čtení 1 Kor 3.6-11; text J 4.27-42
Je po poledni, Ježíš stále ještě rozmlouvá u studny se samařskou ženou, která k němu získává pomalu důvěru. Po tom, co Ježíš odhaluje její minulost a rozpoznává v něm proroka, dává se jí poznat jako Mesiáš. V tom přicházejí učedníci a diví se, že s ní ještě rozmlouvá. Jakoby nestačila samařská krajina, kterou je Ježíš vleče a že si sebou nevzali košer jídlo, zase před jejich očima Ježíš přestupuje zákon. Zas je učí, že přišel pro každého, připomíná nám, že nepřišel jen za námi a pro ty, kteří dodržují přikázání a chodí pravidelně do kostela a že kvůli druhému může zákon překročit. Ani bych se nedivila, kdyby trochu žárlili. Učedníci na to Ježíšovo rozmlouvání nic neřeknou. Nezeptají se: ?nač se ptáš?? nebo ?proč s ní mluvíš?? Může za tím být strach z toho, že jejich Mistr podlehl kouzlu ženy nebo mu ji nechtěli vyplašit, možná ta situace vzbudila bázeň, že by se účastnili rozhovoru příliš intimního. Možná to byl obyčejný ostych zeptat se přímo ? co Ty a ona; co Ty si o ní myslíš? Protože mohli tušit odpověď, která není vždycky po chuti ani nám: slyšet, že Ježíš je tu i pro ty, kteří jsou podle zákona odepsaní. Evangelista Jan si dává dost záležet na tom, aby zdůraznil, že k tomu nic říct nechtějí. Vyřešili po vzoru lidské moudrosti mlčeti zlato. Ta žena už je stejně na odchodu, jen tam nechala džbán, aspoň se napijeme, možná se vrátí ? uvažují ? ale my mezitím pospíšíme dál.
Samařanka běžela, aby pozvala své spoluobčany k právě nalezenému Mesiáši. Pravá víra nebývá sobecká, ale chce se podělit o to, co činí můj život smysluplným a naplněným. A pokud jsou vám také trochu proti mysli misionáři mluvící k davům velkými slovy a činící znamení, pak nám má Samařanka co dát. Svědčí o Ježíši velmi cudně. Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš? Sdělí, čím ji zaujal, ale nechá na uvážení svých posluchačů, zda Jej také budou považovat za Mesiáše. Pravá víra se chce podělit, ale zároveň si váží svobody a nestaví na jednokolejnou dráhu. A někdy stačí jen ponechat druhému svobodu, aby poznal, že to s ním myslíte dobře. Někteří z obyvatel města Sychar vyšli, aby se přesvědčili, kdože to je.
U studny zatím učedníci prosí Ježíše: ?Mistře, pojez něco!? Tam od města se blíží zástup a oni po Něm chtějí, aby se najedl. Jak jsme učedníkům podobní. Tady jde o věci života a smrti, trochu to parafrázuji ? třeba jako když mluvíte s dětmi o nespravedlnosti nebo závislostech, ale není na to čas kvůli dennímu režimu nebo s vámi chce starý člověk mluvit o smrti a vy mu řeknete: na to nemysli, hlavně se najez! To nepochopení učedníků se ještě stupňuje (podobně jako předtím u Samařanky), když se mezi sebou ptají: ?Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?? A Ježíš vysvětluje, že tu není proto, aby jedl a pil, ale proto, aby dokonal Boží dílo záchrany. A chovat se podle toho znamená víc než zůstat jednou bez oběda. Znamená to obětovat svobodu, dobrou pověst, lidskou důstojnost a pro Něj taky obětovat život. Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. Mám nakročeno ve stopách Otce, jsem poslán k vám i k těm, které zákon nebere. Podívejte, přicházejí. Copak je můžu nechat teď napospas, sednout si ke studni a poobědvat? Můžu před nimi obrazně zavřít dveře? Nechat být, když jsou zvědaví, co řeknu a možná dokonce hledají Mesiáše?
A co se vás týče, máte velký úkol. Rozhlédněte se, už je tu žen. Ne žeň obilná, nejde o jídlo. Jiná sklizeň se chystá. Hle, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. Již přijímá odměnu ten, kdo žne a shromažďuje úrodu k věčnému životu. S odvahou se můžete rozhlížet po světě, jako po připravené půdě, leckdo už dozrává k Boží sklizni. A možná tam, kde byste to nejmíň čekali, najdete své sestry a bratry. Na území, kde se Boží zákon směšuje s pohanskými pověrami. Můžete být při žni, v níž jsou lidé přenášeni ze smrti do života. Tuším, že ani naše země a naše doba není výjimkou. Není žádných prokletých území, kde se žeň nemůže konat. Namítnete možná právem, že křesťanů nepřibývá, že kam oko dohlédne, vidíte fůru sobeckého jednání, že je mnoho těch, kteří jsou doslova umořeni zábavním průmyslem.
Ale vidíme dobře? Proces zrání je dlouhodobý, složený z malých skutků lásky, drobných svědectví, z děkování za milost; jíž se nám dostává; záleží na půdě, na tom, kdo seje, kdo hnojí a zalévá. Často se v bibli o žni mluví v souvislosti s odpovědností za vlastní skutky ? kdo zaseje, ten sklidí; Bůh odplatí každému podle jeho skutků. Ale také tam najdeme slova, kdy je setba a sklizeň v napětí ? jako tady. Ještě nám chybí ten Boží pohled na každý stvol a zrno. Ježíš už se dívá od konce. Upozorňuje, že jeden rozsévá a druhý žne, jak jsme to slyšeli i v listu do Korintu. A nechte to napětí tak. V případě Samařanů se přičinili ti, kdo je kdysi vyučovali zákonu, přičinila se Samařanka, o níž by málokdo z vás řekl, že se může stát zprostředkovatelem a ukazatelem k Ježíšovi. Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete. A když si uvědomíte tu dlouhou cestu, která k úrodě vede, možná budete pokornější, protože si všimnete práce druhých. A možná se budete divit, kolik té úrody kolem je. Vždyť přemýšlejte, kdo zasel do vašich duší první zrnéčka evangelia ? stěží se dožil jejich vzklíčení ? co jste slýchali v synagogách od Mojžíše a proroků, od učitelů zákona, co vám předávali otcové, Jan Křtitel, a teď Ježíš. Vzpomeňte na vaši půdu, v níž rostete ? na své rodiny a vrstevníky. Na zakladatele sborů a chcete-li to vzít národně, pak vzpomeňte na všechny ty politiky a zákonodárce a vědce, kteří se nestyděli ke své víře přiznat a svým životem to dokazovali. Kdo rozsévá, ten většinou nemůže sklidit, protože doba klíčení semen víry je dlouhá. Ale žeň tu je. Jiní pracovali, vy v jejich práci pokračujete.
Někdy to může deptat, když jsme těmi rozsévači, co nevidí výsledky své práce. Co hledají plody lásky, naděje a víry, které se pokoušeli zasít. Někdy prožíváme milost a sklízíme to, oč se přičinili jiní. Mě se to pravidelně potvrzuje při sborových aktivitách. Napětí zůstává; nikdo se nemůže chlubit, že on dává vzrůst; všichni máme své předchůdce, kteří se spolu s námi vztahují k Bohu. A vždycky platí, že Bůh se napracoval nejvíc a že vidí naše snahy, jsou-li upřímné.
Evangelista Jan svědčí o tom, že nejsme ideální partneři do rozhovoru, a přece to s námi Ježíš zkouší. I když nejprve ani žena ani učedníci Ježíši nerozumí a pohybují se na jiné rovině, přece odcházejí jako svědkové. Žena zve obyvatele města k Ježíšovi. Z učedníků se stávají ženci Boží žně a mohou sklízet, co zaseli jiní.
Ježíš nám přináší pohled z druhé strany. Jako bychom zdálky zahlédli podivuhodnou slávu, plnou oběti a práce na poli. Díky téhle milosti se může společně radovat rozsévač i žnec, díky Ježíšovým slovům a jeho oběti nemusíme mít ústa zavřená. Amen