Sk 8, 26-40

Kdo hledá, najde. Když člověk po něčem touží, najde si cestu, jak to získat, najít, jak se k tomu dostat. I dnes půjde o hledání a nalézání.

Nejprve je tu anděl, Boží posel. Veronika Schneiderová kdysi řekla, že Boží posel je takový pošťák, který vyřizuje něco velice důležitého. Měla pravdu.
Boží pošťák si našel Filipa, jednoho z prvních křesťanů, a dal mu úkol. Filip měl jít k cestě, která vedla z Jeruzaléma do Gázy. Ta cesta byla úplně pustá. Anděl nijak Filipovi nevysvětlil, proč by tam měl chodit. Boží poslové někdy říkají věci, které se na první pohled zdají úplně nesmyslné. Ne všechno v životě má svou logiku, ne vždycky se musíme řídit jen podle toho, co se zdá být tzv. rozumné. Možná jsme už každý udělali v životě věci, kterým nikdo nerozuměl, někdy ani my sami ne, a teprve zpětně jsme poznali, že jsme se rozhodli správně. Třeba právě tehdy kolem nás prošel nějaký anděl a my jsme ho slyšeli.

Filip se vydal k cestě, jak mu anděl řekl. Z druhé strany právě přijížděl etiopský dvořan.
Setkávají se dva muži. Filip, učedník Ježíše Krista, a komorník etiopské královny. Velmi bohatý muž, správce všech královniných pokladů. Jeden a půl tisíce kilometrů putoval do Jeruzaléma, aby se tam pomodlil.
Jenže do chrámu on nesmí. Patří mezi ty lidi, kteří podle tehdejších zákonů nemohou jen tak přijít na bohoslužby jako ostatní. Jako kdyby někdo z nás z nějakého důvodu musel v neděli ráno zůstat před kostelem, před sborovým domem a hledět na to, co se děje vevnitř, jen zdálky. Proč to tak bylo?
Tři věci: ten muž byl černoch, potomek Noemova syna Cháma. Už od dob Noeho na něm leží těžký stín, říkalo se, je to podezřelý lid, tihle Chámovi potomci. (Není to dodnes tak, že se na lidi jiné barvy pleti díváme přinejmenším s nedůvěrou?)
Kromě toho tento muž je eunuch, kleštěnec, kastrát, po úmyslném operačním zákroku nemohl zplodit děti. Úředníci na dvoře etiopské královny na sebe museli brát tento úděl. Jako by na tom nebylo dost, platilo, že podle Mojžíšova zákona takový člověk nesměl do shromáždění věřících.
A jeho povolání. Byl to ministr financí etiopského království. Sám Ježíš říká, jak to mají takto bohatí a vysoce postavení lidé těžké. Spíše projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského.

Přes všechny tyto překážky jede ten muž do Jeruzaléma. Do chrámu. Něco hledá, někoho hledá. Vede ho žízeň a hlad po Bohu. Po Bohu živém, který nehledí na to, jestli je člověk černý nebo bílý, jestli je bohatý nebo má hluboko do kapsy. Hledá Boha, který hledí na srdce.
Je to tajemství, co vede člověka k hledání Pána Boha. Nevidíme do duše druhého. Ale může se stát, že jako Filip potkáme někde na pusté cestě někoho hledajícího.

Etiopský dvořan jede na svém voze a čte si. Možná mu v Jeruzalémě někdo poradil, aby si koupil svitek proroka Izaiáše. Kdo hledá, najde. U proroka Izaiáše je jediné místo v celé bibli, které i pro kleštěnce dává naději. ?Kleštěncům, kteří se pevně drží mé smlouvy, dám jméno věčné, které nebude vymýceno.?
Jak může dostat jméno, které nebude vymýceno? Jak se to může stát, když nebude mít nikdy děti?
Dvořan čte, i mnohá jiná místa, čte si nahlas, ale nerozumí. Ani žízeň ani hlad po Pánu Bohu někdy nestačí, aby člověk sám pochopil to, co v bibli čte. Stojí tam něco o beránku, který trpěl, a o jeho potomcích?, kdo tomu má rozumět?

A na kraji cesty, podoben dnešním stopařům, stojí Filip a volá na dvořana: ?Rozumíš tomu, co čteš?? Nebojí se zeptat, nestydí se před vznešeným pánem.
?Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží.? A Filip si přisedne a začne vyprávět. O jistém Ježíši z Nazareta, jak to s ním všechno bylo, jak byl ukřižován, jak byl potom vzkříšen, a že jsou svědkové, kteří se s ním setkali.

Neznáme přesně další průběh cesty. Nevíme, o čem všem spolu ti dva muži mluvili. Ten jeden, Filip, se stal na chvíli Božím poslem, andělem, ten druhý, dvořan, nejspíš napjatě poslouchal, ptal se, hledal... a našel. Nevíme, jestli vyznal svou víru, jakými slovy to učinil, ale víme, že pochopil. Porozuměl, že Ježíš miloval i jeho, že věřit v Ježíše znamená, že i jeho jméno bude věčné, i bez synů a dcer. Kdo věří, slyší, že Bůh zná jeho jméno, že na něj nezapomene i když je z dálky, i když má jinou barvu pleti, i když se trápí, protože nemá děti. Slyší ?já na tebe nezapomenu, vyryl jsem si tě do dlaní.? (Iz 49,15-16). Jak si mohl dřív myslet, že by na něj Bůh mohl zapomenout?

Jedou spolu kolem místa, kde je voda. Dvořan se ptá: ?Co brání tomu, abych byl pokřtěn?? Jako by říkal, hledal jsem, nerozuměl, ale našel jsem a nejsem na to sám. Nic už nebrání jeho touze patřit také k lidem, kteří patří k Pánu Bohu a k sobě navzájem. Nejsou sami a když něčemu nerozumí, ptají se, hledají, nalézají. Jeden druhého a spolu Pána Boha. ?Filipe, tady je voda, proč bych nemohl být pokřtěn??

Dvořan je pokřtěn a Filip zmizí. Jak se ti dva sešli, tak se zase rozešli. Někdy s našimi osudy Boží andělé pěkně zamávají. Sejdeme se, rozejdeme, jdeme každý dál svou cestou. Ale dvořan se raduje. Našel radost. Jede zpátky na dvůr královny, do svého finančního úřadu, zpět do pohanské země. Kdo ví, co jej čeká. Ale on jede radostně do stejné země, do stejné práce. Jede s radostí, protože on je jiný. Není sám, není vydělený od ostatních, Pán Bůh je s ním. Všechny překážky mezi ním a Bohem byly překonány. Může jít, kam jeho cesta povede, klidně a radostně.
Německý bohoslovec a reformátor Martin Luther si prý ve chvílích, kdy mu bylo těžko, kdy se bál, opakoval jedno: jsem pokřtěn, jsem pokřtěn. Nejsem sám, patřím Bohu, moje jméno je vyryto na jeho dlaních. Nemusím se bát.

Ať naše cesty vedou světlem nebo tmou, nemusíme se bát. Ať bloudíme či padáme, jsme milováni. Nemusíme ospravedlňovat svou existenci na této zemi. Jsme svobodní pro hledání a nalézání, pro lásku a nové začátky. Naše jméno je vyryto na Božích dlaních. Jsme pokřtěni. Nejsme sami. Amen
HP, 16.3.2003