Ukřižovaný byl vzkříšen. Stvořitel prosadil život. Život se otevřel do nového prostoru a času.
První, kdo slyší tuto zprávu jsou ženy. Známe jejich jména. Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova a Salome. Tři ženy. Nakoupily vonné masti, aby mohly Ukřižovaného pomazat. A hned po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly ke hrobu. Tři ženy. Ví co chtějí. Koupí co je třeba. Poznají kdy je vhodná doba, a nečekají, až jim někdo řekne co a jak. Sotva vyšlo slunce. Nač víc čekat?

Kolik žen spěchá do kostela, sedí v kostelní lavici, možná pak stojí u hrobu. Co prožily, co mají za sebou, na koho myslí, za koho se modlí? Koho drží svými modlitbami, za koho se přimlouvají aby Bůh prominul jejich činy? Jsou to možná andělé a nikdo to neví.

Ty tři jdou a po právu si říkají, kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu. Ano, muži jsou také někdy potřeba. Něco odvalit, zvednout. Ale když samy vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen. Byl velmi veliký. Tedy, nebyla to náhoda, že byl odvalen, někomu to muselo dát hodně práce. Něco se přihodilo. Něco o čem nevěděly a co nečekaly.

Kolikrát něco chceme udělat a potřebujeme jen maličkost, aby věci mohly jít tak, jak chceme. Někdy se to nepovede a věci ztroskotají, jindy zvedneme hlavu a ejhle, je po obavách.

Vstoupily do hrobu. Odvahu tedy měly. Žádné pošťuchování, běž první. Musely mít strach. Odvalený kámen signalizoval změnu proti tomu co očekávaly. Statečně vešly dovnitř a uviděly mládence. Seděl po pravé straně, měl na sobě bílé roucho. Ulekly se. Zděsily se. Asi nemohly jinak. Ale neutekly. Nebyly první, kdo se ulekl, když Bůh jednal. A nejen ti, o nichž se píše v Bibli. I my jsme možná někdy žasli a chvěli se, když se události náhle odvíjely jinak. Mimo naše schopnosti a možnosti.

Mládenec v bílém. Anděl napadne nás. Řekl jim - neděste se! Neděste se, nebojte se. Zazní výzva k odvaze. K pokoji. Jistě, důležité slovo. Ale musí pak něco následovat. Samo o sobě taková výzva účinná není. Když někdo řekne ? neboj se, je pak potřeba buď vzít za ruku, nebo obejmout. Nebo povědět, proč není třeba se bát. Však anděl také hned povídá a zdůvodňuje, proč není třeba se bát. Uklidňuje jeho informovanost a známost příběhu. Ví oč jde. Je na svém místě. Ví co se děje a proč přišly. Hledáte Ježíše toho Nazaretského, který byl ukřižován. Neptá se, zda je to tak. Sděluje, vím co se děje. Znám situaci. Její popis by nemohl být přesnější. Ježíš, ten Nazaretský, který byl ukřižován. Potvrzení popravy a smrti. Nezdálo se vám to, je to tak, i my v nebi o tom víme. Bylo to tak. Skutečně byl ukřižován.

A pak se tři ženy dozvědí, co dosud nikdo z lidí neví. Tři ženy, které věděly co a jak a časně ráno vstaly a šly, se dozví. Byl vzkříšen. Ten ukřižovaný byl vzkříšen. Jasné slovo, oznámení. Žádná podmínka, žádná spekulace. Žádné - pracuje se na tom, snad by to mohlo dobře dopadnout. Nic takového, jasné oznámení - byl vzkříšen.
A anděl pokračuje - Není zde. Podívejte ? místo, kam ho položili.
A než se stačí ženy na něco zeptat, než se dozvíme, zdali jejich úlek pominul, už dostávají úkol. Jděte. Jděte a mluvte. Řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi.
Dostanou úkol. Kdo je na svém místě a kdo se neptá co má dělat, dostane často úkol. Je to možná projev důvěry. Jste zde, nikdo jiný zde není. Nikdo z učedníků nepřišel. Vy jste zde. A tak tři ženy jsou pověřeny, aby předaly největší zprávu o Božím jednání v dějinách lidstva. Aby vyřídily, že Kristus byl vzkříšen a že jde před učedníky do Galileje. Tam ho spatří.

Že jde do Galilee. Zvláštní informace. Kdybychom tu měli mapu viděli bychom, že Ježíš začal svou činnost právě v Galilei. A přes Samaří přišel do Judska a Jeruzaléma. To byla velká dálka. A nyní jde zpět tam, kde kdysi začali. Vlastně zpět. Na začátek. Proč se vrací právě do Galiilee? Je to nový začátek? Nebo teprve návratem Vzkříšeného se to vše završí a korunuje?
Nebo je v prvních slovech o vzkříšení záměrně místopisné jméno? Aby bylo jasno, že co bude následovat se týká této země? Těchto krajin, oblastí, lidí? Že to neuletí někam do nebeských dálav a člověk nezůstane sám?

Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.
Trochu to má u Marka neslavnostní závěr. Nemáme informaci o tom, že to ženy dotáhly do perfektního konce. Že hned poslušně šly a včas a přesně vyřídily, co anděl řekl, takovou zprávu nemáme. Hned první úkol povědět o Vzkříšeném je propojen s lidskou slabostí, s lidskými city, normální bázní.
Ale nějak to určitě zvládly, protože mezitím ta zpráva dorazila až k nám.

Kristus vstal z mrtvých. Smíme se k tomu upnout a pevně tomu věřit. Z toho smíme žít a čerpat naději a sílu. Radujme se, v Kristově vzkříšení se otevírá prostor nám, našim milým, celému stvoření.

Nemusíme být nijak zvlášť vybaveni. Takoví jací jsme. Jako ženy, které vstanou a jdou za Kristem. Mají svůj rozum, svůj cit a setkají se s andělem. A on už poví sám, co dál. Tak smíme jít za Kristem, tak jak nám dá náš rozum. A Bůh už se postará, abychom věděli co dál. Abychom mohli přijmout, co pro nás připravil.