čtení: Kazatel 7,1 - 14
text: Žalm 39,5 ? 8 + 1.Kor 15,19
Sestry a bratři,
když jsem přemýšlel nad tématem Novoměstských hudebních slavností a tedy i dnešního kázání, vybavila se mi situace z doby, kdy jsem učil na gymnáziu. Měl jsem tehdy se studenty mluvit o smrti. Abych je do přemýšlení o ní uvedl, požádal jsem je, aby řekli první, co je bezprostředně napadne, když uslyší slovo ?smrt?. Jejich reakce byly rozmanité: pohřeb, nehoda, strach, maminka, válka, neštěstí, tma, samota, bolest, ticho, nic?
Ano, smrt se nás dotýká mnoha způsoby, v různých souvislostech. Postihnout je jednou úvahou, v jediné odpovědi, není možné. Nečekejte to ani od tohoto kázání. Říkám to proto, že nás smrt zasahuje na těch nejcitlivějších místech a zkraty právě tady bývají bolestné. Nerad bych, aby vznikly. Žádné vyjádření o smrti nelze zevšeobecnit a vztáhnout na všechny naše zkušenosti s ní. Ani biblické ne. Kde si toho nejsme vědomi, tam za poselství bible vydáváme snadno jen své obranné reakce a dochází k odcizení a ke zraněním.
Četli jsme teď žalmistovu prosbu: ?Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu.? To je zvláštní prosba. Neobvyklá. Chtěli bychom my vědět, kdy přijde náš konec? Neochromila by nás ta jistota? Stává se přece, že pacienti, kteří poznají svoji nezvratnou diagnózu, ukončí svůj život raději sami předčasně. Čekání na smrt nás děsí.
Četl jsem nedávno v několika rozhovorech přání právě opačné: zemřít náhle, rychle, aniž by si to člověk vůbec mohl uvědomit. Bereme to dnes spíš jako útěchu, když se můžeme ujistit: ?Naštěstí o tom ani nevěděl?? Často se kolem nevyléčitelně nemocných hraje až absurdní divadlo, aby se nic nedověděli. Z předem avizované smrti se nás zmocňuje panika. Přirozené smrti, která o sobě dává vědět ubývajícími tělesnými i duševními silami, se bojíme.
Ono se dnes ani prostě neumírá, umírá se na něco. Smrt převádíme na příčiny. Snad i proto, abychom se mohli ujistit, že pokud je u sebe nezaznamenáme nebo se jich vyvarujeme, smrt se nás ještě netýká. Snažíme se jí od sebe oddělit. Převlékli jsme ji za nemoc, aby se stala jen otázkou léčení a zdraví.
Naše doba vytváří hodnotami, které preferuje, celý obranný mechanismus proti myšlence na smrt: mýtus a móda mládí, neomezené možnosti vědy, pokrok lékařství. To vše nám dává možnost, abychom zapomněli na to, že jsme smrtelní.
Může se to podařit? Stěží. A ona by to také nebyla žádná výhra. To, co vytěsníme z našeho vědomí, nezmizí. Jenom se tak vůči tomu odsuzujeme k bezmyšlenkovitosti. Nevyslovený strach ze smrti má pak volné pole působnosti. Utváří nás nepřiznaně. V útěku před smrtí jen umocňujeme její moc. Bezděky se jí vydáváme, bezděky ji šíříme.
Nahlédnout svoji smrtelnost má podstatný význam. Biblický Kazatel nás k tomu vybízí: ?Lépe je jít do domu truchlení, než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.? Při setkání se smrtí vychází totiž najevo podstatný rys naší existence. Jsme smrtelní, křehcí, nežijeme věčně a zdaleka nemáme svůj život tak pevně v ruce, jak se většinou domníváme.
Bez toho poznání, jak každý člověk skončí, je snadné podlehnout iluzím a žít pak jako blázen. Jen si vzpomeňte na Ježíšovo podobenství o muži, jemuž se urodilo, a on měl pak za to, že je plnými stodolami jeho život vyřešen. Zapomněl na smrt a byl proto úplně vedle. Teprve tváří tvář smrti se vyjeví pravá hodnota věcí a jejich náležité místo v životě. Teprve tváří v tvář smrti vyjde najevo skutečná hodnota našeho jednání. Ukáže se třeba, jak absurdní je život omezený na sebezajišťování, jak zoufale prázdný je život bez přesahu, soustředěný jen na sebe, jak tragikomická je naše domnělá soběstačnost.
Setkání se smrtí nás uvádí v pravdu, vyvádí z marnosti a iluzí, dává životu lidský rozměr, učí lidskosti ? solidaritě křehkých.
Ta slova žalmisty, která máme tendenci vnímat jen jako výraz zoufalství a beznaděje: ?Člověk je jen vánek pouhý i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.? ? ta slova naopak vyjadřují tu lepší možnost, o které píše Kazatel. Je to řeč toho, komu je zřejmé, jak každý člověk skončí a kdo si to vzal k srdci.
Jistě, nezdá se, že by se mu díky tomu nějak ulehčilo. Ale on také Kazatel nemluví o lehčí, nýbrž o lepší možnosti. Na nás lidi, navyklé zakládat svou naději v sobě, doléhá pravda o lidském životě tísnivě. Proto před ní couváme. A nejen tak, že se domu truchlení vyhýbáme. Ono se v něm lze i zabydlet a přece si nic z toho, co je v něm zřejmé, nevzít k srdci - couvnout před tím ve jménu domněle věčných vzpomínek, vypočítávání zásluh a výkonů, ve jménu neosobního koloběhu přírody nebo za cenu porcování lidské osobnosti na tělo a duši, které se snažíme přičíst nesmrtelnost. Úhybných manévrů, které člověku ponechají iluzi suverenity a soběstačnosti se nabízí mnoho a my jsme neradi v koncích, v rozpacích a s prázdnýma rukama, kdy nám nezbývá nic jiného než otázky.
Ty prázdné ruce v sobě ale skrývají obrovskou naději ? mohou přijímat. A ten, kdo má na koho se obrátit se svými otázkami, ten má i od koho čekat odpověď, ke komu upnout svoje doufání, třebaže si sám odpovědět nedokáže. Žije ve vztahu. A v něm se člověk nikdy nemusí držet sám.
Taková je naděje biblické víry tváří v tvář smrti, naděje důvěry, která předem odpovědi nediktuje, která nestojí na tom, že je má, která se upíná jen k věrnosti boží, ne k nějakému životu po životě, nebo k nějakému fíglu, jak smrt obejít; která v důvěře v tuto věrnost zůstává otevřená, i když je sama v koncích.

Vím, bratři a sestry, že teď někomu může připadat, že takto není biblické poselství o naději celé. Základem křesťanství je přece víra ve vzkříšení. Ano je. I já v ně věřím. Vědomě jsem ale zůstal u toho žalmu, který je, zdá se, skromnější, který prostě doufá v boží věrnost, aniž by sám chtěl své očekávání nějak pojmenovat a vymezit. Věřím totiž, že právě k takové důvěře vzkříšení zve. Nedovoluje nám rozvíjet žádné spekulace o tom, co s námi bude po smrti. Dovolujeme-li si to, bývá to spíš dílo našeho strachu z těch prázdných rukou, s nimiž se neumíme svěřit svému Bohu. A pak z nás místo důvěry mluví často jen naše lidská soběstřednost.
Do vzkříšení lze snadno promítat jen svoji touhu, abychom všechno ? i svou smrt ? šťastně přežili, chápat je jen jako prodloužení tohoto života na věky. Je-li tomu tak, je-li pro nás sebezáchova a přežití tím nejdůležitějším, pak nejde o nic jiného než o naději pro tento život. A tu už apoštol Pavel hodnotí nesmlouvavě: ?Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.? To je pak snad lépe o víře nemluvit, neopřádat své sobectví zbožností.
Vzkříšení odpovídá právě ta důvěra, která dovede být chudá, která se odváží ztrácet, protože věří, že naše obzory nejsou všechno, že boží věrnost může víc než bychom čekali, víc než si vůbec dokážeme představit. Proto na svých představách nelpí. Ta má zaslíbení: ?Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. Amen