Zahrada v Getsemane bylo to místo, kde Ježíš prožil svůj nejtěžší zápas. Tolikrát předtím se střetl s lidmi, hádal se s farizeji, jeho učedníci mu nerozuměli? Tyhle zápasy a spory s lidmi jsou těžké. Dobře to známe, jak nás vyvádí z míry, když nedokážeme někdy ani těm nejbližším vysvětlit, na čem nám záleží, v čem vidíme problém, co je pro nás důležité.
Ale ty nejtěžší boje nevedeme s lidmi. Ty nejtěžší boje vedeme sami v sobě. Se svým strachem, nejistotou, obavami. Tam to bývá těžké, protože nemáme, na koho bychom ukázali, ty jsi vinen, ty mi nerozumíš. Tam jsme sami se sebou, se svým rozhodováním a váháním.
Ježíš poznal takový boj. V getsemanské zahradě zápasil s vlastním strachem, opuštěností, úzkostí.

Ježíš a učedníci došli do zahrady Getsemane. Tady přichází v jeho příběhu změna. Skončilo chození po Galileji, zástupy lidí jsou pryč, skončil čas kázání, rozhovorů, uzdravování. Cesta se blíží k cíli a tady je křižovatka. Ježíš nechává svoje učedníky stranou, chce se soustředit, připravit, modlit se a bere s sebou jen tři. Petra, Jakuba a Jana.

To byli jeho nejbližší. Zažili s ním mnohem víc než ostatní učedníci. Prožili s Ježíšem chvíle, kdy byl podle lidských měřítek na vrcholu. A teď ho mají zrovna oni doprovázet do Getsemane. To není proto, aby přišli o nějaké falešné představy o svém Pánu. Naopak. Je to výsada, když může být člověk nablízku druhému člověku v jeho těžkých chvílích. Je to velký projev důvěry. A mnohdy to bolí, protože jsme svědky utrpení a nemůžeme pomoci. Ale snad je pomocí už to, že jsme s druhým, i když nedokážeme víc než jen třeba mlčet a naslouchat.
Tři Ježíšovi učedníci, Petr, Jakub a Jan směli poznat Ježíše i v jeho bolesti. Bolest člověka proměňuje, není vždy jen zlá, vede k většímu pochopení, k blízkosti, k poznání, kdo jsem, kdo je ten druhý. Proměňuje, když před ní nezavřeme oči.

Ježíše v getsemanské zahradě přepadá úzkost a strach. Nejsme na to zvyklí. Evangelia nelíčí Ježíše jako člověka, který by se bál. A přece tady Ježíš cituje starý žalm: ?Má duše je smutná až k smrti.?
Možná je to i zkouška naší víry. Je pro nás přijatelný Spasitel, který je v jisté chvíli až k smrti zkormoucený smutkem? Umíme si představit, že naším zachráncem je člověk, na kterého padá tíseň taková, která člověka zajme a nechce pustit? Ale možná už teď tušíme, že takový Spasitel je nám vlastně mnohem bližší než kdejaký hrdina, kterým nic nepohne. Jak bychom mohli svěřit své bolesti někomu, kdo je nikdy nepoznal? Mohl by nám rozumět?
Ježíš nechce být v tuto noc sám. Žádá učedníky, aby bděli s ním. Tomu rozumí každý, kdo prožil smutek a úzkost a ví, jak těžké je být s tím sám. V noci se převalovat na lůžku uprostřed spícího domu a nemít s kým mluvit. Jak je dobré, když se najde někdo, kdo náš smutek nese s námi.

Ježíš odešel kousek dál od učedníků, padl na zem a modlil se. Postoj člověka vypovídá o jeho rozpoložení často víc než mnoho řečí. Ježíš padá na zem. Nestojí vzpřímeně, nedívá se k nebi, nemá ruce rozepjaté, aby bez bázně přijímaly, co přijde. Ježíš leží na zemi, jako by odtud mohla přijít jistota, jakoby v tom schoulení bylo možné najít bezpečí a ochranu. A prosí, s nesmírnou důvěrou oslovuje Boha Abba, Otče, tatínku.
?Abba, Otče, ty můžeš všechno. Je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich, ať mne mine tato hodina, ať se mi vyhne to, co je přede mnou.?

Ježíš se ptá a pochybuje. Má jeho utrpení a smrt vůbec nějaký smysl? Klade si tytéž otázky jako mnohdy my ? jaký smysl má to, co se s námi děje? Není jiná cesta? Nemůžeme se vyhnout těžkým věcem? Nějak je obejít, minout? K čemu vlastně jsou? A zároveň Ježíš tuší, že jeho smrt nebude jedna z mnoha, že má mít a bude mít význam pro všechny.

Ježíšův zápas v Getsemane není jakési dopředu promyšlené divadlo, kde si divák může vydechnout, že to nakonec dobře dopadlo. Je to skutečný život, kde má svoje místo i strach a zásadní pochybnosti, a kde je také možnost volby. Je tohle cesta, po které má Ježíš jít? Není snesitelnější řešení? Ježíš ale nepředepisuje Bohu, co má dělat, nenavrhuje mu jediné možné a pro sebe přijatelné řešení.

V klíčové chvíli řekne Ježíš ?ALE?. ?Ale ne, co já chci, ale co ty chceš.? Byla tu možnost volby, byly dvě možnosti. Jedna ? odmítnout utrpení, ALE i druhá, přijmout. ?Ale ne, co já chci, ale co ty chceš.? Ježíš opakuje slova modlitby, již sám naučil své učedníky - buď vůle tvá. Ta prosba není trpná rezignace. To ?ale? je výsledek Ježíšova zápasu o to, poznat, jak jít dál. Jestli se příštím dnům vyhnout nebo jít jim vstříc. Ježíš bojuje s úzkostí a rozprostírá ji před svého Otce. A důvěra v něho je nakonec silnější než strach.
Důvěra v Boha otevírá prostor pro nové, svobodné rozhodnutí. Důvěra, že mne Bůh neopustí ani v nejhlubší samotě, zkrouceného strachem, ochromeného nemocí. Tato důvěra pomůže člověku udělat další krok. I když do neznáma a do nejistoty, ale s Bohem, v jeho síle. Ježíš to prožil a unesl. Je možné to prožít a nést. Nejsme v tom sami.

Ježíš probojoval v zahradě Getsemane svůj soukromý zápas až do konce. Vrací se k učedníkům a zastihne je spící. Ještě nedávno Petr Ježíše ujišťoval, že ho nikdy neopustí. Teď spí. Jak je to lidské a jak smutné. Ježíš je skutečně úplně sám. Třikrát se vrací a třikrát odchází, aby se modlil. Ta modlitba není jedna věta. To je dlouhý zápas s Hospodinem, s hlavou na zemi, v samotě.
Naposledy vytrhuje Ježíš své učedníky ze spánku a jde odhodlaně vstříc tomu, který jej přichází zradit. Je to děsivý obraz. ?Už dost Vstaňte, pojďme Ten, který mně zrazuje, se blíží.? Ježíš prošel křižovatkou a zvolil cestu. Ví, že se blíží zrada, násilí a utrpení. Ale rozhodl se a v důvěře jde.

Getsemanská zahrada nám přibližuje Ježíše. Tento trpící a pochybující Ježíš je náš Zachránce. Není nám potřebí nezranitelných hrdinů, kteří nemají potuchy o lidské bolesti a strachu. Ježíš prožil to, co prožíváme my. Od té doby můžeme vědět, že když zápasíme a pláčeme, on je v tom s námi a zápasí a pláče také.
Otevřel nám dveře k Bohu. Ukázal, že k němu můžeme volat, právě tehdy, když pod tíhou bolesti padáme k zemi. Nám, kteří jsme všelijak vinní, jeden nevinný ukázal, ke komu volat, kde hledat sílu, naději, život. Pro jeho samotu i víru a zápas nás Bůh přijímá.
Pane, dávej nám poznat, že v tobě najdeme sílu, když budeme prosit, u tebe najdeme život, když budeme klesat. Amen.