Daniel Ženatý

158,1

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velkého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Z toho se radujte.

85

Modlitba:

Pane, ty vnášíš do našeho světa svou milost. Naplňuješ jí naše dny. Někdy na ni čekáme, přijímáme ji vděčně a s radostí. Jindy se zdráháme, protože se bojíme, že mám nehodným nepatří. Odpusť nám, jestliže o tvé milosti někdy neumíme slyšet, neumíme ji vidět, nevíme, jak z ní žít.

Pane, vnášíš do našich dnů svou lásku. Neseš nám ji v setkání s druhými lidmi, s dětmi, s tebou samým. Blížíš se k nám v modlitbě, v písni, ve slovu.

Prosíme Pane, otevři nám oči, uši a srdce. Ať tvou milost a lásku nemineme, ať ji nezakrýváme ostatním. Nauč nás vidět, poznat, že naše vztahy, trápení a viny tvoje milost a láska proměňují v nové věci.

Prosíme, zůstaň při nás, spoj nás ve svém Duchu svatém se všemi, kdo se dnes v tvém jménu scházejí. Amen

Čtení: Ž 19

650

Mk 2,13-17

Ježíš vyšel k moři. Pořád se někam vydává. Jednou ho naleznou ho v domě Šimonově, pak o samotě, v okolních vsích, na břehu moře. Není to žádný ústav spásy s pevnou adresu a razítkem. Běž ho člověče hledat.

Několikrát čteme na počátku evangelia podle Marka, že k Ježíšovi přicházeli lidé. Jaká touha je k němu pudila? Co je k němu přitahovalo? Co bylo tak silné, že změnilo jejich plány? To musela být síla která zavelela, jdu, kam? Nevím, na břeh, někde ho tam najdu.

Co to je, táhne jako magnet, mění plány?

Po čem to vlastně toužíme? Co hledáme? Co nás přitahuje? Asi je to láska. Láska nás táhne k sobě. Někdy to trvá než ji poznáme, někdy to trvá, než to připustíme. Možná to přiznáme, možná ne. Možná se tváříme, že nás to nezajímá, možná vedeme silácké řeči.

A on je učil! Zdá se, že to neladí. Cosi je k němu táhne, odvážíme se tvrdit, že to asi byla láska, a on je učil. Ale, ale proč ne? Musel jim přece říci o Bohu, Božím království, o naději. Že Bůh není mrtev, že jedná, zve. Říkal jim, co je důležité a co není, co vede k životu a co ke smrti. Kázal o Bohu, životě, rození, umírání, naději. Učil je.

Šel dál viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici. Levi seděl. Ježíš vyšel šel, učil, zástup přichází, jde za ním. Levi sedí. Mnoho pohybu a pak žádný pohyb. Mnohý vůdce, který planoucím zrakem svádí davy, by toho možná využil. Podívejte na exemplář člověka, který nic nechápe. Vše se mění a on si tu sedí. Ježíš se nevysmívá. Jen mu řekne ? pojď za mnou.

Vložíme do příběhu informaci o celnících. Nebyli oblíbeni tehdy a ani dnes nejsou. Kdo jel do ciziny nebo z ciziny a celník mu prohrabal kufr, nepociťoval k celníkovi sympatie, i když on konal co konat má a zač jej stát, resp. my všichni svými daněmi platíme.Tehdy navíc byli podezíráni z toho, že berou úplatky a kamarádí se s podivnými kumpány.

Muž hodný posměchu, muž, který nebyl oblíben, uslyší Ježíšovo ? pojď za mnou. Nic víc. Ježíš se ani nepředstavil, ani neřekl - co myslíš, chtěl bys, rozmysli si, mám nápad, hele už čtyři učedníci jsou se mnou, tak se neboj. Nic. Jen slovo. Slovo je mocné, a někdy jasné stručné slovo se zatne do duše víc, než mnoho plytkých slov. Ježíšovo slovo je slovo Boha. A Bůh s tím slovem umí zacházet, tvoří z něho všechno. Slovo tvoří i s Levim, synem Alfeovým a on to přijímá, reaguje, zvedá se a jde. Dal se do pohybu, dá se také s Ježíšem do pohybu. Něco nového tím začal, něco starého opustil.

A pak se ocitli v Leviho domě. Stolovali. A s Ježíšem a jeho učedníky tam bylo mnoho celníků a jiných hříšníků. Bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. To asi byla společnost. Pokud byli celníci podplatitelní, vázali se na ně překupníci, veksláci, pašeráci, prostitutky, ti kdo tušili snadnou kořist, možná zloději.

Levi nechá vejít do svého domu takovou sebranku. A Ježíš s nimi hoduje. Kolikrát byla tato scéna zpracována. V kázáních, filmech, románech, obrazech. Kolikrát se opakuje cosi provokativního. Ježíš, a čteme hned v úvodu evangelia podle Marka, že syn Boží, stoluje s takovými lidmi. Bůh, svatý, hledá takovou společnost. Bůh, který chce pravdu, spravedlnost, pokoj, přímost, stoluje přátelsky s těmi, kdo toto svými činy popírají. Pravdu podvádějí, spravedlnost obcházejí, pokoj narušují. Co to jeho stolování s nimi má znamenat? Říká jim snad, to máte kluci jedno, hlavně zdraví, chleba bude stejně drahý ať kradeš nebo nekradeš, to co bys si lámal hlavu. To určitě neříká. Málokdy ovšem slyšíme, že by je nabádal k lepšímu životu. Málokdy se vůbec zabývá tím co dělají. Tak proč s nimi jí, proč k nim vůbec jde, svatý Boží, nositel spravedlnosti a pravdy? Co je to k sobě poutá? Proč si přistrkují židle k sobě, darebáci a jediný spravedlivý?

Asi zase láska. Jeho láska, s níž je bere vážně. Je, ty ztroskotané osoby. Ne jejich podvody a fígle. Je, Boží stvoření, s tělem, srdcem, duší. S jejich dětstvím, s jejich selháními, s jejich nemocemi, s jejich úzkostmi. S jejich chybami. Tak je bere vážně. A to asi dosud nikdo neudělal. Množství hříchů, křivostí a podvodů vystavělo docela pochopitelně bariery mezi těmito lidmi a mezi těmi, kdo tak žít nechtěli. Kterým se to hnusilo a říkali si, jen aby tak nedopadly moje děti.

Ta bariera tam byla. A příběh asi nechce povědět, ale ale, ona by tam být neměla. Ani nevede k pokřivenosti, že by nás nutil říkat, měli byste být hodní na ty podplacené celníky a nebohé prostitutky. Ne. To není v základech příběhu.

Je tam zpráva, evangelium, že je zde někdo, kdo s tou barierou pohne. Někdo, kdo ji umí odstranit. A někdo, kdo ji už odstraňuje. Není to obecné povídání o stavu lidské společnosti. Je to zpráva, že přichází někdo, kdo si s tím ví rady. A tak je vlastně docela pochopitelné, že po jeho pomoci touží ti, která ta bariera zavalila. Odřízla od světa. Zacpala možnost žít pravdivě a přímo. Ti odříznutí od světa, odříznutí od lásky, ti strádající to cítí a jdou za Ježíšem. A Ježíš necuká. Neříká, tak to je příliš. Tak blízko si nesedej, smrdíš potem nebo drahým parfemem, nebo hříchem. Neříká to, protože právě za nimi přišel. Aby je ztroskotané a ztracené zachránil.

A ti ztroskotaní poznávají, že se objevil někdo, kdo ví co s tím. Kdo si ví rady s jejich údělem, který už se roztočil a oni neví, jak jej zastavit. Nechají se vzít za ruku, zalykají se vděčností, že je někdo bere vážně. Slyší jak jim ten Nazaretský říká - pojď žít. Pojď za mnou. A tak se zvednou, jako Levi ze své celnice, a jdou. Bodejť by nešli.

Zákoníci jsou u toho. Nerozumí tomu. Netuší, co se děje. Netuší, že se otevřela nebesa, Bůh přišel a začal zachraňovat člověka. Nejprve ty, kdo k němu mají nejdál. Zákoníci to nepoznávají a tak kladou otázku, jak to že s nimi jí? Vlastně pochopitelnou otázku, tak se ptá ten, kdo to nepoznal, co ten nazaretský umí. A Ježíš odpoví, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jakoby jim řekl, jestliže jste zdraví, pak ani nemůžete pochopit, co se tu děje. Může zdravý pochopit radost uzdraveného?

Cosi k Ježíšovi přitahuje. Asi proto, že má lidi rád. Bere vážně a vrací jim jejich důstojnost. A učí je, že to je Boží vůle. A tak odstraňuje barieru mezi podvodem a pravdou. Odstraňuje barieru mezi člověkem a Bohem. Pak odstraní i smrt a řekne, pojď za mnou. Všeho je dost.Vše je připraveno, sedni a jez.

Amen

Přímluvná modlitba

Pane Ježíši Kriste, přicházíme k tobě. Ty víš, kdo jsme, jací jsme. Co sebou vlečeme, co nás tíží. Prosíme, přijímej nás. Někdy se nám začne bortit půda pod nohama, jindy se vše kolem roztočí a my nevíme kdy a jak z toho ven. Prosíme, uč nás také. Odvaze přijmout tvou ruku, vzít vážně tvé slovo napomenutí i slovo milosti.

Prosíme přicházej k nemocným, nejistým, těm kdo si zkazili nebo kazí svůj život.

Prosíme, potěšuj zarmoucené, napomínej pyšné, zacloumej těmi, kdo hledí jen na sebe a nevidí ani bližní, ani tebe.

Prosíme dávej nám víru, že jsme tvoji, že ti patříme, že nás máš rád. To nám dá přejný zrak pro druhé, přestaneme závidět a rozčilovat se, kdo že to všechno je vedle nás u tvého stolu.

Prosíme i za naši zemi, za ty, kterým je svěřena odpovědnost, aby ji spravovali, za ty, kteří pro svobodu a pravdu trpěli.

Spol voláme ? Otče náš

Poslání Ř 13,8-10

Požehnání:

Hospodin strážce tvůj, Hospodin zastínění tobě po pravici. Nebude bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci. Hospodin tě ostříhati bude ode všeho zlého, ostříhati bude duše tvé. Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš od tohoto času až na věky. Amen

Ž 121,5-8