Děcka, dneska mám pro vás HÁDANKU – mám tu takovou tašku a v ní mám hodně věcí, ale všechny jsou vlastně jednoho druhu.

• ZKUSTE SI TIPNOUT, CO TAM MÁM?
• Napovím vám: Jsou to věci, které asi někteří z vás máte.
• Má je asi většina z vašich rodičů a skoro všichni prarodiče.
• Záleží na nich, jak svět vidíte.

BRÝLE – různé (ukázat – nasazovat si je)

• PROČ BRÝLE NOSÍME?
• POMŮŽOU NÁM VŽDYCKY, ABYCHOM LÉPE VIDĚLI?
• MŮŽOU NÁM TAKY NĚKDY BRÁNIT, ABYCHOM DOBŘE VIDĚLI? JAK?

Jeden velice známý člověk, jehož bustu máme na náměstí před kostelem – VŠIMLI JSTE SI, KDO TO JE? – napsal právě o takových brýlích, které matou – v knížce „Labyrint světa a ráj srdce“ píše o brýlích „mámení“, které všechno zkreslují. Já tu mám víc takových brýlí. Schválně jestli uhádnete, jak asi mohou náš pohled zkreslovat:

• RŮŽOVÉ BRÝLE – vidíme všechno lepší, než to je
• ČERNÉ BRÝLE – vidíme všechno černě, zle, špatně
• BRÝLE „2000“ – jakoby to byl nějaký jiný čas
• BRÝLE S OČIMA – říká se „Pro oči nevidí“ – tak jistý, že ví, že něco přehlédne, nevšimne si, nevidí
• NOSÍ LIDÉ TAKOVÉHLE BRÝLE?

Nenosí, ale říká se, že někdo vidí něco moc růžově – je naivní, neví o těžkostech; nebo že vidí svět černě – všechno je špatné; nebo že pro oči nevidí. Ty brýle nemáme na sobě, ale v sobě. Prožili jsme třeba smutek nebo zklamání a tak vidíme všechno černě, bez naděje. Dobré věci vůbec nevidíme. Nebo jsme na něco tak zvyklí, že jsme si tím tak jistí, že ani nevidíme, když je to jinak.

                O tom,co vidíme, zkrátka nerozhoduje jen to, co máme před očima, ale možná hlavně to, co máme v sobě. To zase napsal jiný známý pán: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

                A o tom je ten dnešní příběh z Lukášova evangelia.

                Když Ježíše popravili – ukřižovali, byli jeho učedníci moc smutní. To je konec, říkali si. Všechno, co s Ježíšem zažili a co říkal, skončilo. A tak se vraceli k tomu, co dělali dřív. Měli za to, že jim nic jiného nezbývá. Rybáři šli zase rybařit a dva z nich se vydali z Jeruzaléma, kde se to vše stalo, domů – do vesničky Emauzy. Šli a byli plní toho smutku. Povídali si o tom, že je všemu konec.

                A tu se k nim připojil nějaký člověk. Vás asi napadne, kdo to byl – Ježíš. Ale oni ho nepoznali.

• TO JE ZVLÁŠTNÍ, VŽDYŤ S NÍM TŘI ROKY DENODENNĚ CHODILI. CO MYSLÍTE, PROČ HO NEPOZNALI?

Já myslím, že to bylo právě kvůli tomu, o čem jsme mluvili – to, co vidíme nebo nevidíme, záleží na tom, co máme v sobě. A oni byli plní smutku. Byli si tak jistí, že s Ježíšem vše skončilo, že pro nic jiného neměli oči.

                Ježíš s nimi chvíli šel a pak se jich zeptal: „Proč jste tak smutní?“ A jeden z nich – Kleofáš se jmenoval – mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný, kdo neví, co se teď v Jeruzalémě stalo.“

• CO MYSLÍTE, NEVĚDĚL TO JEŽÍŠ?

Věděl, a lépe než oni. Ale oni si byli tak jistí, že ho považovali za hloupého. A představte si, že on jim to nevymlouval. Zeptal se, jako kdyby to opravdu nevěděl: „A co to bylo?“ A oni mu vyprávěli svoje zklamání:

                Jak čekali, že Ježíš zachrání celý svět, ale jak ho velekněží odsoudili, vydali na smrt, a jak byl ukřižován. Všechna jejich naděje byla ta tam. Je konec. Prohrál. Už jsou to tři dny. Dneska ráno je prý překvapily ženy, které šli k hrobu, přiběhly, že prý je Ježíš živ. Ale oni prý ho neviděli. Kdepak. Všechno skončilo.

• CO MYSLÍTE, DAL SE JIM TEĎ JEŽÍŠ POZNAT? ŘEKL JIM, ŽE TO NENÍ PRAVDA, ŽE JE TADY A ŽE JE ŽIV?

Představte si, že vůbec ne. To by totiž to nejdůležitější stejně neviděli. Jen si vzpomeňte, co napsal ten známý spisovatel. „Správně vidíme jen srdcem“. Aby viděli, že je to jinak, muselo se změnit něco v nich a ne to, co měli před očima. Ježíš jim proto řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit tomu, co říkali proroci? Ti přece říkali, že láska vítězí právě ochotou trpět, právě tehdy, když před tím, co bolí, neuteče. Pak je skutečně silná. To, co vy považujete tak samozřejmě za prohru, to je právě vítězství, to je ta sláva.“ A pak vzal bibli a začal jim to ukazovat, jak právě o tom celá bible mluví.

                Byli do toho tak zabraní, že si ani nevšimli, že už jsou u vesničky Emauzy a že se už začíná stmívat. Ježíš chtěl jít dál, ale oni ho prosili, aby s nimi zůstal. Moc tomu ještě nerozuměli, co říkal, ale zvali ho k sobě domů. A on zůstal.

                A když pak večer seděli u stolu a on vzal chléb, poděkoval Bohu, lámal ho a dával jim, najednou jim to došlo. Najednou jakoby jim spadly ty brýle mámení a oni ho poznali.

• PROČ HO ASI POZNALI PRÁVĚ TEHDY?

Já myslím, že proto, že tohle s ním přece zažili při té poslední večeři. A teď se to dělo znovu. A vůbec nezáleželo na tom, jestli ho vidí. Oni ho také už neviděli. Právě v té chvíli se jim ztratil. V tom to totiž není. Oni teď už věděli, že je živý, že se děje to, co s ním zažili. Že je s nimi, třebaže ho nevidí. A tak se sebrali a vydali se zpátky na tu cestu, kterou jim Ježíš ukázal. Jestli je živý, tak ta cesta nekončí, tak to všechno platí.

                A o tom si teď zazpíváme:

RF:         Dál, přece nejdeme sami

Dál, Bůh je na zemi s námi

Dál, půjdem s radostí světem

Zpívat všem dětem halelujah

Dál jako sestry a bratři

Dál, jeden k druhému patří

Dál, nejsme sami na světě

Dál, Pán teď zve tě, halelujah

Dál láska na světě dělá

Dál, máš tu bratra anděla

Dál jeden druhému dává

Zpátky nežádá, halelujah

Dál se tu zázraky dějí

Dál, nepropadej beznaději

Dál, co jsi pohřbil, zas vstává

Dál, Bohu sláva, halelujah

Lukáš 24, 13 - 35

Bratři a sestry,

                tohle Lukášovo vyprávění by mohlo mít nadpis „Past jistoty“. Je to příběh křesťanů, kteří mají naprosto jasno, a proto jsou úplně slepí.

                Ježíšovi učedníci na cestě do Emaus jsou si stoprocentně jistí tím, co se stalo. Jsou ponořeni ve svém smutku a Ježíše, který se k nim přidá, mají proto za neinformovaného hlupáka, kterému je třeba všechno po lopatě vyložit. Potvrzení toho, že je všechno jinak, mají přímo před očima, ale protože vůbec nezapochybují o tom, jak se má naděje naplnit, jakoby měli klapky na očích.

                Ale tak to bývá. Můžeme mít naději, záchranu a zdroj radosti před očima a přesto nic nevidět. Právě proto, že máme tak jasno. Jasno o tom, co je výhra a co prohra, co by se mělo stát a co se podle nás stalo. A pak se nám zdá, že nám život jenom hází klacky pod nohy nebo posílá do cesty samé hlupáky.

                A to pak žádné přesvědčování ani očividné důkazy nemají cenu.  Bůh ví, že by nás z téhle slepoty nevyvedly. Cesta z ní může začít asi jenom tak, jako v tom příběhu – otázkou: „A co to bylo? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“

My máme pocit, že k víře jsou třeba hlavně jistoty a odpovědí. Ale možná jsou pro ni mnohem důležitější otázky a pochybnosti. Jenom díky nim jsme možná schopní začít přemýšlet o tom, jestli věci náhodou nemůžou být jinak, než je vidíme. A bez téhle otevřenosti pro to, co není

z nás, se s nadějí jenom míjíme. Až když člověk ztratí svoji jistotu, může asi opravdu slyšet, co je v bibli napsáno, může z ní slyšet víc, než sebe a může začít přemýšlet, jestli nemají věci jiný význam.

                A tak to bude i se vzkříšením. Pokud je nám příliš jasné, oč jde – ať už ho přijímáme nebo odmítáme – nejspíš se s ním jenom míjíme.

                Proto je tak důležitá ta prosba „Zůstaň s námi, Pane…“, která má přirozeně i svojí druhou stránku, totiž zůstat s ním. A to je smysl bohoslužeb. Scházíme se tu každou neděli a hledáme ve všech částech Písma. Ne abychom se utvrdili v tom, co známe, ale abychom slyšeli ty boží otázky, které nás vedou k zamyšlení, jestli náhodou není to, co se nám zdá jasné úplně jinak, jestli to, co nás naplňuje smutkem, není náhodou zdrojem naděje.

                Samozřejmě, vždycky to nemusí být příjemné. Člověk se musí smířit s tím, že občas uslyší výtku: „Jak jste nechápaví?“, ale ta radost nakonec stojí za to. A šanci mají všichni. I těm největším zabedněncům  může svitnout, protože vzkříšení je právě o tom, že se děje, co jsme nečekali a čemu ani sami věřit neumíme. Amen.

Šli večer do Emauz dva smutní učedníci.

Vše pro ně skončilo, vrací se na vesnici.

Naděje pro lásku pod křížem za své vzala

a v srdcích beznaděj se jenom rozmáhala.

Tu se k nim připojil Ježíš, kterého znali.

Jim ale zármutek a skepse oči halí.

Jsou tolik zabraní jenom do toho svého,

že toho, kdo se ptá, mají jen za hloupého:

„Copak ty nevidíš, jak skončil spravedlivý?

A my jsme čekali veliké boží divy.

Tolik jsme doufali a je zas po všem veta.

Jen blázen může snít teď o záchraně světa.“

A poutník odpoví: „To jste tak nechápaví?!

Což něco jiného vám každý prorok praví?

Láska ta vítězí, jak vám už Mojžíš říká,

právě když před smrtí, bolestí neutíká.“

Abys to vítězství zahlédl, když se stmívá,

je asi třeba mít proroky před očima.

Jen tak se síla té bezmoci srdci zjeví

a srdce uvidí, co pouhé oko neví.

Proto tě prosíme, abys tu zůstal s námi,

vyváděl z pohledu, co je tak zaběhaný,

že mocné je jen to, co nikdy neprohraje

a jenom v zázracích, že vítězná moc tvá je.

Dej ať tě vidíme, v té lásce, co se dává,

co třeba ubitá, k životu zase vstává,

abychom naději jistotou nepohřbili,

nepřišli o radost, dospěli k tvému cíli.