Jan 20, 19-22

Ježíš byl ukřižován a byl pohřben. Ale v neděli ráno byl hrob nalezen prázdný. Ježíšovo tělo je pryč. Prý byl vzkříšen. Tomu ale nikdo nevěří.
Je neděle večer, dva dny po pátku, kdy Ježíš zemřel. Učedníci za sebou zavřeli dveře. Strach před nepřáteli je dohnal k tomu, že se schovali v jakémsi domě. Možná teď rozumějí Petrovi, který ze strachu Ježíše zapřel. Taky se bojí. Co všechno se ještě může stát? Půjdou po nich jako po Ježíšovi?
Celá situace je bezvýchodná. Učedníci jsou zklamáni. Ježíš přece říkal, že přijde, že ho učedníci zase uvidí, že se zármutek změní v radost, že jim daruje pokoj, o jakém se celému světu ani nesní, že učedníky pošle do světa? Nic z toho se nesplnilo. Ježíš tu není, učedníci cítí jen zármutek a strach, nejdou do světa. Zavřeli se před světem v místnosti.
Tolikrát jsme slyšeli o radosti, o pokoji, o lásce, a přece se stále znovu ocitáme jako za zavřenými dveřmi. Svírá nás úzkost, Bůh jakoby neslyšel naše prosby, neodpovídá, mlčí. Jsme sami, neklidní, ve stresu, uzavření. Za dveřmi svých místností a bytů, za zavřenými dveřmi svých všelijak zraněných srdcí.

Je neděle večer, dva dny po pátku, kdy Ježíš zemřel. Ježíš vchází do místnosti plné vystrašených učedníků. Nepřekážejí mu zamčené dveře. Nepotřebuje, aby mu otevřeli, tuší, že s ním už nikdo nepočítá. A přece vchází. Vchází i tam, kde se po něm nikdo neptá. Vzkříšený Ježíš dokáže vstoupit do zamčených domů i do zabarikádovaných duší. Věřím, že může vstoupit i do rozbombardovaných měst.
A nepostaví se skromně někde do kouta, aby nebyl moc vidět, aby nejprve zhodnotil situaci a zvolil postup. On už situaci zná. Postaví se doprostřed svých učedníků, zaplní celý prostor, naplní svou přítomností celý dům.
?Pokoj vám.? Do místnosti plné strachu a nejistoty přináší Ježíš pokoj. A ukazuje učedníkům svoje ruce a bok. Ten, kdo vstoupil přes zavřené dveře, není nějaký přelud, přízrak, vidina. Je to ten Ježíš, který visel na kříži. Jeho utrpení bylo skutečné, zanechalo po sobě stopy na jeho rukou a v jeho boku. Učedníci je vidí. Ale teď je Ježíš znovu živý.
Vzkříšení je tajemství. A učedníci jsou jeho svědky. Setkávají se se vzkříšeným Pánem v neslavné chvíli. Zamčení, ztracení ve svém strachu. Ale právě v takových situacích se k nám vzkříšený Kristus přibližuje. Když ví, že jsme sami, že se trápíme nad svými ztroskotanými nadějemi, když počítáme všechna svá selhání a chybí nám odvaha k dalšímu kroku.
Učedníci se radují, když Ježíše vidí. Strach a zármutek člověka není definitivní. I strach může zmizet a zármutek se najednou a nečekaně může změnit v radost.

?Pokoj vám?. Jakoby to jednou nestačilo, Ježíš opakuje běžný pozdrav. Pokoj vám. To není jenom pozdrav. Pokoj vzkříšeného Krista skutečně odnímá strach a úzkost. Zbavuje nervozity a stresu. Protože je to pokoj draze zaplacený jeho krví, jeho životem.
To není pokoj, jaký dává svět. Svět, lidé, člověk touží po pokoji, ale není schopen ho zařídit, nařídit, zavést. Svět neumí darovat pokoj. Pravý pokoj dává Ježíš, který prošel utrpením a smrtí, vzkříšený Kristus. Je to jiný pokoj. Svět neumí pokoj dát, ale nemůže naštěstí Kristův pokoj ani vzít, umlčet a zničit.
Kristův pokoj vrací člověka zpátky do života. Otevírá nás životu. Tento pokoj roste z důvěry, že jsme stáli Kristu za to, aby pro nás zemřel. Že jsme zachráněni, jsme milováni, že můžeme žít, aniž bychom neustále vlekli za sebou všechny své viny. Každý den se pak smíme probouzet s pokojnou důvěrou, že máme na světě své místo a svůj úkol a že pro něj také dostaneme dost sil.
Kristův pokoj mění také naše postoje, náš pohled na věci, na lidi, na svět. Pokoj nezaslepuje naše oči. Právě s ním vidíme, co je špatné, co je zvrácené, kde je třeba spravedlnosti a kde milosti. Pokoj neukolébává, ale zostřuje náš zrak.

Ježíš ani svoje učedníky nenechá v klidu. Posílá je ven. Budou muset otevřít zavřené dveře, vyjít mezi lidi a něco dělat. Učedníci se stávají vyslanci vzkříšeného Krista, skutečnými apoštoly. Mají povědět ostatním, co prožili. Že jejich Pán je živý, že strach se proměnil v radost, ustrašená nehybnost se změnila v pohyb.
To není lehký úkol. Učedníci pro něj potřebují nějakou výbavu. A Ježíš jim dává Ducha svatého. Vdechuje jim ducha, který z nicoty tvoří život. Ducha, který učedníky vyvede z jejich uzavřenosti zpátky do života. Obživí jejich zchromlé nohy, jejich unavenou mysl. Naplní je pohybem, odvahou, otevře je pro nové věci. Mají lidem říct, že existuje odpuštění.
V učednících bude pokračovat dílo, které začal Ježíš. Budou mluvit o odpuštění i v Ježíšově jménu odpouštět. Odpuštění není nic laciného, to je něco, co bolí a stojí úsilí, po čem někdy marně toužíme. Ale právě v odpuštění se skrývá nový začátek, odpuštění je začátek života. Tam, kde odcizení a uzavřenost zatarasily naše cesty k Bohu i k lidem, tam může odpuštění udělat prostor pro nové věci. Pro lásku, nové pochopení, pro pokoj.

Vzkříšený Ježíš se nenechá odradit zavřenými dveřmi našich domů a srdcí. Vchází do nich a nese pokoj, lásku a odpuštění. To jsou síly, které dovedou proniknout i neprostupné zdi.
Ježíš za námi přichází ve chvílích, kdy je nám zle a schováváme se za zavřené dveře. Naši úzkost mění v radost. Vyhání neklid a naplňuje nás svým pokojem. Vdechuje nám ducha života a posílá nás ven. Abychom nesli pokoj tam, kde pokoj není, abychom zvěstovali odpuštění tam, kde jsou lidé ztrápení vinou. Ježíš žije. I my smíme žít a zvěstovat všude, že život má přednost před smrtí, že je silnější než smrt. Amen.

Velikonoční neděle, 20.4.2003