu nebude. Zvláštní klid, vždyť ne on Bohu, ale Bůh jemu dá domov, jak v Žalmu 4 vyzná, jemu Bůh způsobí bydlení bezpečné, pokojně ulehne a spáti bude. A vyzná Bohu svou vděčnost.

Přijde doba, kdy je možné dělat věci navíc. Dobrý čas. Možná je v něm skryto nebezpečí, že nám začne připadat, že se věci srovnaly tak, že už jsme s Bohem vlastně takoví kamarádi a přátelé. Nejsme. On je víc.
A Bůh chce zůstat v tom vztahu hlavním dodavatelem darů. Žárlivě si tuto výsadu střeží. A jedním z mnoha darů je, že smíme k němu, k Bohu, domů. I když umřeme. Amen