čtení: Matouš 5,3-6
text: Žalm 42
Bratři a setry,
kdo je vlastně věřící? Jak, na čem, se to pozná, že jeden skutečně věří? To není jen otázka, která hledá metr na druhé. Je důležitá pro nás samotné - abychom sami měli míru. Ptáme se, jestli nejsme vedle, jestli si jenom něco nenamlouváme. Opravdu věříme? Kdo je vlastně věřící?
Ten, kdo má jistotu? Koho nic nezviklá? Ten, kdo zná odpovědi na otázky života? Člověk vyrovnaný, kterého nemůže nic zaskočit? Pevný, jistý, nepohnutelný, smířený? Ten kdo je ? řečeno obrazem bible ? jako strom, při tekutých vodách? Stále čerstvý? Člověk, který se nikdy nemůže ocitnout úplně na dně, protože má vždycky odkud čerpat? Radostný člověk naděje a pokoje, který nepropadá chmurám a úzkostem?
Tak asi žije v našich představách. Chceme-li uvést příklad víry, mluvíme právě o lidech pevných, vyrovnaných, kteří okolo sebe šíří radost a naději. A stejnou představu mají kupodivu i ti, kteří víru sami nesdílejí. Dávají to najevo v poznámkách, které jste možná už na svojí adresu zaslechli: ?No jo, ty máš výhodu, ty jsi věřící. Ty to máš jasné. Ty se máš o co opřít.? A podobný obraz věřícího člověka většinou vykreslují i knihy, hry nebo filmy.
Mohlo by nás to těšit, že má víra takové renomé. Kdo by si nepřál uniknout chmurám, nejistotě, úzkostem a vnitřnímu zmatku. To pak není těžké představovat víru jako naplnění všech lidských tužeb. Však ji tak mnozí také představují a předvádějí, aby pro ni získali.
Ono by nás to mohlo ale také pěkně skřísnout. Kdybychom ten lákavý obraz víry přijali, a vždycky když jej přijímáme, ocitáme se v pasti, strkáme sami hlavu do oprátky nebo alespoň do ohlávky, do otrockého chomoutu. Přicházíme o svobodu, ba přímo o život, alespoň o ten opravdový, nepředstíraný, nenahraný. Co jiného by pak totiž znamenalo, kdyby na člověka dolehl smutek a sklíčenost, kdyby jej zachvátil vnitřní zmatek a pocítil by prázdnotu, než důkaz, že je mimo, že skutečně nevěří. Buď by si to, co prožívá nemohl ani připustit - musel by svou vyrovnanost hrát, nebo by k tomu, co jej tlačí ke dnu přibyl ještě další balvan - balvan výčitek a pochybností o vlastní víře.
Je dobře a je to naše záchrana, že bible tomu propagačnímu pokušení nepodléhá, že si dovolí z propagačního hlediska tu sebevražednou upřímnost a dává nám nahlédnout do duše věřícího, i když je na dně, když Boha bolestně postrádá, odpovědi mu schází a smutkem se zalyká:
Po Bohu žízním? Slzy jsou můj chléb ve dne i v noci? duše se ve mně tak trpce rmoutí? všechny tvé příboje a přívaly se přese mne valí? musím chodit zármutkem sklíčen? duše ve mně úzkostně sténá a odpověď těm, kdo se mne každý den ptají: ?Kde je tvůj Bůh?? neumím dát.
To není zpěv ztroskotance. To není odstrašující příklad toho, jak končí malověrnost. To je píseň víry. Žalm, poučující pro Kórachovce, jak jsme četli v záhlaví, tedy pro chrámové vrátné ? pro nás, kteří otvíráme dveře kostela. Nás má poučit, posloužit nám, abychom si uvědomili, že biblická víra není stav radostného opojení, šťastných zážitků a vyrovnaného optimismu, že může být i úzkostným sténáním, že nám může klid vzít, že k ní patří i ta smutná duše a všechna napětí a rozpory lidského nitra.
A kdo by snad chtěl z té dychtící laně na začátku odvozovat přece jen nějakou ochočenou smířenost a tichost jako charakteristický znak víry, ten ať si přečte tento žalm k kralickém překladu: ?Jako jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože.? Ve víře se člověk pere, zápasí a může být sevřen takovým způsobem, že není schopen udržet si chladnou hlavu, křičí, řve, kvílí ? protože cítí, že se tu nerozhoduje o ničem menším, než o bytí a nebytí.
Samozřejmě, taková víra se asi bude hůř ?prodávat?, ale bude v ní možné žít skutečně, svobodně a ani sklíčenost a zmatek od ní nebudou člověka oddělovat.
Dobře, řekneme si, ale čím se potom víra vyznačuje, co je pro ni příznačné, když pro ni nelze rezervovat jenom to, co vnímáme jako pozitivní? Odlišuje ji vůbec něco od jejího okolí, když se může projevovat i zmatkem, smutkem, prázdnotou ? které z něho známe?
Snad je to právě ta žízeň po Bohu.
Že může žíznit a hladovět nejen tělo, ale i duše, to asi není žádný objev, to víme. A není asi většího utrpení než trýznivá touha nitra, které je neuspokojeno a cítí bolestnou prázdnotu. Ale že bychom my lidé vždycky poznávali, že jde o žízeň po Bohu, to přece vůbec není samozřejmé.
Čím vším se snažíme tu prázdnotu, kterou v životě cítíme, ukojit? O čem všem se domníváme, že to tu žízeň zažene? Touhy duše se přece neupínají vždy a ani nejčastěji k Bohu, ale třeba k vyšší životní úrovni, k rodinné pohodě, k lidskému nebo společenskému uznání, k moci, která umožňuje zasahovat do běhu věcí a ovlivňovat životy druhých, k síle prožitků, kterou se snažíme navodit nejrůznějšími způsoby.
I církevní otec Augustin to zkoušel všelijak a ve svém neklidném životě prošel dlouhým hledáním, než dospěl k tomu, co napsal ve svém vyznání: ?stvořil jsi nás pro sebe ? Bože ? a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě?.
O víře nesvědčí až hotové odpovědi. Ty si možná častěji dáváme sami. Ty nám diktuje spíš naše touha po klidu a po jistotě, než po Bohu. Víra začíná asi až tam, kde člověk dojde k tomu, že jeho touhu nemůže naplnit nic jiného než Bůh sám. V té žízni už stojí na cestě víry. Ona vyjadřuje totéž, co vyznání jiného žalmu: ?U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.? A vyjadřuje to možná o to skutečněji, že je při ní zřejmé, že ji člověk sám utišit nemůže, že si to světlo sám nevyrábí.
Samozřejmě se pak nabízí otázka: Proč potom ještě žízeň, když už je jasné, kde je pramen žití?
Asi proto, bratři a sestry, že skutečná víra žízní po živém Bohu, ne po vysvětlení, ne po poučce, ne jen po odpovědi, kterou by mohla ulevit vnitřnímu napětí ? ale po Bohu živém, po Bohu v životě, po jeho moci a lásce, které nejsou jenom slova, ale skutečná síla, která proměňuje osudy lidí. Síla tak reálná, že na otázku: ?Kde je?? není možné dát žádnou jen teoretickou odpověď. Není ji možné odbýt ani poukazem na plnej kostel, i kdyby v něm člověk nacházel skutečné potěšení. Život není jen kostel a věřící se do něj nemůže uzavřít. Do víru života jej nestrhávají jenom světské vášně. Propasti se před ním otvírají právě ?v hukotu peřejí tvých?, v proudu Božím, tam, kam jej strhává Bůh, na cestě víry.
Právě na ní není člověk vždycky pánem situace. I na ní bývá převálcován, přemožen, a právě Bohem. Jeho příboje, jeho vlnobití se přes něj valí. Dostává se do situací, na které nemá. V kterých stojí s prázdnýma rukama, bez odpovědi.
S podobnou otázkou se střetává i Ježíš pod křížem: ?Nazaretský, kde ti zůstal Bůh v něhož jsi doufal?? A ona to není jen potupná, výsměšná otázka nepřátel. Vzápětí se podobné tázání ozývá vlastně i z kříže. ?Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?? Kde jsi? Ta otázka není jen schválnost, je poctivá, je pravá, je boží.
Víra se prostě nemůže přes utrpení přenést. Nemůže zůstat nezasažena, když věrnost prohrává, když nevinnost trpí, když je spravedlnost lidem pro smích a pravda zůstává opuštěná. Sama se musí ptát: Kde je náš Bůh? A často asi zůstává bez odpovědi. Ani na kříži odpověď nepřišla. Ježíš umírá mezi zločinci za božího mlčení.
Na trýznivé otázky po boží přítomnosti v utrpení světa odpověď často nemáme. Pokud si ji sami nechceme zhotovit, abychom tu tíhu už nemuseli nést. Ani věřící člověk nemůže často nic víc, než otázky vyslovit, vykřičet, bolestivě prožívat a žíznit po odpovědi.
A snad jediné, co víru odlišuje od zoufalství, je, že to pro ní tou její úzkostí a prázdnýma rukama nekončí, že to tázání sama neuzavře: ?Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.? On je můj Bůh, nejsem si Bohem sám, aby o všem rozhodovalo, co já vím a nevím, co jsem s to vidět a co ne, abych si podle toho dal odpověď sám.
Naše důvěra a naděje není v tom, že si odpověď dáme, ani v tom, že ji máme, ale, že se nám ji ještě může dostat. Že má cenu v těch otázkách vydržet a na odpověď čekat. Ona přijde. Amen.

367