Čtení: J 19, 1-5

Kázání: Jon 3,3; Jb 33,23-24; Ř 5,9

Biblický text:

Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. (Jon 3,3)

Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: ‚Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.‘ (Jb 33,23-24)

Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. (Ř 5,9)

VELKÝ PÁTEK – MARTÝRIUM A OŠKLIVÁ SMRT

Sestry a bratři,

kázání založím na třech verších ze tří různých biblických knih. První verš je z knihy Jonáš, druhý je z knihy Jób, třetí je z listu Římanům.

Na Velký pátek jistě nečekáte uklidňující tón, rozumem vysterilizované slovo či příjemnou sváteční atmosféru ve stylu „jaro je tu a z vajíček se líhnou žlutá kuřátka“.

Velký pátek se odehrával, odehrává a bude vždy odehrávat v přístrachu lidské ubohosti, zbabělosti a zrady, v děsu sadismu a týrání, v nářku těch, které zaskočila poprava nevinného posla lásky.

Nechce‑li kazatel zkreslit podstatu velkopátečních událostí, musí v kostele nechat rezonovat jejich surový kolorit, krvavé kulisy a zoufalý děj.

FORMULACE VELKOPÁTEČNÍ OTÁZKY

Před Velkým pátkem vždy znovu přemýšlím: Jaký je význam Ježíšova ukřižování? Oč tu běží? Co je podstatné pro náš život?

Přemítám i letos. Po utřídění mi zůstaly dvě otázky. První otázka se táže na utrpení a smrt, druhá se ptá na záchranu a vysvobození.

První otázka, ta po utrpení a smrti, je otázkou „Proč?“ Proč trpěl a umřel Beránek na kříži? A v důsledku, odvozeně, proč tolik lidí předčasně umírá? Proč trpí nevinní? Proč musím trpět já nebo moji milovaní? Proč bych měl v utrpení hledat cokoliv pozitivního, neřku-li nadějného? Tato otázka se ptá po smyslu.

Druhá otázka, ta po záchraně a vysvobození, má jiný charakter, je otázkou „Co?“, případně „Jak?“ Z čeho vlastně potřebuji vysvobodit? Co je mým otroctvím? Jak a čím mě zachraňuje ten zbitý a znetvořený muž na kříži, co pro mě udělal? Touto otázkou hledám směr a cestu.

Moje letošní velkopáteční tázání směruje k té druhé otázce – od čeho Bůh člověka zachraňuje? Předesílám, že se pokusím chápat kříž jako Boží povzbuzení, přitakání a sympatii směrem k lidské svobodomyslnosti, nikoliv jako znamení hrůzy a strachu.

Nabízím vám pohled ze tří stran, očima tří Božích svědků: Jonáše, Jóba a Ježíše. Všichni začínají na „J“.

TŘI BOŽÍ SVĚDCI - ZÁCHRANÁŘI

Jonáš. Jóna znamená holubice, leč Jonáš je spíše horká hlava, vždyť po své misi se "velice rozezlil a planul hněvem ... Lépe, abych umřel, než abych žil." (Jon 4, 1 a 3) Nicméně, krátce před tímto výbuchem hněvu Jonáš poslušně „ ... vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil.“ (Jon 3,3)

Jonášův příběh je dosti známý, ale pro jistotu zopakuji jeho pointu. Hospodin pošle svého svědka Jonáše, aby varoval zkažené město. Napoprvé Jonáš před úkolem uteče; přitom sám umře, avšak je zachráněn. Je hozen, doslova vyvržen zpátky do života. Nástrojem záchrany je ryba, která Jonáše vynese z hlubin zmaru na břeh života.

Napodruhé, po tomto zásadním existenciálním zážitku znovuzrození, se Jonáš úkolu zhostí a opravdu jde do jámy lvové, do Ninive, kde burcuje proti zlu a bezpráví, kde volá po nápravě, kde vyzývá zlé lidi k sebereflexi a pokání. Můžeme žasnout, protože Ninivané Jonáše ani neignorují, ani nezabijí, nýbrž poslechnou ho. „Odvrátí se od své zlé cesty.“ Bůh, skrze Jonáše, tak zachrání hříšné město.

Jako druhého necháme svědčit Jóba, muže postiženého velkým trápením. Kniha Jób se nejčastěji vykládá jako polemika o původu, adresnosti a smyslu utrpení.

Tento spor má povahu otázek: Kdo? Proč? Jaký to má smysl? Je Bůh spravedlivý? Opakovaně slýchávám, a to z povolaných úst, že na tyto otázky kniha jednoznačnou odpověď nedává, že otázka po smyslu utrpení zůstane nezodpovězena. Já si to nemyslím. Dle mého názoru je odpověď v textu ukryta, s typickým židovským šibalstvím a smyslem pro tajemství, a to v oddílu nadepsaném Elíhú zasahuje (Jb 32-36).

Elíhú je nenápadná postava, o které nic nevíme a která se v Jóbovi objeví doslova jako „ze stroje“, jakoby ji najednou a nečekaně někdo spustil na jeviště, nechal ji promluvit a potom ji vytáhl zpět. Je to jako v dobré detektivce – hlavním aktérem je ten, do něhož byste to nikdy neřekli.

Jób bude zachráněn před sestupem do jámy, tedy od smrti, a to prostřednictvím anděla. Elí-hú praví: „Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, tehdy Bůh se nad Jóbem smiluje a řekne: ‚Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.‘“ (Jb 33,23-24) Onen zmíněný anděl je jeden z tisíců.

Po Ninivanech, zachráněných skrze jednoho Jonáše, tu máme umírajícího muže, zachráněného skrze jednoho anděla. V obou případech přichází prostředník, který je od Boha.

A do třetice Ježíš. Ježíšův velikonoční příběh je v křesťanské obci z těch tří nejznámější. Pochopitelně, pašije jsou jádrem evangelia.

Všichni jsme zachráněni. Ano, metafyzicky a mysticky. Možná si spásu uvědomujeme a možná ne. Třeba po vysvobození toužíme a třeba o ně nestojíme, poněvadž své otroctví nevidíme. Možná skrze ospravedlnění prožíváme smíření s Bohem a možná po takovém smíření nevoláme. Přístup se může člověk od člověka různit, leč na tom, že jsme byli všichni "propuštěni na svobodu" prolitím jeho krve, náš postoj nic nezmění. Apoštol Pavel to formuluje takto: „Jako jediné (totiž Adamovo) provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný (Ježíšův) čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.“ (Ř 5,18)

Po Ninivanech, zachráněných prostřednictvím jednoho Jonáše, po Jóbovi, zachráněném prostřednictvím jednoho anděla, jsou zde všichni provinilci zachráněni skrze jednoho muže visícího na kříži.

SCHÉMA ZÁCHRANY

Je až nápadné, jak je schéma záchrany pořád stejné. Tím, kdo zachraňuje a vysvobozuje, je Bůh. Činí tak skrze člověka – ať je jím neposlušný prorok, anonymní tlumočník, či poslušný Syn.

Člověk je vysvobozován z moci hříchu – ať už se hřích projevuje zlem a násilím jako v Ninive, nebo svévolí a sebeospravedlňováním jako u Jóba, či touhou po vlastním božství jako u člověka dnešní doby.

Hřích je stavem umření, stavem vnitřního nežití. Člověk je zachráněn z odumření svému lidství, své duši a své podstatě. Člověk je vysvobozen ze smrti, jež je vyhasnutím plamene, jež je znehybněním, jež je popřením, minutím a znegováním Boha.

U Jonáše, který se nejprve sám oprostil od „šalebných přeludů“, aby se následně postavil na pevný břeh života, jde lid do sebe, ocení Boží milosrdenství, změní kurz a vrátí se na dobrou cestu. U Jóba je člověk se zemřelou duší, která již Boha neslyší, přiveden „ke světlu, do světa živých“. Nu, a Ježíšovo vzkříšení není třeba rozvádět, jeho smysl je stejný. V pátek převládá tma smrti, světlo života zazáří v neděli.

VELKÝ PÁTEK – MARTÝRIUM A OŠKLIVÁ SMRT

Sestry a bratři, vím, že na Velký pátek nečekáte uklidňující tón, rozumem vysterilizované slovo či příjemnou sváteční atmosféru ve stylu „jaro je tu a z vajíček se líhnou žlutá kuřátka“.

Nechce‑li kazatel zkreslit podstatu velkopátečních událostí, musí v kostele nechat rezonovat jejich surový kolorit, krvavé kulisy a zoufalý děj.

Ano, snad, ale ono to důsledně udělat nejde. Pašije už chápeme a prožíváme jako celek – ukřižování máme propojené se vzkříšením, do tmy Velkého pátku prosvítá zora nedělního zmrtvýchvstání.

Propojení a chápání celku jsou přece dobré a kýžené věci. Takže proti velkopáteční naději ničeho nenamítám, naopak. Za tuhle naději budiž Bohu chvála a blahořečení!

Amen

Post amen:

Postavení dřevěného kříže na Golgotě bylo nevýznamnou historickou epizodou. V učení církve však bylo ukřižování postaveno do pomyslného středu dějin spásy.

Zároveň je ukřižování španělskou vesnicí, a to jak pro mě, tak pro vás. Kdykoli o něm řečním, třesou se mi kolena. Ukřižování Boha v lidském těle je jako palice rozbíjející náboženský kýč, církevní namyšlenost, všechny pomýlené představy o křesťanství coby berličce, opiu lidstva či báchorce pro hloupé staromilce.

Dlužím vám ještě jeden díl velkopátečního kázání, takový pohled do odlehlosti kazatelovy nejistoty.

Přál bych si, aby v mé dnešní promluvě byla skrytě přítomna síla. Nejspíš v podobě nesamolibého, do naha svlékajícího a sebekritického pohledu na podstatu i sdělnost mého zvěstování.

Přál bych si, aby velkopáteční kázání dokázalo „udeřit palicí“ do kazatelovy zaslepenosti, povrchnosti, předpojatosti a pýchy. Aby mělo ambici vystoupit z ohraných klišé a z dogmatičnosti do skutečného života, ve kterém není dogmatu ani tolik, co by se za nehet vlezlo.

Círev, chce-li obnovit svou důvěryhodnost, musí mít kuráž opustit archaická opevnění dogmatiky a vyjít za člověkem. Víte, přečetl jsem si v uplynulém týdnu několikrát hotové kázání, to, které jste před chvílí slyšeli, a došlo mi, že ačkoliv jsem měl předsevzetí „být poslouchatelný pro každého“, stejně jsem zůstal němým dogmatikem.

Pod přehozem líbivých floskulí a dramatických výpovědí se nepřestal rýsovat dogmatický skelet, jež běžný člověk okamžitě vycítí, jež spolehlivě spustí jeho alergickou reakci na pomýlené náboženství i na jeho pokrytecké mluvčí, a jež ho odradí od hledání vztahu s Dárcem života. Kazatel, který odrazuje od Boha, by měl mlčet.

Ruku na srdce, rezonovalo ve vás něco, co znáte? Cítíte se být rozkousáni, natráveni, napůl rozloženi hříchem? A je pro vás hřích něčím skutečným a smrti se podobajícím, něčím, co máte v srdci, kvůli čemu nespíte, z čeho se chcete za každou cenu vymanit? Nebo je to jen prázdný dogmatický pojem, slůvko, o kterém si sice vyprávíme s dětmi v nedělní škole, které však pro nás nemá žádný reálný obsah?

Poctivě přemýšlím, jak bych mohl tlumočit evangelium Velkého pátku bez dogmatiky, právě těm, kdo dogmatiku neznají nebo odmítají. Jak se nenechat zmást jeho krvavým koloritem a nezdůrazňovat jeho spektakulární brutalitu? Jak rozeznat v kříži nikoliv mučící nástroj, nýbrž mocné beranidlo prorážející vrata mého či vašeho otroctví, toho otroctví, jež neumíme nazvat, z něhož jsme zmatení a nešťastní a jež zaměňujeme za zcela jiné věci?

Poctivě přemýšlím o kříži jako nadějné záruce pravé a důstojné svobody synů a dcer člověka.

A moc mi to nejde...