Čtení: Jan 6,1 ? 21
Text: Jan 6,22 ? 33
Sestry a bratři,
tenhle rozhovor, pokud ho člověk čte v souvislosti ? a proto jsme si jí před chvílí připomněli ? může dokonale vyléčit každého, kdo si od zázraků a mimořádných událostí slibuje, že povedou k víře, že k ní někoho pohnou nebo přesvědčí.
Den poté, co Ježíš pěti chleby a dvěma rybami nasytil pět tisíc mužů ? ženy a děti tehdy nikdo nepočítal, žádají po něm právě ti nasycení znamení, aby mu mohli věřit, a předhazují mu, že Mojžíš dal jejich otcům na poušti jíst chléb z nebe. Vůbec nic jim přitom nedojde. Žádný důkaz ani podnět k víře to pro ně není. Vidí v tom jen výhodné řešení vlastního živobytí. Ježíš splňuje jejich ideální představu vlády, která zajistí chleba pro všechny. Chtějí ho provolat králem.
A podobně epizoda na moři, při které se námaha učedníků Ježíšovou přítomností nečekaně mění v cíl, je pro ně jen zajímavým rébusem, jak se Ježíš dostal na druhou stranu.
Všechny události, ať jsou jakkoli neobvyklé, podléhají totiž naší interpretaci, a proto jsou nejednoznačné. Jsou pro nás jen tím, čím jim dovolíme být. Vidíme v nich jen to, co v nich sami hledáme. O tom, co pro nás budou znamenat, rozhoduje to, za čím jdeme. Víra není v posledu otázkou toho, co máme před očima nebo toho, co se nám přihodilo. Záleží na tom, co je v nás.
Ti, kdo chtějí slyšet odpovědi jen na vlastní otázky, zůstanou k tomu, co Bůh dává, slepí. A žádný zázrak, div nebo mocný čin, je z té slepoty sám od sebe nevyvede. Zapadne jenom do jejich hotového obrázku života. Buď ho potvrdí, nebo je nepřesvědčí. Velký rozdíl v tom ale není. V obou případech zůstanou jen u toho svého.
I Ježíše Krista lze přijmout jen jako naplnění svých vlastních přání, cílů a potřeb, které pokládáme za to nejdůležitější. A vůbec si přitom nemusíme položit otázku, zda opravdu nejdůležitější jsou a zda zrovna o ně v životě skutečně jde. Jenomže právě o tom je víra ? o změně základního pohledu na život a přístupu k němu.
Ježíš říká: ?Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn Člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.? Ježíš vybízí, abychom přehodili výhybku, abychom změnili svůj pohled na život, aby nám v něm šlo o něco jiného. Pak teprve můžeme objevit a přijmout, co Bůh dává.
Na rozdíl od mnoha věřících Ježíš neříká, že by byl odpovědí na každou otázku a naplněním všeho, co hledáme. Ve svém hledání a zaměření života můžeme být také úplně vedle. A v tom případě, než by je Ježíš potvrdil a naplnil, radši se ztratí, jako když ho chtěli provolat králem, protože v něm viděli jenom svůj ideál. Než takováhle falešná plnost a oslava, to jsou lepší a nadějnější prázdnota, otázky bez odpovědí a chudoba. Šťastní podle něho přece nejsou sytí a bohatí, ale žízniví, lační a chudí duchem.
Jsou otázky, na které nejen že u Ježíše odpověď nenajdeme, ale ani ji nalézt nemáme. A je životní úsilí, které nejen že v Kristu naplnění nedojde, ale ani ho dojít nemá.
Život jen ze sebe a pro sebe nemá žádnou perspektivu. Kdyby nám v zaměření na něj Ježíš prostě vyhověl, jenom by nás utvrdil v marnosti. Tuhle iluzi Ježíš živit nechce.
Je ale také jiný život, nepomíjející, věčný. Pro něj je ovšem třeba hledat v životě něco úplně jiného, přeorientovat se, sledovat v životě něco jiného.
Ale o čem ta změna orientace vlastně je? Co je tím pokrmem zůstávajícím pro život věčný? Přirozeně nás asi napadne rozdíl mezi zaměřením na věci hmotné a duchovní. Ježíš tu přece vyčítá zástupům, že za ním jdou jen proto, že se nasytili. Ale o život povznesený nad hmotné potřeby tu půjde stěží. Vždyť na ně Ježíš při tom nasycení pěti tisíců také myslel a jejich hlad opravdu utišil. Jenom to asi zkrátka nebylo všechno. Něco přitom těm nasyceným uniklo. Nás čtenáře na to má asi upozornit zmínka o množství trávy na tom místě a jistě o dvanácti plných koších, které zbyly. To je přece něco navíc, co už pro nasycení nebylo třeba.
Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku, na pastvách zelených pase mne? dopřává mi odpočívat na travnatých nivách? To se nám má při té zmínce asi vybavit ? vyznání žalmisty o boží věrnosti a štědrosti, o životě, který je jejich darem, který se o sebe nemusí bát. A stejnou řečí mluví i těch dvanáct košů plných chleba ? o naplněných zaslíbeních Izraeli, o Bohu, který je dává i plní, na jehož dobrotu a štědrost se lze spolehnout. To je asi ten chléb, který zůstává pro život věčný. A změna zaměření života, ke které Ježíš vybízí, je právě o něm.
Je veliký rozdíl, jestli za Ježíšem jdeme proto, abychom dosáhli zajištění života, a je jedno jestli hmotného nebo duchovního, anebo jestli za ním jdeme v důvěře, která nás od téhle starosti osvobodila. Je veliký rozdíl mezi zbožností, která roste jen ze starosti o sebe, která je jen prostředkem k tomu, abychom se zajistili třeba i na věčnost, a zbožností, která roste z důvěry, a tak je svobodná pro Boha i pro bližní, pro život, který nepomíjí. Té druhé má smysl věnovat své úsilí, říká Ježíš.
Proto se také jeho posluchači na otázku: ?Jak máme jednat, abychom konali skutky boží?? nedočkají žádného výčtu úkolů, povinností, závazků a zákazů, které by mohli plnit, aby čehokoli dosáhli. Ježíš je ani nás nezve k účelovému vztahu, ve kterém by zase platilo obvyklé ?něco za něco? ? třeba spása za vzorný život; ve kterém bychom byli zase odkázáni na sebe a při všem dobrém a ušlechtilém tak zase nakonec šlo jenom o nás.
Zve je i nás k důvěře, že Bůh v Kristu udělal pro nás všechno, co je třeba, že má sám náš život a naši věčnost na mysli a my je proto můžeme pustit z hlavy a myslet na něj a spolu s ním na druhé, aniž bychom tím chtěli něčeho sami pro sebe dosáhnout. V tom se totiž otvírá život věčný. V tom je teprve prostor pro to, co nepomíjí, pro lásku, která je skutečná, nezištná.
Nic víc než tahle důvěra není třeba. Nic víc po nás Bůh nežádá a nic víc k tomu, abychom opravdu konali skutky boží, neosvobozuje. Boží život ? a ten je věčný ? není věcí dokonalých pravidel ani pevné vůle, ale svobody, která je v důvěře v Krista.
Amen.