čtení: Lukáš 24,1 - 12
text: 1.Korintským 15,51 - 58
Bratři a sestry,
?Hle odhalím vám tajemství?? Ne, nebojte se nebo netěšte se, nebudu soutěžit s televizními pořady a vysvětlovat vám, jak je to s létajícími talíři, bermudským trojúhelníkem, předtuchami nebo telepatií. Nepodám ani další výklad záhadných událostí v Bobrové, které, tuším, loni plnily stránky Blesku. Nebudu ani vykládat, co nás čeká po smrti a do kolikátého nebe nebo života se pak dostaneme. Vlastně nebudu žádné tajemství vysvětlovat ani vykládat.
Chci vám spolu s apoštolem tajemství odhalit, ne vysvětlit. To je velký rozdíl. Ve všech těch domnělých vysvětleních záhad, která se ve věcech tajemných pohybují jako doma, o žádné tajemství nejde. To bývá jen snůška našeho fantazírování, představ a domněnek, kterými chceme uniknout nejistotě nebo naopak dodat svému žití hloubku, kterou postrádáme, protože jinak hledáme v životě jenom snadnost. Před tajemstvím tak jen uhýbáme. Neumíme s tajemstvím žít a tak si vymýšlíme nadpřirozené teorie, abychom se před ním nemuseli sklonit.
Skutečné tajemství nás přesahuje. Není to jen problém, ke kterému nám zatím chybí klíč. Není to jen věc nedostatku poznání. Skutečné tajemství naopak vychází z hlubokého poznání, že všechna naše vysvětlení a představy jsou krátké na to, aby vystihly to, s čím se setkáváme. Vychází z poznání našich mezí, které je pravdivé s pokorou přijmout, nehrát si na ty, kterým je všechno jasné a otázkami, které zůstávají, se stále nechat provokovat, zjitřovat a zúrodňovat. A vůbec přitom nemusí jít jenom o jevy ?nadpřirozené?.
Lze třeba odhalit tajemství člověka, kterého máme dennodenně vedle sebe ? totiž poznat, jak ho nikdy nemůžeme mít doposledka přečteného; uvědomit si, že jeho jednání nelze vystihnout žádným součtem příčin a pohnutek, o kterých víme. Vždycky nám zůstane něco skryto. Vždycky je tu nějaký prostor svobody ? nevypočítatelná možnost překvapení. Pokud si toho nevšimneme, pokud tohle tajemství neodhalíme a máme za to, že druhému beze zbytku rozumíme, o něco podstatného okrádáme jeho i sebe. Dostaví se vyprahlost a únava, život se zploští, vztahy se rozpadají a lidé mrzačí.
A stejně podstatné je odhalit tajemství lásky ? zase: ne se jí poznáním zmocnit, stát se jejím pomyslným odborníkem, ale poznat její nesamozřejmost, užasnout nad ní. Proč milujeme? Copak je to samozřejmé a pochopitelné?
Každý z nás v nějakém láskyplném vztahu je nebo byl. Ale proč milujeme? Je možné to říct? Jistě, nějaké důvody bychom uvést uměli: protože i on či ona mne má rád-ráda, protože je věrný, spolehlivý, hodný, hezký, schopný, odvážný, protože je s ním legrace? Jenomže kdyby ten vztah bylo možné převést jen na tyhle důvody, mohli bychom pak ještě mluvit o lásce? Nevystihovala by ho pak lépe jiná slova? Třeba výhodný obchod, ušlechtilá směna, nebo dokonce obyčejná vypočítavost? Nebylo by to pak jenom takové ?jak ty mně, tak já tobě?? Už Ježíš přece říká: ?Jestliže milujete jenom ty, kdo milují vás, co děláte zvláštního??
Zvláštnost lásky je právě v tom, že není za něco, že není jen na oplátku. Ta bezdůvodnost patří k její podstatě. Ta je pro ni nejvlastnější. To je to podivuhodné tajemství, kterému se někdy sami u sebe divíme: ?Proč já mám vlastně toho syčáka ráda??
A právě o takové odhalení tajemství mi dnes, bratři a sestry, spolu s apoštolem jde. ?Hle, odhalím vám tajemství,??, tajemství vzkříšení, které dnes slavíme. Ne, neřeknu vám, jak vstal z mrtvých Ježíš Kristus, neřeknu, jak vstanou mrtví. Právě pošetilost všech podobných vysvětlení, doufám, vyjde najevo. Chci, jako apoštol, abychom si uvědomili, že se vzkříšení, do škatulek, do kterých si ho samozřejmě zařazujeme, prostě nevejde.
Ať jako jeho zastánci, nebo jako jeho odpůrci, pokud je nám všechno jasné a žádné otázky si neklademe a potřebu vlastní proměny necítíme, jsme vedle. Zapomněli jsme na tajemství, zapomněli jsme na své meze. Dokazujeme a popíráme, a vůbec nám nedochází, že to, co samozřejmě předpokládáme, může být úplně jinak.
?Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni?? to je to tajemství, které apoštol odhaluje. Vzkříšení se netýká jen mrtvých, ale i živých. Je to něco jiného, než oč se většinou dohadujeme. Nejde v něm prostě o navrácení do života, jak ho známe. Jde o jeho proměnu, o jinou kvalitu.
Řekne-li se ?vzkříšení?, napadne nás, bratři a sestry, takřka automaticky, vzkříšení mrtvých a šupem se pak ocitneme v záhrobí. Ale to jsme vedle, jako ty ženy, co hledaly živého mezi mrtvými. I kdyby vstaly všechny mrtvoly, co jich kdy na světě bylo, nemá to s tím, co dnes slavíme, ještě nic společného. Ve zmrtvýchvstání, které se opírá o Krista, jde přinejmenším stejně o živé, jako o mrtvé. Však o něm také apoštol na jiném místě píše v souvislosti se křtem, nikoli s pohřbem.
Zkusme teď přemýšlet o vzkříšení živých. To se nám to teprve všechno zamíchá a zkomplikuje. Najednou musíme znovu hledat význam slov. Tak, jak je běžně používáme, na to nestačí. Ztrácí svoji samozřejmost. Smrt už není jen to ?po životě?. Je najednou třeba myslet i na smrt, kterou žijeme, nebo na život, kterým jenom umíráme. Je třeba přemýšlet o proměně, která se nás týká nejenom, až zaklepeme bačkorama, ale i teď, když si je obouváme. Je třeba myslet na nesmrtelnost a nepomíjitelnost, které nezačínají až po smrti, ale už tady v životě, o vítězství nad smrtí, na které není třeba čekat až do hrobu, ale které je možné žít.
Jistě, je to zmatek, bratři a sestry, a domnělé důkazy o životě po životě najednou ztrácí váhu. Ale já bych řekl: Díky Bohu za to. Protože se snad okolo nich přestaneme točit, přestaneme špekulovat a dohadovat se o tom, co je možné v záhrobí, a všimneme si, co je možné v životě. A pak třeba užasneme nad láskou, od které ani smrt není schopná odradit; nad štědrostí, která je s to se rozdat doposledka v důvěře, že ani potom není všemu konec. Možná si s úžasem všimneme věrnosti, kterou nezviklá ani touha užít si dokud je čas a nevyslyší vábení, aby se zachránila sama bez ohledu na druhé. Možná nás pak udiví důvěra, která trvá, i když smrt koná své dílo, která nepramení jenom z vidiny, že všechno zázračně přežijeme. Možná tak najednou objevíme život nenadiktovaný smrtí, neurčovaný jenom strachem z ní.
A pak nám možná začne docházet, že smrt ztrácí svoji moc nad životem ? naprosto reálně, skutečně ? v činech oběti, lásky a důvěry, které mají jednoho jmenovatele a jeden zdroj ? Ježíše Krista, toho ukřižovaného.
Pak se už nebudeme ptát: Kde je to vítězství života nad smrtí? Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou? Ale zeptáme se tak, jak je to psáno: ?Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?? Kde je tvoje žihadlo, které otravuje a ochromuje život? Vždyť je tu něco silnějšího než strach ze zániku, co život utváří a osvobozuje. A potom se přidáme k tomu chvalozpěvu: ?Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.? A co víc, budeme vědět, že naše práce není v Pánu marná, že má cenu a naději milovat, být věrný, nemyslet jen na svojí spásu a neuhýbat před těžkostmi, i když pro nás smrt a vzkříšení zůstanou tajemstvím. Amen.