Čtení: Genesis 28,10 ? 29,1
text: Židům 13,1 ? 6
Sestry a bratři,
jeden z velkých teologů Aurelius Augustin dospěl po dlouhém hledání toho, čím by se měl život křesťana řídit, až ke stručné odpovědi: ?Miluj a dělej, co chceš?. Poté, co prošel jakousi duchovní pubertou, která neunese samostatnou odpovědnost, chce mít všechno jednoznačné, černobílé, nalajnované a dělá z bible kuchařku, ve které je údajně recept na všechno, dospěl ke křesťanské svobodě. K té svobodě, s kterou Kristus shrnuje všechna přikázání do známého dvojího ?miluj? / miluj Pána Boha svého a miluj bližního svého/ a kterou Pavel připomíná galatským křesťanům slovy: ?Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.?
Láska ? jako jediné pravidlo křesťanského života ? není, jak se zdá lidem, kteří nedovedou žít jinak než na povel, jen pohodlnou benevolencí a ústupkem z náročnosti. Je naopak nárokem bez hranic.
Lásku nelze nikdy splnit. Není možné v ní také zůstat jenom u toho, co bych neměl dělat, protože v ní nejde o vlastní bezúhonnost, ale o vztah. A v něm člověk nevystačí s hotovými radami. Musí do něho vstoupit, ptát se hledat, poznávat a vždy znovu hledat, co si láska v té které situaci žádá. V lásce musí být člověk neustále naplno a živě přítomen. Milovat nejde mechanicky, neosobně. K lásce je třeba, aby se do ní člověk vložil celou svou myslí, celou svou silou a celou duší, jak to Ježíš říká v onom dvojpřikázání lásky.
Snadná připadá láska jen tomu, kdo neví, oč běží. Kdo alespoň trochu poznal její náročnost, ten se spíš bude ptát jako autor jedné písničky: ?Kde lásku vzít a nekrást? Jak v mále věrný být?? Dojde mu záhy, že dobré jednání není jenom otázkou dobrých příkazů, napomenutí, rad a větší důslednosti, ale zdrojů. Odkud brát? Jak v lásce vytrvat? Jak se jí vůbec odvážit?
Bratrská láska se totiž, jak ukazuje citovaný úryvek z listu Židům, nevztahuje jenom na našince, na naše nebo nám blízké. ?S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud?, píše apoštol. Možná nás trochu mate slovo ?bližní?, které bible s láskou spojuje. Ale ?bližní? v ní neznamená člověka blízkého náturou, vírou, příbuzností, národností nebo stylem života. ?Bližní? je ten, kdo se právě ocitl vedle mne. Třeba jako v tom příběhu o milosrdném Samařanu ? zbitý člověk v příkopu, který patří k jinému národu, k jinému náboženství a nebýt v nouzi nevzal by si ode mne nejspíš ani kůrku. V dnešním propojeném světě je to vlastně kdokoli. Do našeho obzoru, do našeho obyváku se díky obrazovce dostávají oběti záplav, politici, kteří jsou kvůli nim v úzkých, uprchlíci ze Sýrie, nebo hvězdičky Superstar. A bratrství v naší víře netvoří naše spřízněnost, ale Kristus, který nám Boha představuje jako Otce a učí nás společně se k němu modlit ?Otče náš?? Jeden můj kolega při výkladu modlitby Páně vybízí: ?Nezavírejte při ní oči. Jen se při ní pěkně rozhlédněte po kostele, abyste viděli s kým máte společného Otce, kdo všechno je váš bratr a sestra.?
Mimochodem právě v těch, kdo přicházejí odjinud je veliké bohatství. Přinášejí nový pohled, jinou zkušenost, nevězí v naší zaběhanosti, mohou to být poslové boží, mohou nás vyvést z bludných kruhů, mohou vnést do našeho života světlo. Jistěže tomu tak není vždycky. I v našem úryvku je řeč jen o některých, kteří aniž to tušili, měli za hosty anděly.
A toho se právě bojíme. Milovat, přijímat, otvírat někomu svůj dům i sebe to je obrovské riziko. Kdo ví, zda patříme k těm některým, kteří mají přede dveřmi svého života v cizinci anděla, nebo jestli tam stojí jen pobuda s klackem za zády, podvodník, vykuk nebo konkurent? Láska a otevřenost jsou zranitelné, spojené s utrpením. O tom přece také bible je.
A což teprve jde-li o vězně! Navázat vztah s někým, kdo sedí ve vězení ? a všimněte si, že tu není ani slůvko o tom, že by šlo jen o nespravedlivě vězněné, tedy nevinné ? to je veliký risk. Faráři, kteří chodí do věznic, vám to potvrdí. A přece i na vězněné se vztahuje bratrská lásky, o které apoštol píše. I tohle riziko k ní patří.
S trpícími je to jiné. S těmi většinou soucítíme, pamatujeme na ně. Aktuálním dokladem solidarity může být třeba výnos sbírky, kterou jsme dělali pro děti náhle zesnulé Magdaleny Reifové, nebo 700 dobrovolníků, kteří se okamžitě přihlásili Diakonii na pomoc postiženým povodněmi. Ale i v té solidaritě berou často obavy lásce dech. Právě ten apoštolův argument pro ni chápeme úplně obráceně: ?Nemůžeme se přece rozdat, vždyť i nás může potkat utrpení.? A nejde jenom o peníze. Každý, kdo někoho provázel v nějakém trápení, ví, kolik to stojí duchovních a psychických sil. Jak často proto místo skutečné solidarity nastrčíme jenom obecnou útěchu, aby nás bezmoc druhého opravdu nezasáhla. Skutečná účast je náročná.
Manželství, bratři a sestry, jako kdyby bylo mezi těmi cizinci, vězni a trpícími omylem. Milující žena a milující muž ti jsou přece oporou proti strachu a ne důvodem k obavám. Hned na začátku bible přece dává Bůh Adamovi Evu jako pomoc, jako vysvobození ze zlé osamělosti. Jenže pomoc může znamenat i nárok. I ten milovaný či milovaná je svým způsobem cizí člověk. Ani do něj nebo do ní nevidíme. Jsme odkázáni jen na důvěru. A důvěra je riziko. Kolik manželství ho neunese? V kolika se změní vzájemná důvěra jen v úsilí uchránit si svůj vlastní svět, neztratit sám sebe. Vztah většinou neničí zlá vůle, ale strach.
A ten bývá většinou i za tou láskou k penězům. My věřící proti ní často horlíme. Pranýřujeme chamtivost, ziskuchtivost, bohatství, rozmařilost. Jenomže ono o ní jde stejně tak i v šetrnosti a škudlivosti, kterou vede strach z budoucnosti, z nezajištěnosti a nouze. Kvůli němu se stáváme závislí na penězích a nedovedeme o nich přemýšlet v duchu bratrské lásky, nedovedeme je použít tam, kde mohou opravdu pomoct.
Ano, bratři a sestry, láska je vždycky riziko. Vždycky se v ní vydáváme nezajištěnosti ? v setkání s druhými, ve vztazích, ve věrnosti, ve štědrosti. Že jí zůstáváme dlužni, to není věc zlé vůle. Nejsme zloduši a nejsou jimi většinou ani ti, kdo se provinili vůči nám. To je ze strachu. Naše křehkost nás zrazuje. Rádi bychom milovali, ale bojíme se vydat ? vydat se druhému, vydat se z peněz, vydat se tomu riziku otevřeného života, který si skutečná láska žádá. Proto jsou všechny výzvy a přikázání k ní sama o sobě bezzubá a nedovedou nás k ní pohnout. Láska není věcí vůle, ale svobody a důvěry. Proto apoštol u výzev nekončí, ale připomíná jejich zdroj:
?Vždyť Bůh řekl: Nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu. Proto smíme s důvěrou říkat: Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk??
?Bůh při mně stojí? ? to je síla proti strachu, to je šance k lásce. Můžeme milovat, můžeme se odvážit toho rizika, protože ať se stane cokoli, nikdy v tom a na to nebudeme sami. O ten vztah, na kterém život záleží, nás nikdo nepřipraví. Nemusíme se bát té vydanosti spojené s láskou, protože ten, který byl vydán do rukou lidí, neskončil na dně. Bůh se k němu přiznal.
Lidé jistě mohou udělat mnoho, ale není to to poslední. Život i naděje záleží ještě na jiném vztahu a tím si můžeme být jistí. Smíme žít v důvěře, že při nás Bůh stojí, že nás nikdy neopustí. To je základ svobody a odvahy k lásce. Díky této důvěře může vyletět z hnízda naší ustrašenosti. Amen.