Boží hod velikonoční
čtení J 11.20-44
kázání J 20.1-10
Je první den po sobotě, brzy ráno. Za úsvitu přichází Marie z Magdaly ke hrobu. Musela mít odvahu, když se vydala v pološeru ke hrobu a sama. Proč tam jde, co tam dělá? Nevíme. Nejde nabalzamovat Ježíšovo tělo, protože to už podle Janova podání udělali Josef z Arimatie a Nikodém. Kámen od hrobu taky sama neodtlačí. Tak co ji tam vede? Možná pieta, možná vzpomínky (na toho, kdo se ji přiblížil, přestože žila v hříchu), možná ji tam pudí nějaká předtucha anebo: nevěří, že to s Ježíšem mohlo takhle skončit. Očekává, že se něco bude dít ? třeba si vzpomněla na Ježíšovo slovo o tom, že třetího dne se vše rozhodne?Marie z Magdaly, možná zmatená ženská, možná dobrá učednice a možná obojí dohromady spatřila, že kámen u hrobu je odvalený. Odvalený kámen neznamená nic víc, nic míň než znamení. Znamení, že u Ježíšova hrobu zasáhl někdo třetí. A znamení jsou od toho, abychom se začali ptát, abychom se divili a hledali. Kámen, který dělil hrobku pro mrtvé tělo od cesty, kudy chodili živí, je odvalen; předel, který dělil říši mrtvých a svět živých, padl. Marie neví, co si s tím znamením počít. Nejde si obhlédnout hrob zblízka, nejspíš má strach z neznámého. Rychle zareaguje a co udělá, je docela logické. Běží za učedníky. Nevyzná se v té situaci a tak utíká zpátky do města pro pomoc, pro objasnění a oporu k těm, kteří tomu dění kolem Ježíše mohou snáz porozumět, protože byli s ním během těch posledních let takřka na každém kroku. Marie Magdalská běží k nejbližším Ježíšovým učedníkům.
Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili, sdělí jim. Marie mohla myslet, že Ježíšovo tělo nechali odnést velekněží, bez jejichž iniciativy se ukřižování nekonalo nebo někdo z těch, kdo na hřbitově pracovali ? zahradníci, možná stráž. V tuto chvíli to však ještě není důležité. Kámen je odvalený, hrob je prázdný: dvě znamení, v nichž se pokouší Marie, Petr a Jan vyznat. A my spolu s nimi.
Štafetový kolík přebírají Petr a Jan. A vybíhají nedočkavě k hrobu, každá zmínka o Ježíšovi je přitahuje. Evangelista Jan nám ukazuje se, jak jsou nestejní ? předbíhají se. Vykladači Janova evangelia líčí závod Petra a Jana jako závod představitelů dvou velkých směrů v křesťanstvu. Petr - skála - vůdce, ke všemu ochotný, mluvčí kruhu učedníků. Později prý biskup v Římě. Hlava církve, zástupce řádu a autority, tradice. A pak Jan - ten, který byl pod křížem, Ježíšův adoptivní bratr. Ten, kterého Ježíš miloval a ten který miloval Ježíše. Později snad skončil v Efezu, dožil se vysokého věku a usmiřoval rozhádanou církev. Petr jako zástupce církve z židů - Jan církve z pohanů. Petr ? ten starší a zkušenější učedník. Jan ? ten nepříliš zkušený mladík.
Strhne se zvláštní závod. Kdo bude u hrobu dřív? Kdo tomu přijde na kloub? První vybíhá Petr - však byl vždycky vpředu, ale předbíhá ho mladší Jan - tradiční církve ztrácí dech, nově příchozí často proniknou dál a hlouběji. Mladší předbíhá staršího, mladší církve ve své horlivosti jejich starší a tradičnější sesterské církve. Na rovině sboru ? ti, kdo přicházejí do sboru nově nebo třeba mladší věkem jsou často plni zájmu, chtějí vědět víc než ti, kdo jsou ?služebně starší?? Všem je pak společné, že běží stejným směrem ? za Ježíšem, po Jeho stopách (v Jeho stopách), jen v té rychlosti se liší. To snad chce evangelista Jan vyjádřit tím zvláštním závodem. Jenže i když Jan doběhne k prázdnému hrobu první - dovnitř jenom nahlédne, uvidí plátna - a počká na Petra. Snad dostal strach a neodvážil se, možná se najednou zarazil, protože chtěl dát v úctě přednost staršímu, možná se bál té odpovědnosti správně vyložit, co uvidí?Petr vstupuje do hrobu první a přesně popíše, co v něm našel. To, co nachází, mělo učedníky jaksi trknout. Uvnitř lněná plátna, do kterých byl mrtvý Ježíš zavinut a také šátek, kterým mu ovázali hlavu. Šátek ležel stranou pláten. Všechno pečlivě svinuto a složeno. Hrob je prázdný a je v něm uklizeno. Jakoby se všechno odehrávalo podle nějakého plánu. Tohle nebyla loupež, Ježíšovo tělo nebylo ukradeno. Tak tomu rozumí i mladík Jan. Evangelista to krátce zaznamená: spatří vše a uvěří. To je opravdu zvláštní výpověď víry. Jan, který nevidí v podstatě nic, jen ten uklizený hrob, uvěří.
Každý, kdo by to viděl, nemusel by uvěřit. Ale pro milujícího Jana znamenal fakt, že tu Ježíš není, to, že je u Boha. Jinak si ten uklizený hrob nedokázal vysvětlit. Ježíšův příběh - Jeho slova, činy, Jeho utrpení i znamení, která činil, dohromady vytvořily obraz, že On patří k Bohu.
Jen odbočka k těm znamením ? ta znamení, o kterých v Janově evangeliu čteme, jsou tu jako vytyčený prostor pro přemýšlení ? pro pochybnost i víru. Ježíš uzdravuje slepého a posléz říká, že on sám je světlo. Ježíš sytí chlebem a pak připojuje slova, že on sám je pravý chléb z nebe. Ježíš křísí mrtvé a říká, že on sám je vzkříšení a život. I znamení prázdného hrobu, odvaleného kamene a svinutých pláten v nás budí pochybnost i víru - k Ježíšovu životu by přece nesedělo podvádět lidi ukrýváním Jeho těla.... Ani by k Němu nesedělo, že by se stal po smrti oživlou mumií?. Pokud patří Bohu, pak Jeho život přesahuje naše představy o životě u Boha. To je jedna z mnoha cest, kudy se naše přemýšlení může vydat.
Sestry a bratři, jsme na tom jako Petr s Janem. V uších nám zní popis toho, co měli učedníci před očima a jinak nemáme v ruce žádný důkaz vzkříšení. Jen znamení prázdného hrobu, odvaleného kamene a svinutých pláten. Snad by nám mohlo trochu pomoci, když si v tuto chvíli vzpomeneme na Lazarovo vzkříšení: Ježíšovo tělo nezůstalo omotáno v pohřebních plátnech, která symbolizují svazující moc smrti. Zatímco pro Lazara museli hrobku otevřít, pro Krista ne. Lazarovo tělo podléhalo rozkladu, Kristovo ne. Lazar byl probuzen slovy Ježíše Krista, Kristus vstal vlastní mocí. Lazarovi museli rozvázat svázané ruce i nohy, Kristu ne. Lazar měl po svém vzkříšení tvář zakrytou šátkem, Kristus ne. Lazar potřeboval šaty, Kristus ne. Nic z toho, co jsem vyjmenovala, není však důkazem vzkříšení, který bychom mohli objektivně přijmout. Evangelista Jan to asi zachycuje, abychom si uvědomili, že zmrtvýchvstání Ježíše Krista má jiný charakter než třeba Lazarův návrat do života. Zas se potkáváme jen se svědectvím víry.
Nemáme v ruce nic než znamení prázdného hrobu, odvaleného kamene, svinutých pláten. Pokud budeme do prázdného hrobu hledět jako učedníci, objeví se nám v té prázdnotě, co všechno se předtím událo. Že Ježíš zemřel na kříži, že na ten Ježíše dohnala lidská nenávist, nepochopení, politikaření, náboženské odsudky a předsudky, a celý ten kolotoč se roztočil, protože Ježíš přišel, aby svým životem dosvědčil, že Bůh miloval svět. Bez tohoto kontextu znamení prázdného hrobu těžko porozumět.
Sestry a bratři, jsme na tom stejně jako učedníci. Neviděli v tu chvíli víc, než my můžeme zahlédnout. A přece: I nám se dostává oněch znamení, která svědčí o Boží lásce, která jde až za hrob. A kdybychom nemohli ta znamení odkazující k Bohu nalézt, kdybychom přesto propadali moci zmaru a smrti, pak nám pomáhá sám Bůh. Přichází k nám, oslovuje nás, otevírá naši mysl i srdce ve svátostech, které - jak to krásně vyjádřili církevní otcové - jsou viditelná znamení neviditelné Boží milosti. Amen