Lukáš 2,1 - 20
Sestry a bratři,
o vánocích většinou nesledujeme zprávy. V uplynulých dnech tomu asi bylo jinak. Úmrtí pana presidenta Václava Havla si pozornost právem zasloužilo, a ještě větší pozornost si zaslouží to, co napsal a svým životem zastával. Ale i ta skutečnost, že všechny ostatní informace ze zpravodajství rázem zmizely, ukazuje, o čem jinak ty vánoční zprávy bývají.
Parlament nezasedá, vláda neúřaduje, president zákony nepodepisuje. Pokud se do vánočních zpráv vůbec nějaký ústavní činitel dostane, předává dárky nebo přeje svátky v nějakém domově důchodců či jiném sociálním zařízení. Dozvíte se, jak kde slaví Štědrý den a jaké zajímavé tradice kde drží. I bohoslužby se do zpráv o vánocích dostanou. O daních a zákonech se tentokrát nemluví.
Řekneme si, naštěstí ? alespoň chvíli je klid. Ona je to ale možná škoda, nebo přinejmenším nevýhoda. Poselství vánoc pak slyšíme v nepřiměřené a zavádějící souvislosti. Není divu, že se z něho potom snadno stane poezie. A jako s poezií to s ním také asi často dopadá.
Nic proti ní. Poezie je krásná. Ale řekněte upřímně, kolikrát si během roku čtete verše? A proč? Kvůli náladě, nebo kvůli životní orientaci? Když chcete na chvíli vypnout, pustit všechno z hlavy, nebo když pro to potřebujete najít řešení, když se potřebujete zorientovat? Je to pouhé zpříjemnění, když vybude čas, nebo je to cosi nezbytného, základního, co určuje váš přístup k životu a také každý jeho krok?
Všimli jste si ale toho, že vánoční evangelium začíná právě jako informace z všednodenního zpravodajství: vyšlo nařízení ? zákon vstoupil v platnost. Koná se sčítání lidu, evidence obyvatel, jde o majetkové přiznání - jak jinak - kvůli daním. Každý se musí dostavit k příslušnému zapisovateli. Nahoře rozhodli, dole se trmácejí.
Tak to známe ze svých všedních dnů. Právě v těch zprávách to slýcháme, sledujeme a někdy si připadáme jako hračky politiků, jako figurky na jejich šachovnici. Jejich rozhodnutí s námi hýbou.
Vidíte, a ono tohle k té dobré vánoční zprávě patří. To je situace, o kterou se v ní jedná. Možná bychom měli vánoční evangelium číst při zprávách, nebo když vyplňujeme daňové přiznání, nebo když si kvůli němu vyběháváme doklady. Tehdy totiž asi můžeme opravdu zaslechnout, oč v něm jde ? totiž, že se právě v tomhle všem děje zároveň, ještě něco jiného. Právě v tom zákonodárném mumraji a nastálé tlačenici, se naplňují, jen tak mimochodem, slova proroků. Když všechno skáče, jak ti nahoře pískají, děje se zároveň ještě něco víc.
Na první pohled to sice vypadá, že to ani nestojí za řeč. Ve zprávách o tom určitě neuslyšíte. Vždyť je to jenom příběh jedné z těch figurek, jedné oběti, která kvůli tomu shonu zůstane za dveřmi. Toho si člověk bez evangelia vůbec nevšimne, nepřikládá tomu význam. Bez boží nápovědy by to ani tehdy nikdo nezaznamenal.
Dneska vánoce přehlédnete stěží. Útočí na nás z reklam, z televize, z výloh obchodů, všudypřítomných koled, osvětlených náměstí, dětských besídek a akademií. Člověk si jich chtě nechtě musí všimnout.
Jenomže, jsou to stejné vánoce jako ty, o kterých píše Lukáš? Je to totéž? Míří tahle masivní kampaň stejným směrem jako ona boží nápověda? Neoslepuje nás naopak? Jsme při vší té slávě ještě s to všimnout si toho podstatného, co se děje úplně na okraji? Té ohromné maličkosti?
A dovolte, sestry a bratři, ještě jednu trochu rouhavou otázku: Záleží na tom vlastně? A dovolte snad ještě rouhavější odpověď: Ano i ne.
Jistě, věříme, že díky narození Krista, lze život a svět uvidět v novém světle, že díky němu nabývá všechno nový a dobrý smysl, že je to podstata veškeré naděje a radosti. Tak zásadní událost to je, že od ní nejen my křesťané, ale i naši nevěřící spoluobčané nevědomky počítají svůj čas. Takový to je předěl, že odsud nastává nová éra, nová epocha.
Ale když si vezmete to evangelijní vyprávění ? kdo si tam toho sám od sebe všimnul? Kdo byl tak pozorný a prozíravý? Kdo byl tak duchovně vyspělý? Očekávali snad pastýři narození Krista? Vyhlíželi ho? Žili snad touhou po spasení, která by jim zbystřila zrak?
Vůbec ne. Měli prostě noční šichtu a dost je ta sláva Páně zaskočila. A přesto se s tou velikou radostí pro všechen lid neminuli, přesto ji spatřili, přesto k ní nakonec došli. Ne díky svým schopnostem a duchovní vyspělosti, ale díky Bohu. On je vykolejil z jejich zaběhaného rytmu, vyrušil je, on jim slávu nepatrnosti a její význam odhalil, on je na ni upozornil. Navzdory jejich nepřipra-venosti jim oči pro radost otevřel.
A v tom už je, bratři a sestry, ta dobrá zpráva: Díky Bohu není závislá na naší všímavosti. Bůh se svou radostí nečeká, až ji sami objevíme, až natolik duchovně vyzrajeme, že si té ohromné maličkosti všimneme, až sami poznáme její cenu. Neváže svojí lásku na naši uvědomělost a pochopení. Přichází sám a sám naši slepotu a nevšímavost překonává. Napoví - pro naši radost, pro náš pokoj, pro naši naději.
Jen si dejme spolu s pastýři říct, že jejich základem nejsou andělé v nebeské glorii a sváteční chvalozpěvy, ale Bůh v bezbranném dítěti, v plénkách, v jeslích; Bůh vystrčený kvůli ambicím mocných i kvůli nerušenému soukromí ostatních do chlíva. Bůh v podmínkách, které si nikdo z nás nepřeje, všichni se před nimi snažíme zajistit a utéct, ale ony nás ? někoho doslova stejně a každého v nějaké podobě - občas dostihnou. A pak ten lidský úprk za štěstím a před chudobou a bezbranností, vede k beznaději. To jsou ty přibouchnuté dveře. Naštěstí pro nás - Bůh je před nimi. A nejen z nezbytí, ale z lásky, ze své vůle, aby nás strach nedostal.
To betlémské dítě není vůbec tak bezmocné, jak se zdá. Je znamením Spasitele, znamením Boha, který se vrhl proti proudu lidského davu, aby byl s člověkem - aby byl s člověkem, i když zrovna není na čele peletonu, i když zůstane na chvostu, vypadne, vystrčí ho, i když ho semele úřední šiml a lidská lhostejnost, i když je odkázaný na pomoc jako to nemluvně v plénkách. To dítě je znamením bytostné boží solidarity s námi, kterou nic lidského ? ani ty temnosti, které v nás jsou a kterých jsme schopni ? nemůže vymazat a zrušit. Protože ji Bůh přijal včetně toho všeho. V tom dítěti v plénkách zahajuje protipohyb vůči naší cestě za štěstím, která je v posledu příčinou naší beznaděje, opuštěnosti, strachu a temnoty.
Nehlásá ho, nebojuje za něj, nepoučuje o něm, prostě se tím opačným směrem vydá, aby nám byl nejbližší ? i v plénkách, i ve chlívě, i ve špatné pověsti a společnosti, i v zápase s pokušením, i ve strachu z bolesti, v úzkosti před smrtí i ve smrti. Nic z toho, co my lidé prožíváme, a také nic z toho, co si navzájem
dokážeme udělat, ho nezastaví a z toho nastoupeného směru nevychýlí. Neodděluje se od člověka, když člověčenství představuje nouzi, ostudu, tíži, bolest, smrt. Neradí jenom, jak se jim vyhnout.
Jde do nich s námi a pro nás, a ony v té vzájemnosti najednou ztrácejí svou moc. Proto z vánočního evangelia nezbyla jenom výzva, apel, dobrá rada nebo ideál, ale skutečnost, která se děje ve svobodě, kdy lidé, jako ti pastýři, nechávají svoje zájmy stranou a jdou také do Betléma, do zapadákova, do chlíva a Boha tam v lidské bezbrannosti vidí.
A kdo jej díky boží nápovědě takto jednou zahlédl, ten jde dál s vděčnou radostí i tím všedním světem vládních nařízení a majetkových soupisů, kde třeba zůstane za dveřmi. A má proč zpívat Bohu k slávě. Amen.