Daniel Ženatý

320,1

Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věků.

Pro jméno své Hospodine odpusť nepravost mou, neboť jest veliká.

Ostříhej duše mé a vytrhni mne, ať nejsem zahanben, neboť v tebe doufám. (Ž 25)

Tobě, Otče náš, patří sláva a čest.

I tehdy ti patří, když s námi to nijak slavně nevypadá.

Když nás zmáhá všelijaká ubohost a máme se zač stydět.

Ty jsi vyvýšený i tehdy, když my jsme ponížení.

Ty jsi stálý, když my těkáme.

Ty jsi věrný, když mi selháváme.

Ty vidíš, co je v nás, když my si sami o sobě děláme iluze.

A Ty obnovuješ tvář země, když my už přestáváme věřit, že se svět dá změnit k lepšímu.

Ty jsi pramen čerstvosti, když nás přepadá rezignace a únava.

Prosíme, ujmi se nás, dej nám úzkostným svůj pokoj a smutným potěšení.

Navštiv nás ať naše srdce zahoří, a dej nám prožít radost ze spasení.

Probuď v nás dychtivost po životě věčném i vděčnost za tvé dary, k nimž patří i toto shromáždění tvé církve. Nechť nám z něj vzejde užitek a Tobě Bože ještě větší sláva a čest. Amen.

(PavJanoš Mt 5,4)

Mk 10,35-45

680

Mt 22,34-40:

Scéna je zvláštní. Je před velikonocemi. Krátce před Ježíšovou smrtí. To už se nemluví nadarmo a prázdně. Farizeové se doslechli, že umlčel saducee a tak se smluvili jak Ježíše dostat. A jeden z nich se ho zeptá, aby ho pokoušel, Mistře, které přikázání je v zákoně největší?

A Ježíš odpoví ? Miluj Hospodina Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.

Celým srdcem, celou myslí, celou duší. 3x se opakuje upozornění - celou. Ne kouskem. Ne napůl. Ne téměř celou. Už bychom se lekli, že jde o nějaký fanatismus. Milovat cele Boha. Co to znamená? Znamená to klečet celý den a celý život v kostele? Asi ne. Ježíš z nás nechce udělat zaslepené lidi, kteří jdou za svým cílem hlava nehlava. Cele znamená - nedat ani kousek přízně jinému bohu, jiné moci. Plně. Bez polovičatosti. Asi pokrčíme rameny, to se nám nedaří. A dopadneme obdobně i po té, co uslyšíme druhé největší přikázání. Milovat bližního. Zatím snad jen tolik, že to nemusíme skrývat, že se nám to nedaří. Můžeme to vyznat, a můžeme se snažit, aby se dařilo. Duch Boží pomáhá, doplňuje,dovršuje k celosti naši snahu a naši touhu.

Celým srdcem. Srdce bylo dříve chápáno nejen jako sídlo citu, ale také rozhodování. Centrum rozhodování, odpovědnosti, řídící jednotka člověka. Nechť je nastavena tak, aby cele Boha milovala.

Celou duší - centrem věrnosti. Stálosti. Taky citu. Srdce - centrum rozhodování - zavelelo jít s Bohem a za Bohem, duše to potvrzuje a dodává k tomu sílu. Obaluje šetrně toto rozhodnutí citem. Doluje jej ze svých hlubin, kam nikdo nevidí, netuší, nezná - je to spojeno s tajemstvím.

A stvrzovat to smí mysl. Rozum. Dal nám jej Bůh a my jej smíme k jeho slávě užívat. Rozum není Boží protivník. To jen špatně užitý rozum je zlý, podobně jako každý nástroj, který se špatně užívá. Ale jinak je rozum, myšlení, tvořivost dar Boží a také má cele sloužit Bohu. Jak by církev Komenského neužívala rozum!

Druhé největší přikázání - milovat bližního. Opět se ošijeme. Některé milovat, to by ještě šlo. Ale tamty? Hu, to po mně nikdo nemůže chtít. Nejen že jsou nesympatičtí. Ale také zlí, záludní, ublížili mně, mým dětem ,jak je mohu milovat?

No, opět, těžko. To nikdo nepopírá. Však také farizeus chtěl vědět, které je největší přikázání. A to je největší. A proto je těžké. Není snadno dostupné, jen tak. Těžké a nesnadné věci nás také stojí spoustu úsilí a námahy, proč by splnění největšího přikázání mělo být zadarmo, jen tak?

Snad se nám může stát pomocí, že milovat, to není jen cit. To je zjednodušený pohled na lásku když ji ztotožníme s citem. Láska - to je v akci srdce s rozhodováním, duše s věrností a citem, mysl s rozumem. A to vše společně dodá člověku směr i sílu - přát druhému to nejlepší ? život s Bohem. Plnost Božích darů. Spasení.

Milovat tedy znamená být schopen, být zralý pro to, dávat velkoryse druhým to, co od Boha přijímám. A to mohu i tomu, kdo je mně z duše nesympatický.

A další pomocí je, když Ježíš říká, jakou intenzitou máme bližní milovat. Jako sami sebe. To je vlastně divné, ne? Řekl vám někdy někdo, smíš se mít rád? Když jste byli malí, když jste vyrůstali...Nervozně se asi zavrtíme, jak že se smíš mít rád. Člověk je přece tak jak tak zahleděný do sebe, má lásky k sobě až moc, je třeba ji krotit, upouštět, aby nebyla škodlivá.

No, možná někdy ano. V tom jsme se stali mistry, jak odebírat přílišné množství lásky k sobě, aby to přetlakem neexplodovalo. Ale vedeme k tomu, že se smíme mít rádi? Mnoha z nás chybí umění mít rád sebe, a přitom nebýt pyšný. Mít rád sebe a nemít z toho komplex, že jsem asi nějaký divný křesťan.

Tak jako v prvé části vládlo slůvko - celé - srdce, duše, rozum, tak i zde se jedná o celost. Nerozštěpenost. Nemusím sám sebou pohrdat. Kristus nezemřel za lepší kousek ze mne. Když se na sebe podívám, vidím, že něco by snad šlo, to bych mohl Kristu nabídnout, ale zbytek, ne to ne. Jenže Kristus se obětoval za mne celého. A to mi dává vážnost a cenu. To že za mne Kristus umírá. Proto smím sám sebe milovat. To neříká nezodpovědný farář, který se málo vyspal. To neříká žádná moderní doba, která neví co chce. Ani mravy, ani zvyky, ani učení. To není žádné učení. To není nic, o čem by vlastně šlo nějak pochybovat nebo smlouvat. To říká Ježíš. Tvůj Spasitel. Boží syn. Ukřižovaný, vzkříšený. On. On kterého bychom asi nepodezírali, že neví, co mluví. Miluj bližního svého, jako sebe samého.

To co věnuji sobě, to přát i druhým. Smím vzpřímeně, důstojně věřit, že mám hodnotu, která je úměrná Kristově oběti. A to je nějaká hodnota. A nemusím jednat, jako bych o své ceně nevěděl.

Pak ovšem, a to je velmi nesnadné, stejnou hodnotu a stejnou cenu přát tomu druhému, za něho také Kristus zemřel! Stejné množství lásky, úměrné Kristově oběti, přát i nesympatickému bližnímu. I tomu kdo mně ublížil. O to smím usilovat. Přijímat druhé jako ty, za něž Kristus zemřel. V tom je jejich cennost. Proto jsou hodni mé lásky. Ne proto, že myslí stejně jako já, líbí se jim věci jako mně a vůbec si tak nějak rozumíme.

Scéna je nelaskavá. Snaha dostat druhého do úzkých. Farizeové Ježíše. On ale nerespektuje scénu. Nenechá se vyprovokovat. Odpoví, které přikázání je největší. Milovat Boha. Cele. A bližního. Jako sebe. Je to těžké. Však je to největší přikázání, co by nebylo těžké. Tak ať nás neděsí, že nás stojí mnoho sil.

Duchu svatý, dávej nám prosíme sílu která nám chybí, abychom milovali Boha cele, nebáli se mít rádi sebe a stejně měli rádi lidi s nimiž žijeme. Pak překonáme i mnohou zlomyslnost. Amen

440

PJK, možná si myslíme, jak nás budeš vítat ve svém království, až přijdeme a ukážeme, kolik drahocenné lásky jsme pro tebe schovali a tobě jako dar přinesli. Asi se budeš chytat za hlavu a řekneš, ale to jsem po vás přece nechtěl, abyste lásku šetřili.

Uč nás vážit si jedni druhých pro to, že my i ty kolem jsme ti drazí.

Ty miluješ cele a plně, proto prosíme za Ty, kteří mají oči plné slz, ale i za ty, kdo plakat nedovedou.

Prosíme za všechny upoutané na lůžko, za ty naše blízké i za ty, které neznáme.

Prosíme Tě za lidi, které - ať už z jakýchkoli důvodů ? od ostatního světa dělí vězeňská mříž. Přimlouváme se za ty, kdo ve světě prokazují, že lze žít radostně, svobodně a vděčně.

Prosíme za Tvou církev ve všech svých jednotách po světě rozptýlenou.

Prosíme Tě za ty, kterým jsem svěřili péči o pozemskou spravedlnost, občanský mír, rozumné a poctivé hospodaření.

K Tobě obracíme spolu se vším stvořením a společně voláme: Otče náš?

(PaJa Mt 5,4)

poslání Ř 12,12-16

Požehnání:

Milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého ať zůstává se všemi námi.