Skutky 1
Asi znáte ono klasické vyprávění o seslání Ducha svatého z následující kapitoly knihy Skutků. Když nastane, je to opravdu hukot, hotové boží dopuštění, dějí se věci mimořádné. Z učedníků spadne všechna zakřiknutost. Ta tam je přikrčená existence jenom mezi svými. Duch je uvede do pohybu, jdou neohroženě s kůží na trh, mluví veřejně a přímo srší aktivitou
Ve srovnání s tímto příběhem cítíme my věřící často v naší mnohdy unavené a nevýrazné všednodennosti a praxi církve jakési duchaprázdno. Pronásleduje nás pocit viny za její vyduchlost. Jsme nespokojení a vrháme se sami do nejrůznějších aktivit, obracíme se tam, kde to žije ? kde, jak se zdá Duch věje. I mě to někdy napadá.
A právě proto jsem si všiml jedné maličkosti z té první kapitoly, která s tím zvláštně kontrastuje: totiž první, co Ježíš nařizuje učedníkům, když jim potvrzuje zaslíbení daru Ducha svatého, je, aby
neodcházeli z Jeruzaléma a čekali. Ano, aby čekali! No řekněte, je snad něco protikladnějšího aktivitě a živosti, než právě čekání?!
Čekat, to znamená být mimo hru ?bez možnosti ho ovlivnit nebo uspíšit. Přijmout svou bezmoc, i když je vám jasné, že to takhle není ono, že by bylo třeba něco změnit, že té situaci něco evidentně schází. Čekat znamená zůstat s tím nedostatkem, přistřihnout křídla své činorodosti, která vždycky nabízí nějaké možnosti, jak ho nahradit, jak ho vyplnit nebo jak se z něho dostat.
Je to zvláštní, ale jakoby Ježíš právě v souvislosti s darem Ducha brzdil aktivitu svých učedníků, jakoby jim doporučoval zrovna ten Jeruzalém, z kterého se vytratí; jakoby říkal: nikam a za ničím se nežeňte, zůstaňte tady, kde to vypadá, jakoby tu chcípl pes. Vydržte to. Neopusťte to místo, kde se vašim očím ztratím, které pro vás bude Bohem opuštěné.
Taková místa a chvíle v životě Ježíšových následovníků nepochybně jsou. A nemusí to být vždycky jenom projev duchovní slepoty a nevěry. ?Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.? Prostě ho vidět nemohli, protože tam opravdu nebyl. A ta situace není míněna jako výzva k nějakému duchovnímu usebrání, v němž by člověk zrakem víry prohlédl i to nebe a Krista přece jen vždycky přítomného viděl. I to je asi jeden z těch útěků, před kterým Ježíš učedníky varuje. A muži v bílém jim to jen potvrzují: Neutíkejte se do nebe. Vraťte se na zem, do Jeruzaléma, tam, kde ho teď nevidíte, tam znovu přijde. Někdy nezbývá nic jiného, než si počkat.
Svojí aktivitou jistě můžeme udělat hodně, i hodně duchovního, ušlechtilého, bohumilého, ale asi by byla chyba se domnívat, že jí můžeme svému životu vdechnout boží jiskru, že jí můžeme navodit či nahradit boží přítomnost a sílu, která život neuvěřitelně mění. Asi by byla chyba ty dvě skutečnosti zaměnit. Naše zbožná aktivita a dílo Ducha svatého to je rozdíl. To není věc našeho úsilí, přičinlivosti, odhodlání, to je dar. A ten se nedá vydobýt, sehnat, uchvátit, na ten je možné si leda počkat.
Netrpělivostí ho člověk neuspíší, činorodostí nenavodí, spíš naopak. Nedočkavým úsilím se o něj spíš připraví, mine se s ním. Bude se tak honit za tím, kde to žije, že bude svědkem akorát tak odeznívající slávy a rozkladu, ale slávu té moci, z které se život nečekaně rodí, už nezahlédne. Čekání a trpělivost asi patří k víře v Ducha svatého, k víře, že Bůh, může znovu a třeba jinak přijít, že může obdarovat něčím mimořádným třeba i suché kosti.
Samosebou, že to neznamená čekat se založenýma rukama, nebo žít zahleděný jenom do nebe. Učedníci, když už s nimi Ježíš viditelně není, se spolu s ženami modlí. Žijí ve vědomí, že to, co je a co jsou, není všechno. Touží po Bohu, vztahují se k němu. Nevystačí si a nechtějí si vystačit sami.
Ona se asi víra v dar Ducha svatého, víra v Boha, který se mocně přiznává k nám lidem, projevuje nejspíš právě tou obyčejnou vytrvalostí a věrností, která nechce všechno narežírovat sama, která dovede zůstat nejen s těmi, kdo jsou na vrcholu, ale i s těmi, kdo jsou právě vyhaslí jak kamna, která se neohlíží jenom po tom, kde to právě žije, ale doufá, že i tu naši vyduchlost si může Bůh použít k velikým věcem. Amen.