Kázání na text 2Tm 1, 12 Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.

Oba verše, které si i nám vybral Jaroslav Teplý, spojuje to, že za spolehlivé prohlašují to, co obvykle za úplně spolehlivé nemáme. Slovo a víru. Měl jsem slovo Tvé a vím, komu jsem uvěřil. Vědění a víru vnímáme obvykle jako protiklady – buď víte, nebo (jen) věříte. A slovo – napadlo by nás asi dost věcí, které se zdají být pevnější…

Ale byli a jsou lidé, kteří právě na takových zdánlivě nepevných veličinách založili svůj život. A nejen to – svým životem a ve svých životech jejich pevnost (d)osvědčili. A to tak, že to mnohé oslovilo a poznamenalo, abych citoval nejmenovaného člena našeho sboru – „životní příběh (Jaroslava Teplého) i (jeho) křesťanské svědectví zanechalo v mém životě významnou stopu.“

Ono se totiž v dějinách víry ukazuje – že to spolehnutí se na (Boží) slovo a víru – se osvědčuje. A jako nepevné se ukazuje mnohé jiné zdánlivě pevné, co tu mělo být na věčné časy. A myslím, že se to ukázalo jedinečně také v životě Jaroslava Teplého. Ač ho důvěra v Boží slovo a křesťanská víra občas stály postavení či mu zkomplikovaly kus profesní kariéry, vždy po čase se objevila další etapa cesty a nové příležitosti.

Apoštol Pavel psal ten list svému žáku Timoteovi v těžké situaci – sám byl ve vězení a také ve chvíli, kdy ani on sám v církvi neměl na růžích ustláno. Snad ten dopis napsal sám Pavel, dost možná že je to jeho dopis poslední, následně přepracovaný jeho žáky. Jeden z nich byl adresátem dopisu – Timoteus. Oslovovaný jako syn, spolupracovník z nejbližších. Nejde dnes nemyslet na generace našich předchůdců a předků, kteří obstáli v podobně nelehkých situacích.

Epištola nebyla psána jen v těžkou dobu pro samotného apoštola, ale také pro celou církev. Snad poprvé a ne naposled pronásledovanou. V takových chvílích jsme v pokušení neprojevovat se navenek, nedávat najevo své skutečné smyšlení, své přesvědčení. Timoteovi ale jeho učitel radí něco zcela jiného. I v době pronásledování se nemá bát a má vyjít ven s Božím slovem, s evangeliem Ježíše Krista, dosvědčovaným nejen slovy a vírou ale celým životem. Dnes si máme připomenout také službu br. Teplého v církvi, dlouholeté presbyterství i (místo)kurátorování, jeho výpomocné kazatelství, třeba v době, kdy farář Dittrich byl ve vězení.

Apoštol ještě Timoteovi píše o tom, že „Bůh nám nedal ducha bázlivosti“. O bázlivosti v rodině Teplých z Křižánek, Havlíčkova Brodu, Jihlavy i Nového Města myslím není třeba mluvit. Ale je doplněna ještě trojicí – síly, lásky a rozvahy. Vprostřed je láska a vedle síly a odvahy nechybí ani rozvaha.

Rozvaha, ne žádné větroplašství a přelétavost. Pevné rozhodnutí, komu jsem uvěřil a že pro to mám dobré a přesvědčivé důvody. Možná ne viditelné každému, ale přece jen zřetelné. Které jsme směli spatřit i díky svým rodičům a prarodičům, díky těm, kdo nás vedli ke Kristu; jako tehdy Timotea jeho babička Lóis a matka Euniké. I díky nim člověk ví, komu je dobré uvěřit. Komu stojí za to věřit, i když to třeba přináší lecjaké příkoří. Od nich jsme přijali víru, která snáší i příkoří a nestydí se vydávat svědectví.

Kdyby to bylo jen pro včerejšek. Kdyby to bylo pro dnešek, nebylo by to málo, ale my smíme věřit ještě i pro zítřek. Smíme věřit, že to není konec. S námi, ale ani s Jaroslavem Teplým. Vždyť víme, komu jsme uvěřili, komu uvěřil on - a o Něm (totiž o tom Důvěryhodném) víme, že neopouští ani v branách smrti a má moc nás chránit, až do onoho dne - totiž dne, kdy zase přijde a jeho svědci povstanou podle jeho slova k novému životu.

Pane, děkujeme ti za svědky víry a důvěry v tebe a služebníky tvého Slova, které jsme směli poznat. Zvlášť ti dnes děkujeme za Jaroslava Teplého, za svědectví jeho života, jeho víry, lásky a naděje. Amen

Píseň 244 Ve jméno Krista doufáme, 1-3.11