Kázání: Základem dnešního kázání jsou slova z proroctví Izaiášova 54. kapitoly, 7.-10. verš:
?Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svou tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel.? ?Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. I kdyby ustoupily hory a zakolísaly pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.? Amen

?Ten okamžik, kdy jsem s vámi nebyl, kdy jsem vás opustil, byl jen nepatrný.? Tak Hospodin ujišťuje svůj lid, který je v babylonském zajetí o tom, že je stále s ním. I kdyby se mnohým zdálo, že Hospodinův odvrat je definitivní, prorok ujišťuje o Boží věrnosti a slitování.
?V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář.?
Proč Hospodin skrývá tvář a jaká ta Hospodinova tvář je? Kým Hospodin vlastně je?
Tady se mluví o rozhněvané Hospodinově tváři. A jistě má Hospodin na svůj hněv právo a asi by se nikdo nemohl divit, kdyby se rozhodl se svým lidem skoncovat. Kdyby se Hospodin cítil už svým neustálým odpouštěním unaven: ?Ty sám jsi mne opustil, obrátil ses ke mně zády, jsem už unaven tím, jak se nad tebou slitovávám.? (Jr 15,6) Hospodin může být skutečně unaven. Ale i když se na tomto místě zdá, že Hospodin hodlá se svým lidem skoncovat, přesto se objevuje možnost obratu. Hospodin nedokáže svůj lid zavrhnout. Ten lid, který skrze své milosrdenství a ze své svobodné vůle stvořil. On je přeci Otcem tohoto lidu. Je jeho vykupitelem. Je jeho goélem, tedy nejbližším příbuzným, přítelem, ochráncem, zastáncem. Je tím, který je povinen vyplatit své přátelé, pokud se dostanou do zajetí či otroctví. Hospodin je goél svého stvoření. Má ke svému stvoření nejosobnější vztah. I když člověk tento vztah svou svévolí porušil, Hospodin se na něj rozpomíná jako na svého syna, a znovu mu nabízí svou pomocnou ruku. Jakkoli byl Hospodin svým lidem opuštěn, sám svůj lid opustit nemůže.
?Jeho jméno je přeci Hospodin, tj. jsem zde přítomen, jsem s vámi a budu s vámi vždy a všude.? Stejně jako svůj lid vysvobozuje z Egypta, přichází i nyní, aby ho vyvedl z babylónského zajetí do zaslíbené země. Vykupuje člověka z otroctví. Slitovává se zase znovu a stále nad svým lidem i nad námi.
Ten okamžik, ve kterém Hospodin svůj lid opustil, a o kterém tu stále mluvím, je oproti Božímu slitování nijaký. Boží slitování a ten okamžik nelze srovnat. Je to maličký okamžik opuštění oproti věčnému slitování. Hospodin je proto nazýván také Slitovník. Hospodinovo slitování vyniká nad všemi jeho ostatními skutky a mění se v čin vykoupení.
Slitovný Bůh pozvedá své zraněné ze stísněného stavu, dává jim novou šanci a ukazuje jim novou cestu. Jedním z nejsilnějších příběhů, který popisuje slitovného Boha, je příběh Marnotratného syna, který hledá sám sebe, pokouší se žít po svém a tak požádá otce o svůj díl majetku a vydává se na vlastní cestu. Otec dává synovi prostor, zůstává zklamaný a smutný ve svém domě a doufá, že jeho syn nalezne správnou cestu. Zpočátku si syn užívá svobodného života, cesta se zdá být jednoduchá a krásná, člověk si dělá jen to, co se mu zachce. Ale najednou se dostává do úzkých. Dospívá k názoru, že tato cesta nebyla úplně tou nejlepší volbou. ?Má jeho život vůbec nějaký smysl?? Najednou začíná o životě přemýšlet jinak, tenhle způsob života ho přeci nijak nenaplňuje. Přátelství, které poznal, nebylo ve skutečnosti žádným přátelstvím. Uvědomuje si, že nemá nikoho, o koho by se mohl v těžké chvíli opřít, kdo by mu poradil, pomohl mu dostat se zase zpět na správnou cestu. Potácí se sám se sebou po bezútěšném světě, brodí se v bahně, pojídá slupky spolu se stádem vepřů, začíná se topit, dostává se zkrátka až na úplné dno. Právě tady na samém dně dochází k obratu. V tomto nuzném stavu, mu najednou začíná před očima znovu probleskovat ta laskavá Otcova tvář. Právě tyto záblesky mu dodají odvahu vrátit se domů. Uvědomí si, že má ještě jistou naději. Návrat bude asi hodně těžký, protože svým odchodem otci velmi ublížil, ale je to jeho jediná šance. A tak se pomalu ubírá k domovu. Jde s těžkým srdcem: ?Co mi asi otec řekne? Jak se zachová? Potom, co jsem si sbalil své saky paky a opustil ho, už mě nejspíš úplně odepsal, vymazal ze svého života. Poprosím ho tedy alespoň o to, aby mě přijal jako toho nejposlednějšího služebníka, i ten se tam má lépe než vykořeněný, osamocený ztroskotanec jako jsem já.? Takové myšlenky se mu asi honí v hlavě, když v dálce zahlédne svůj starý domov. Od domu mu jde vstříc člověk s otevřenou náručí, je to jeho otec. Nezapomněl na něj, stále ho miluje, je šťastný, že našel cestu zpět a že měl sílu a odvahu k návratu. Raduje se, poněvadž tento jeho syn byl mrtvý, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. Odpouští mu a slitovává se nad ním tím nepochopitelným milosrdenstvím, se kterým se setkáváme jen u Boha. Marnotratný syn znovu objevuje laskavou tvář a otevřenou náruč připravenou ho kdykoli zase obejmout.
Jak souvisí Izaiášovo proroctví s příběhem o Marnotratném synovi? Příběh marnotratného syna je přeci příběh člověka, který se rozhodne opustit Boží náruč. Když odchází z domova, odvrací se od Boží tváře, má pocit, že Hospodina k ničemu nepotřebuje. Sám se rozhodne žít bez Boha. Hospodin ho ale nikdy ani na okamžik neopouští, jeho náruč zůstává sice prázdná, ale stále otevřená, touží syna znovu obejmout a doufá, že se syn vrátí. Hospodin se nehněvá, ale pláče nad ztrátou svého syna, který se svým rozhodnutím dostává do naprosté beznaděje, cítí se sám, ale naštěstí se má kam vrátit. Zatímco zde v Lukášově evangeliu je iniciativa na lidské straně, člověk se rozhodne zahrabat Boží tvář někam do hlubin, rozhodne se žít na vlastní pěst a opouští Hospodina, v Izaiášovi je to jinak. V Izaiášovi je iniciativa na Boží straně, Hospodin je rozlícený a rozhodne se opustit svůj neposlušný lid, sice jen na okamžik, ale opravdu ho opouští, skrývá před ním svou tvář. A člověk už pomalu ztrácí naději, že by se k němu Hospodin zase sklonil.
Ano je tu podstatný rozdíl, ale oba příběhy spojuje jedna důležitá, možná nejdůležitější myšlenka, a tou je slitovná a milostivá tvář Boží, která na marnotratného syna čeká s otevřenou náručí a se svým lidem v babylonském zajetí, uzavírá smlouvu. Tato smlouva, kterou zde uzavírá, stále trvá. Dosvědčuje, že Hospodin touží být se svým lidem, s marnotratným synem i s námi v těsném a intimním vztahu. Smlouva už nevypadá jako vnější zákoník, ale je to smlouva Boží milosti a odpuštění, kterou nám Bůh vepíše do srdce.
Je to smlouva pokoje. Hospodin se nad námi slitovává svým nepochopitelným milosrdenstvím. Pokaždé znovu nás Hospodin vyvádí spolu s izraelským lidem z domu otroctví z Egypta či z babylonského zajetí. Vychází nám vstříc stejně jako marnotratnému synu, nabízí nám smíření stejně jako svému lidu a chce s námi uzavřít smlouvu, jejímž příslibem je Boží spása a vykoupení.
Hospodin nám dává za smlouvu svého Služebníka. Tato smlouva je pevná a trvalá. ?I kdyby ustoupily hory a zakolísaly pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje kolísat nebude.? My máme možnost tuto smlouvu přijmout a akceptovat, máme šanci se znovu vydat na správnou cestu, od které jsme se odklonili. Pokud smlouvu přijmeme, budeme mít stále naději na vykoupení.
Na začátku kázání jsme si položili otázku: Jaká je ta Hospodinova skrytá tvář? Nyní se můžeme pokusit alespoň trochu na tuto otázku odpovědět. Je to tvář slitovného a milostivého Boha, který nás uvádí na cestu života a stále znovu nás vyvádí z otroctví a dává novou naději. Dává nám možnost obnovit s ním vztah. Je to laskavá tvář Otce marnotratného syna.
Tuto tvář můžeme poznávat v příbězích Tóry a Proroků, ale také v příbězích Nového zákona. Právě tam se nám zjevuje Hospodinova tvář skrze Ježíše Krista. V něm můžeme spatřit tuto milostivou a slitovnou tvář. On sám totiž je touto slitovnou tváří. V životě Ježíše Krista a v jeho skutcích se setkáváme s živým Bohem. On je ten jediný, který dokáže naplňovat zcela Boží vůli. Nikdo z nás není schopen takového nepochopitelného milosrdenství jako Ježíš. Hříšníky bere pod svou ochranu, odpouští jim a dává jim novou šanci. A stejně tak jako se této napřažené ruky chytá marnotratný syn, můžeme se jí chytit i my. Amen