čtení: Matouš 5,33-37; + 26,36-46
text: Matouš 26,57 - 75
Bratři a sestry,
Když jsem byl asi před patnácti lety na jazykovém kurzu v Anglii, měl jsem na koleji připravit ranní pobožnost právě na tenhle úryvek z evangelia. Četl jsem si ho proto v anglické bibli a všiml jsem si tam jednoho drobného rozdílu ? Petrovo zapřísahání uvádí anglický překlad v přímé řeči. Když je Petr v nádvoří veleknězova paláce okolostojícími obviněn, že také patřil k Ježíšovi, zapírá a dušuje se: ?Přísahám, že jsem řekl pravdu. Ať mě Bůh potrestá, jestli to není pravda! Neznám toho člověka!?
Je to maličkost, ale díky ní si můžeme uvědomit něco podstatného: dvakrát se v této pašijní scéně objevuje přísaha, dvakrát se někdo odvolává na Boha ? jednou je to velekněz Kaifáš, který ve snaze obvinit a odsoudit Ježíše už neví kudy kam, a tak použije ten nejtěžší kalibr: ?Zapřísahám tě ve jménu Boha živého, abys řekl, jsi-li Mesiáš, syn Boží.?; a podruhé je to Petr, který se také dostává do úzkých, a tak s přísahou a Božím jménem na rtech Ježíše zapírá. Odsouzení i zapření Krista se děje s přísahou a ve jménu Boha živého.
Tak nás, bratři a sestry, ten nejzásadnější příběh bible upozorňuje, že obecně sdílený a zažitý pohled, ve kterém vidíme jako základní protivníky na jedné straně Boha a věřící lidi a na druhé nevěřící a bezbožné, je falešný. V příběhu Kristova utrpení vůbec nejde o protiklad náboženství a ateismu.
Je to příběh zbožných lidí, náš příběh. Ne, že nám, kteří se k Bohu hlásíme, nějací bezbožníci zabili Ježíše. Ne, že my jsme samozřejmě na té správné straně. Obě strany se v tom příběhu týkají nás, věřících, zbožných. Nikomu nejde toho ?Černého Petra? přehrát. To strašné drama, které se tu rozehrává, se děje ve jménu Páně, a právě ti, kdo k Ježíšově smrti a osamělosti nejvíce přispívají, odvolávají se na Boha.
Naše církevní historie to pak plně potvrzuje. Kolik hrůz se v dějinách víry stalo právě ve jménu Páně?! Boží jméno sloužilo jako argument tam, kde ? pokud by lidé mluvili jen za sebe ? by rychle vyšlo najevo, že jde pouze o mocenské ambice nebo prostě o strach a pouhou sebeobranu. Kolik lidských životů přitom bylo zmařeno a kolik osamělosti, pokoření a utrpení se dělo s odkazem na Boha?
Pokud si tohle poctivě připustíme ? a k tomu nás právě to pašijní vyprávění vede ? musíme si přiznat, že i naše víra může být příčinou takové hrůzy. Musíme se ptát, zda to tak není ? zda v ní nepřichází ke slovu jenom naše touha prosadit svou, nebo uniknout z tísně a zachránit se za každou cenu. Není jen posvěcením strachu a svévole?
Neuhnout takovým otázkám, bratři a sestry, není snadné. Ale není ani snadné je přijmout a pravdivě na ně reagovat. Jako je zjednodušující počítat se pro svou víru automaticky mezi ty dobré a Bohu blízké, je stejně tak zjednodušující vžívat se prostě do role těch druhých ? přičítat si vinu za všechno, co se kdy v Božím jménu stalo a držet se zpátky, ztratit odvahu se komukoli postavit a cokoli rozhodně zastávat. I to je falešné a zavádějící.
Pokání, při kterém si neuvědomuje odpovědnost, ve které naši předci stáli a sami jí třeba uhýbáme, bývá povrchní a povýšené. Bezvýraznost a nedostatek kuráže k rozhodnému postoji nepomáhají pravdě ani lásce, ale dělají jenom prostor kdejakému hulvátství, které se, samo s máslem na hlavě, otírá o církevní historii.
Pravdivou a poctivou odpovědí není sebemrskačství, ale sebekritičnost ve víře. Kdo díky pašijnímu vyprávění poznal, jak vražedně lze použít Boží jméno, ten bude bedlivě vážit, než se ho začne pro něco, co sám považuje za dobré, dovolávat. Bůh pro něho nebude jenom argumentem, který dodává jeho slovům váhu a autoritu; ke kterému se utíkáme, když naše vlastní slovo na někoho nebo na něco nestačí.
O Božím jméně v ústech těch, kdo Ježíše vydávají na smrt a zapírají, čteme proto, abychom ve své víře zůstali střízliví, abychom nezapomněli, že i v ní může být při díle jenom bohorovná sebejistota nebo ustrašenost. Právě ve víře je třeba být k sobě maximálně upřímný a mluvit jen sám za sebe. Je třeba být obezřetný především sám vůči sobě.
Protože ten nejdůležitější zápas ? boj víry, to není boj proti někomu druhému, proti nevěřícím nebo bezbožným; to je zápas se sebou samotným. To je boj o to, kdo bude mít v naší víře navrch ? zda jenom naše přání, a Bůh bude jenom prostředkem, jak dosáhnout toho, co sami považujeme za nejlepší; nebo opravdu Bůh, který i naše představy o tom, co je důležité a potřebné, může obrátit naruby, který nás může vést i k tomu, co sami považujeme za prohru.
A tak jako pro každý zápas, bratři a sestry, je i pro tenhle velkou pomocí poznat, kde se minule stala chyba, proč člověk prohrál, kde byla jeho slabina, co jej ochromilo. I proto čteme o Petrově selhání.
Asi nás napadne, že to byl strach, proč Petr zapřel a ještě se přitom dovolával Boha. Je to možné. Víme, co s námi strach dokáže udělat, čeho všeho jsme ze strachu schopni. Na druhou stranu ale také víme, že strach je možné ovládat. Sami to někdy dokážeme. A Petr jistě nepatřil k žádným strašpytlům. Byl vlastně nejodvážnější ze všech učedníků. Ti se rozprchli už v Getsemane. On jediný provázel Ježíše až k soudu.
Možná tu půjde ještě o něco jiného než o strach. Ale to se musíme v tom příběhu vrátit o kousek zpátky ? zpět do zahrady getsemanské. Tam Ježíš opětovně vybízel Petra a oba syny Zebedeovi k bdělosti, když se modlil.
Obvykle myslíme, že to dělal kvůli sobě, aby nebyl v těžké chvíli sám. Ono to ale bylo spíš kvůli nim ? i kvůli nám ? kvůli té lidské slabosti, která podléhá pokušení. Vždyť to tam Ježíš přímo říká: ?Bděte a modlete se, abyste neupadli v pokušení:?
?Zůstaňte zde a bděte se mnou,? říká Ježíš. Protože jestli prošvihnete tuhle chvíli, kdy zápasím o to, abych dobrovolně přijal, co si nepřeju, nenajdete sílu ani důvod, abyste odolali svým přáním, abyste ve své prohře uviděli něco víc, než jen čemu je třeba se bránit a před čím je třeba za každou cenu utíkat.
Projít s Ježíšem jeho zápas, opravdu bděle při něm být je důležité, je rozhodující. Jenom tak asi máme šanci poznat, že Ježíš nebyl obětí v tom smyslu, že by ho k utrpení a smrti dohnali druzí nebo nešťastné okolnosti. Nepřijímá je z nezbytí, jako osud. Probojuje se k tomu, že je přijímá jako boží vůli, jako součást věrnosti. To je ten podstatný rozdíl, který máme spolu s učedníky poznat.
Slabost, vydanost druhým, vnější prohra nemusí být neštěstí, chyba, krach, kterým je třeba za každou cenu zabránit. Právě ty mohou patřit k věrnosti, skrze kterou se děje Boží vůle, záchrana a naděje. Právě v té slabosti může být síla, která přemáhá zlo. I to, co si nepřejeme, může být pravdivé, dobré a nadějné. Dokud k tomu spolu s Ježíšem a jeho prosbou ?Ne má, ale tvá vůle se staň? nedospějeme, dotud před tím budeme jen
uhýbat, prchat a zuby nechty se tomu bránit. Dokud si kromě Boha živého pozorně a bděle nevšimneme i Boha, který se vydává na
smrt, dotud pro nás naše schopnosti i naše víra budou pokušením, kterému budeme podléhat.
Příběh Kristova utrpení nesledujeme, bratři a sestry, jen proto, abychom rozjitřili svůj soucit nebo lítost. K jeho sledování nás zve Kristus, abychom nalezli svobodu a sílu odolat pokušení, abychom se z každé prohry nechtěli vylhat, třeba i ve jménu Páně, abychom v tom nebyli úspěšní, úspěšní až k pláči. Amen.