Lukáš 14,25 – 35

Čtení:                   Matouš 5,38 - 48

Bratři a sestry,

                hned po vánocích zažila Evropa takový otřes, jaký už dlouho ne. Teroristický útok ve Francii zasáhl lidi po celém světě včetně nás nebývalým způsobem. Vzedmula se nevídaná vlna solidarity a odhodlání.     Asi to nebylo jenom kvůli počtu obětí. Ve Francii se sice tento atentát stal počtem mrtvých největším za poslední půlstoletí, ale jinak ve světě v důsledku násilí přichází o život mnohem více lidí – třeba ve válce v Sýrii nebo na východní Ukrajině. Ani jako jednotlivý teroristický útok nebyl ten v Paříži v tomto ohledu nijak mimořádný. V Iráku a Afganistánu bývají počty jejich obětí větší. V pakistánské škole nedávno zahynulo při podobném útoku daleko víc studentů. A právě v době tragických událostí ve Francii takřka zapadla zpráva o severonigeriském městě Baga, kde islamistická skupina Boko Haram povraždila až dva tisíce jeho obyvatel a město v podstatě přestalo existovat.

                Mnohem větší roli asi hraje to,  že se ta hrůza stala uprostřed Evropy - tak blízko, že se neodehrála v rámci nějakého válečného konfliktu, o kterém se můžeme domnívat, že nám bezprostředně nehrozí, ani jako důsledek zaostalosti a bídy, před nimiž se cítíme v evropské civilizaci zajištění, že se vlomila právě do našeho světa povánočního poklidu a bezpečí, ve kterém není třeba brát nic smrtelně vážně, ve kterém je možné nezávazně žertovat, vždyť přece nejde o život. A teď o něj najednou jde! A právě při tom žertování. To je ten šok! V tom je ten brutální útok na náš svět.

                A to všechno kvůli náboženskému fanatismu, kvůli lidem, kteří jsou schopni obětovat své víře všechno – sebe i životy ostatních, kvůli lidem, kteří se ve svém svatém boji nezastaví před ničím, kteří neváhají jít až do krajnosti. Hrozíme se toho. Také to nedovedeme. A chce se nám říct: Díky Bohu! Díky Bohu, že nejdeme ve své víře až do krajnosti, že nás naše víra k takovým extrémům nevede.

                Jenomže to my, bratři a sestry, říct nemůžeme, alespoň ne my křesťané. Jednak proto, že se i v naší historii podobné hrůzy vyskytují, jednak proto, že naši vlažnost a umírněnost Bůh nepotvrzuje. Naopak – četl jsem před chvílí Ježíšovu výzvu, která je naprosto nekompromisní, která jakoby vypadla z příručky nějakého náboženského fanatika: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci – a v řeckém originálu stojí doslova: a nemá v nenávisti – svého otce a matku, své ženy a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“

                Zní to hrozivě. Pamětníkům možná vytanou na mysli padesátá léta - případy, kdy děti udávaly svoje rodiče nebo kdy se rodinní příslušníci odříkali odsouzených ve vykonstruovaných procesech a veřejně je zatracovali. A nejen z donucení, i z přesvědčení. Ano, tahle zhůvěřilost rostla právě z nadřazení víry ( a je jedno jestli politické nebo náboženské ) rodinným poutům a vazbám. A tak se ptáme nevěřícně: Copak tohle má i v naší víře svoje místo?

                A z Kristových úst slyšíme odpověď: Nejen, že má, ale bez toho není víra vůbec možná. Kdo chce vstoupit na cestu víry, pro toho nesmí existovat nic důležitějšího, nic přednějšího, ani rodinná pouta, ani bratrské vztahy. Jinak se nejedná o víru, ale o iluzi, jejíž neskutečnost se projeví hned, jak o něco opravdu jde. Na nic nestačí, při měření sil neuspěje, není k ničemu, leda k smíchu.

Ježíš nás vyvádí z omylu, do kterého máme tendenci tváří v tvář hrůzám fanatismu upadnout - kdy máme sklon rezignovat na bezpodmínečnost víry, na její absolutní nárok, kdy si myslíme, že by mohla něco vyřešit víra ochočená, omezená, přikrčená, která nemá právo žádat žádnou krajnost, před kterou mají vždycky přednost naše rodinná pouta, bratrské vztahy a zachování toho, co máme.

Víra je opravdu strašně riskantní věc. Kdo přijme boží povolání, ten se jako Kristus rázem ocitne tváří v tvář tomu největšímu pokušení, ten musí zápasit s tou nejnebezpečnější, protože zbožnou, lží. Dotýkat se Boha, dotýkat se pravdy, lásky, spravedlnosti to je věc hrozná, při které jde opravdu o život, při které člověk stojí neustále jenom krůček od propasti, do které může strhnout sebe i druhé. Je to tak. Ale jinak to nejde. Bez toho rizika, bez toho, aby člověk vsadil všechno na tu jedinou kartu, nemůže žít s Bohem, nemůže žít v pravdě, ve skutečné lásce, nemůže ke spravedlnosti udělat ani krok.  

Podmíněné, polovičaté víře, nezbývá než kapitulovat na prvním kroku. A právě kvůli těm vztahům, které nás - vzájemně blízké - poutají k sobě a nad které nevidíme nic světějšího. Myslím, že se to ukazuje i při měření sil s tím protivníkem, který nyní vyjevil svou tvář.

Pokusím se přiblížit, jak to myslím.

Teroristický útok v Pažíži vyvolal nebývalou vlnu spontánní solidarity, projevů účasti a rozhořčení. Z celého světa zní: Cítíme s vámi, jsme s vámi, můžete s námi počítat. Pochod jednoty v Paříži byl opravdu monumentální a účastnili se ho i představitelé od nás. A je to dobré a důležité, že nejsme lhostejní, že s námi něco otřese, že si i přes hranice uvědomujeme lidskou sounáležitost.

I rozhořčení, které z té účasti roste, je důležité a dobré. Kde člověk zlu přivykne, kde v něm už žádný hněv nevyvolá, tam na ně sám brzy přistoupí. I hněv a nesmířenost mají svůj dobrý smysl. Mobilizují k obraně, k tomu, aby se člověk zlu postavil, aby nepodlehl rezignaci.

Něco jiného jsou ale reakce, pro které je ta solidarita a rozhořčení tím posledním nebo nejvyšším argumentem.

Nejen populismus, ale právě vztah k těm nejbližším a obavy o ně asi vede k podpoře iniciativy „Nechceme Islám v České republice“ a k požadavkům tvrdých opatření proti muslimům. A na druhou stranu stejný vztah bez dalšího, pokud z něj nevyřadíme muslimy, vede k určitému ospravedlňování nebo alespoň pochopení pro jejich hněvivou a násilnou reakci v situaci, kdy někdo uráží ty, ke kterým mají důvěrný vztah. Zdá se, že jde o reakce naprosto protichůdné.

Ale jak blízko k sobě mají, ukázal nechtěně papež František. Svůj apel, že svoboda slova nemůže znamenat urážky a provokace víry druhých, doplnil příkladem: „Pokud můj dobrý přítel Gasparri vyřkne nějakou nadávku na adresu mé matky, musí čekat, že mu dám pěstí. To je normální.“

Ten výrok má v této souvislosti dvojí význam:

1/ Odhaluje, jak ta otázka terorismu, Islámu a vztahu k nim vůbec není jen speciálním náboženským nebo vysokým politickým problémem, který by se nás, z nichž většina viděla muslima jen na obrázku, netýkal. A jak by se taky nepřítomností Islámu nevyřešila. Jde totiž o něco mnohem obecnějšího a zároveň naprosto konkrétního a osobního – totiž o to, jak reagovat na to, když mě nebo mým nejbližším někdo ubližuje slovem nebo skutkem, když se dotýká mých nejosobnějších citů.

A 2/ právě ten lapidární příklad ukazuje, jak snadno tehdy, když jsou pro něho prvořadé citové vazby, rezignuje člověk - i papež – na svou víru, jak fakticky kapituluje před zlem.

Urážka někoho, kdo je nám drahý, je jistě zlá. Zraňuje na tom nejcitlivějším místě. To je pravda. A ten, kdo vychází jen za svých

citových vazeb, nemá žádný korektiv a dá za pravdu násilí, i když mu chce zabránit.

Jenomže to právě už nemá s vírou nic společného. V ní přece není normální reagovat na zlo stejnou mincí, nemluvě ještě o silnějším kalibru – totiž za urážku pěstí. Ježíš I celá bible přece opakovaně vybízí, abychom se zlým nejednali jako on s námi. Jednoznačně varuje, že se tak jen rozjíždí kolotoč vzájemných odplat, ve kterém zlo jen sílí a vítězí.

Nechat se násilníkem strhnout k témuž je stejné jako mu ustoupit. Zatímco nastavit druhou tvář znamená neustoupit, neutéct, ale pevně trvat na své důvěře. Samozřejmě, že je tu riziko druhého úderu. Ale to víra přijímá právě proto, aby se zlo nešířilo. Taková je cesta víry. Aspoň té Kristovské, boží. Kdo na ní v důvěře nevsadí všechno, ten to riziko neunese. A právě to, co je mu svaté, ho z ní nejspíš svede.

Ježíš vůbec neříká, že je to snadné. Naopak varuje: Pro koho je něco přednějšího než tahle cesta, pro toho ta cesta zkrátka není. Ten ať se ale nepouští do žádného svatého boje, ten ať raději rovnou přizná porážku a snaží se normálně domluvit, protože oproti druhým nic navíc nemá. Toho, co brání rozkladu, se vzdal. Pokud se bude tvářit jako spasitel světa, čeká ho jen výsměch nebo krach. Amen.