Čtení: Matouš 25,31 ? 40
text: Marek 15,20b - 32
Bratři a sestry,
je to až zarážející, jak stručně a věcně líčí Marek tak vypjatou scénu. Obrazy, písničky, divadla, literatura, filmy, které se jí inspirovaly, se obvykle soustřeďují právě na její vypjatost a dramatičnost, rozehrávají její emocionální působivost. Marek se toho zříká. Jakoby si uložil půst, aby ničím nepřehlušil to podstatné. Neapeluje na city, prostě vypráví to, co vyjadřuje pravdu. Nepíše kvůli pohnutí, ale spíš kvůli poznání. Nechce, abychom oči zahanbením klopili, abychom si je v dojetí utírali nebo je hrůzou třeštili. Chce, abychom pravdivě viděli ? Krista i sebe.
A k té pravdě, která orientuje, patří už ten úvodní detail. Slyšeli jsme, že jediný, kdo nadlehčil Kristův kříž, nebyl žádný z jeho učedníků a přívrženců, ale jakýsi cizinec, Šimon z Kyrény, rolník z Afriky.
Přišel k tomu, ani nevěděl jak. Jako většina poutníků přijel prostě nejspíš na svátky do Jeruzaléma. S tím, co ho tam potká, nepočítal. Sám si tu situaci nevybral, nerozhodl se pro ni. Nebyl to žádný lidumil nebo hrdina. Byl prostě donucen. Nebyl to jeho záměr. Spíš naopak, nebyl dost opatrný, aby se včas ztratil. Měl smůlu. Couvnout nemohl. Vojáci na to měli zákon a hlavně měli moc. Ať chtěl nebo ne, prostě musel.
Možná se vztekal, možná si nadával, možná v duchu spílal těm vojákům, anebo taky tomu radikálovi. Ti jsou vždycky do všeho hrr, ale odnesou to pak za ně druzí. ?To se kasal a teď ani ten svůj kříž neunese. A jeden pak vypadá, jako by patřil mezi ně!?
Šimon jde, protože musí, proti své vůli. A přece právě on je teď ze všech lidí Bohu nejblíž. Jediný. Jediný teď naplňuje zákon Kristův. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův, napíše přece později apoštol. Nejspíš o tom vůbec neví a kdyby bylo na něm, tak by se té situaci vyhnul a tu ostudu by nejraději ze svého života škrtl. Možná se bude jednou ptát podobně, jako ti z podobenství o posledním soudu: ?A kdy jsme tě viděli ubitého a posloužili jsme tobě?? A bude překvapen odpovědí.
Tak to je, říká prostě Marek. Jsme-li kdy Kristu blízko, pak možná zrovna a jedině v tom, co jsme si nevybrali, proti své vůli. Pevná ani dobrá vůle nestačí, ta Krista neprovází, kříž nenese. Oddaní se zdejchli. Na Golgotu Krista následoval jen ten, kdo se prostě zašít neuměl. Toho si máme všimnout. To je podstatné, abychom se s pravdou neminuli.
Možná je neschopnost a neopatrnost naší jedinou nadějí a to, z čeho se nedovedeme vyzout a co proklínáme, naším požehnáním. Možná jsme právě v tom a jedině v tom, co neseme, aniž bychom se pro to rozhodli a třeba i proto, že se tomu zkrátka neumíme vyhnout, tím světlem světa, které ukazuje cestu k Bohu.
Marek zaznamenal, že Šimon byl otcem Alexandra a Rufa. To má pravděpodobně jediný důvod: Alexandra a Rufa ve sboru, kde evangelium vzniklo, znali. Snad to potvrzuje i Pavlův vzkaz do Říma: ?Pozdravujte Rufa, vyvoleného v Pánu.? Synové Kyrenejského tedy už přijali kříž vědomě, už pro ně není jen nešťastnou náhodou, už věří tomu, kdo sám sebe zachránit nemůže.
Tuhle říkal bratr kurátor na biblické hodině, že nejvíc děti vychováváme, když zrovna nevychováváme. A ono to jde asi ještě dál. Možná jsou pro tu východu důležitější naše prohry, než to, co bychom jim chtěli dávat za vzor.
Ten příběh, který je pro naši víru ústřední, je totiž o prohře. Není předně o utrpení, které má vyvolat soucit nebo podtrhnout hrdinství ? to právě Marek svou střízlivostí mimoděk ukazuje. Některá zpracování se v něm sice vyžívají ? jako například megafilm Mela Gibsona, ve kterém není skoro nic jiného. Ale kdyby šlo o ně, nebyl by Ježíš nijak výjimečný. Lidská historie je plná utrpení a mnohdy mnohem strašlivějšího, než je ta poprava na Golgotě. Marek se na ně také nezaměří. Důležitější jsou pro něj poznámky kolemjdoucích.
Ty totiž nastolují základní otázku tohoto příběhu, naší víry, Boha a života vůbec. Čemu vlastně věříme? Kdy jsme s to Boha vidět? Co nám o něm svědčí? Moc, síla, záchrana, zázrak? Když láska a věrnost vítězí? Když docházejí uznání? Když se projeví, že se přece jen vyplatí?
A co když je převálcují intriky, lidská malost a lhostejnost? Co když žádnou možnost záchrany neskýtají? Co když máme před očima jen jejich prohru a bezmoc?
Vidíme potom Boha přítomného? A jakého? Co jsme pak s to o Bohu říct? Co jsme potom schopni vyznat?
Boha všemohoucího? Boha silného, milosrdného, zázračně uzdravujícího? Boha jako záruku bezpečí a pokoje? Boha, který je ochránce slabých, spravedlivých a upřímných? Boha jako odpověď na všechny otázky? Neztrácí se nám právě v této chvíli? Není tahle samozřejmá víra tou bezmocí lásky uvedena do krize?
Někdo sebejistě odpoví ?ne?. A bude i ve světě, kde jsou láska a věrnost křižovány odhodlaně mluvit o boží prozřetelnosti a ochraně. Žádné otázky si nepřipustí. Je to ale opravdu projev pevné víry? Nejde spíš o sebeobranu a o strach? Může být opravdu služebník nad svého Pána? Totiž nejenom těm velekněžím a písmákům, ale, jak uslyšíme příště, i našemu Pánu se Bůh v této chvíli ztrácel. To jsme opravdu ve víře kovanější než on?
Ale možná se ozve pokornější námitka: ?Ne, to určitě nejsme, ale my přece už víme, že to není konec, víme o vzkříšení.? To je pravda a za poselství o něm smíme být neskonale vděční. Je to skutečně mocný zdroj naděje, který nás drží, abychom, když jsme sami v koncích, nelámali nade vším hůl. Ale smíme se k němu hned takhle rychle utíkat a svoji víru zakládat jen na něm? Nebyli bychom pak mnohem blíž těm posměváčkům pod křížem, pro které byla záchrana podmínkou víry a Boha spojovali pouze s happy-endem, než Ježíši Kristu, který sám sebe nezachránil?
Myslím, že právě proto Marek ten výsměch pod křížem zachytil, abychom tu bezmoc lásky a věrnosti příliš rychle neobešli, abychom ji nepochopili jenom jako chvilkové nedopatření, které Bůh hnedka opravil. Ona patří k Bohu a právě jí se odlišuje od všech ostatních. Tady jsme u jádra naší víry. Nevyznáváme prostě universálního zachránce, vyznáváme moc toho, který se nezachránil, Krista ukřižovaného, Boha, k němuž ta bezmoc patří.
Ne mimo ni, ale právě v ní Bůh vítězí i nad tím, co nás ovládá víc, než si vůbec dokážeme přiznat ? nad touhou zachránit sebe sama, nad naší lidskou potřebou vyjít ze všeho jako vítěz, kterou nám diktuje strach. Na ní přece láska a věrnost v našich životech troskotají. Kvůli ní bývají v našich životech tak slabé a právě tehdy, když vyhráváme. Máme sílu se jim vzepřít, jsme schopní jim uhnout, abychom neprohráli. Až v Kristu všech opor zbaveném, až v Bohu, který je raději slabý, než aby se záchrany druhých vzdal, je láska skutečně silná. A je nadějí i pro ty, kdo terčem podobného posměchu jsou.
Ještě, že vždycky neprosadíme tu svou, pak jsme snad jemu i jim, jako ten Šimon z Kyrény, i my blízko. Amen.