čtení: 2.Královská 2,1 - 18
text: Jan 17,6 - 26
Sestry a bratři a hlavně vy konfirmandi,
Ty dva biblické texty, které jsme četli, jsem vybral proto, že se podle mne ke konfirmaci úzce vztahují. Jsou právě o tom přechodu k samostatnosti v životě víry, o tom okamžiku, kdy se člověk musí ve víře postavit na vlastní nohy.
Elijáš odchází a Elíša i proročtí žáci se s tím nemohou vyrovnat. Elíša se jej drží jako klíště, horlivě vyznává svou věrnost, ale je z toho cítit spíš strach z toho, že teď bude vše jen na něm.
Proročtí žáci odmítají vzít na vědomí, že se s Elijášem už nesetkají. Veliký vozataj Izraele je pryč a jeho následovníci nemají k dispozici, stejně jako v případě Mojžíše, ani jeho hrob, aby nepodlehli pokušení zaměnit skutečnou cestu víry jen za udržování světlé památky a úctu k mrtvé tradici. Nejde to jinak, člověk se musí rozhodovat a jednat sám, sám za sebe. A to je těžké. To je riziko, to je vždy znovu krok do neznáma, krok do proudu bez opory, jen s vlastní důvěrou.
Dospívající sice touží po samostatnosti, ale když na ni opravdu dojde, když už není ani komu vzdorovat a je opravdu všechno jen na něm, tak je to tíha.
Ježíš to dobře ví a tak se modlí za učedníky, které ponechává ve světě. On odchází, oni zůstávají. On již není ve světě, oni ano. Dokud s nimi byl, zachoval je v pravdě, ochránil je. Oni všemu rozumět nemuseli a také často nerozuměli, on jim ukázal. Rozhodování nebylo na nich, stačilo se ho držet. Teď už to nepůjde. Teď už budou muset být ve své víře sami za sebe. Odpovědnost za ni teď bude na nich. Už to nepůjde se jenom přidat, podvolit, nechat to na Ježíšovi. Budou muset hledat, rozhodovat se, zápasit sami.
Pravda, my vyznáváme, že nikdy nejsme sami. Věříme, že je Ježíš stále s námi. Ale on sám nás upozorňuje na to, že je jeho přítomnost nyní jiná, než když byl s učedníky přímo. Teď to není možné bez toho, abychom do víry vložili sami sebe ? svoji vůli, svoji důvěru, svoji odpovědnost, svoji samostatnost.
A to je náročné, protože žít z víry, žít z božího slova, to znamená nenechat se jenom unášet tím, co je; nevycházet jenom z toho, jak to na světě chodí; vycházet odjinud, vždycky znovu se ptát, zda to, co je běžné, je opravdu dobré a umět jednat nezávisle na tom, co je obvyklé. Věřící člověk nemůže jenom plout s proudem. Jednáme-li z víry, pak to opravdu někdy vypadá, jako bychom byli z jiného světa. A to vždycky provokuje ostatní, protože to zpochybňuje samozřejmost jejich života.
Nepodlehnout tomuhle tlaku, nevzdat tu jinakost víry, unést tu samostatnost, do které nás boží slovo staví, a neutíkat přitom ze světa do nějakého pomyslného nebe - to není vůbec lehké. Kdo tuhle tíži poznal, ten také ví, jaká je to síla, když za nás někdo prosí, když můžeme počítat s jeho zájmem, s jeho nasazením pro nás, s jeho věrností. Stojí zkrátka za vámi.
A právě to nám i vám ta Ježíšova modlitba potvrzuje. Z toho můžete vy a my všichni čerpat sílu k samostatnosti ve víře. Odpovědnost ve víře přijímáme a neseme každý sám, ale právě ten, kdo ji včetně toho rizika, které obnáší, přijme, může počítat s věrností boží a díky ní i s věrností těch, kdo jsou s Bohem zajedno, kdo mu důvěřují.
V lásce, jak ji poznáváme z Ježíšova příběhu, je naděje i pro to, co v té samostatné odpovědnosti nepovede. A ta nás spojuje s Bohem i mezi sebou navzájem. Díky Kristu doufám, že vám to budeme potvrzovat i v tomto sboru vztahem, který nebude jen odrazem vašich kvalit a chyb. Amen.