Uložit kázání jako mp3.

Iz 49,13-16: Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! 14 Sijón říkával: "Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul." 15 Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe ne-zapomenu. 16 Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.

To, že Simeon je zachycen evangelistou Lukášem jako osoba, která vyhlíží vykoupení a nepřestane, dokud se nesetká s Ježíšovými rodiči a jejich synem, to je našemu chápání srozumitelné. Patří to nakonec k lidství – chceme se dožít něčeho významného. Většinou to zůstává v úrovni rodiny, takže chceme třeba zažít slavný maturitní den vnoučat, nebo jejich postavení se na nohy, pak se to posouvá k prvnímu pravnoučeti, a tak dál. Tak umíme vyhlížet. Stále se soustřeďujeme na to zažít, aby naše oči viděly uskutečnění něčeho, co si přejeme. Simeon jako veliká po-stava té doby chtěl spatřit naplnění Božích zaslíbení. Nakonec i to byla prosba týkající se rodiny, byť rodiny Boží. Tak-že Simeona chápeme.

Ovšem to, že se nějaká událost promítne do veškerenstva tak, že by plesala nebesa, jásala země a plesaly ho-ry, to už jde trochu mimo naše chápání. I když ne tak úplně. Přijímáme to jako takovou obraznou nadsázku. Však i vnímaví poetové dokáží bez problémů vyprávět o tom, že les mluví, vítr zpívá, slunce se směje, stromy mávají apod. Řadu všelijakých obrazů umí vytvořit naše představivost ve chvíli, kdy si chceme něco tak samostatně existujícího jako je příroda, přiblížit svému chápání života. A nepřipadá nám to divné. Nakonec tedy i slova z proroctví proroka Izaiáše nemusí vyznít příliš staromódně nebo nesrozumitelně, neřkuli směšně.

Ale proč to ten člověk tak říkal? A proč to nechali v bibli? Určitě tenkrát, když uzavírali biblický kánon, seznam knih, které budou závaznými duchovními texty, nepřemýšleli o tom, jak si s čím poradíme za dva tisíce let, a s čím nikoliv. Tak to máme v neděli po vánocích před očima. A co víc – máme to před sebou k věření! K smysluplnému využití pro sebe sama a svůj život!

Doba, kdy to bylo vysloveno, byla charakteristická daleko větší potřebou názornosti. Nebyli obklopeni předměty a pomůckami, nedalo se tak snadno odkazovat na všeobecný stupeň poznání, spousta věcí byla neprobádaných, dokonce byla spousta věcí, o kterých nemysleli, že je vhodné do nich vrtat a šťourat (myšleno kladně).

Výzva, aby jásala nebesa a plesala země i s horami, je výrazem vrcholné radosti a oslavy. Větší už to snad být nemohlo, když k jásotu byly vyzvány tak nepohnutelné skutečnosti jako bylo nebe nad hlavou, země pod nohama a hory jako nejzřetelnější spojnice mezi nebem a zemí. Vlastně všechno mělo jásat. Celé stvoření se dává do jedinečného jásotu z Božího majestátního rozhodnutí. I když to není vánoční zvěst proroka Izaiáše, přece to upozorňuje na událost, kterou uviděl o pár stovek let později Simeon. Ta souvisela s Božím rozhodnutím slitovat se, přijít do světa lidí a být s nimi, spojit se s lidmi, provázet je, pomáhat v naplňování možností pravého lidství. I když za Izaiáše byly vnější kulisy jiné, nijak nepomáhalo něco jako hvězda nad Betlémem, přece jen to silné je v tom, že existuje někdo, kdo se nedal zválcovat situací! A ten někdo promluvil nikoliv o tom, co viděl, co se ho dotýkalo, čím žil, ale mluvil o tom, co viděl zrakem víry. Tak by srozuměný s vírou v Boha, že mu i v té situaci bylo jasné, že když jednou – a už dávno, praotcům – Bůh slíbil, že bude pro lid a s lidem, že to jednoduše a stále platí. Platí, i kdyby čert na trakaři jezdil a všechny viry světa se zbláznily.

Vnějšně to mohla být doba docela krušná. Sice se v ní setkáváme s mocnostmi jako je Babylonie, nebo Persie, ale situace to nebyla nepodobná tomu, v čem jsme nyní. Hrátky mocných, diplomacie, kalkuly, to všechno bylo tehdy také. Nabuchodonozor, nejslavnější král Babylonie, se pozvolna blížil ke svému konci (562 př.n.l.), aby po něm následoval úpadek Babylonie. Judsko, dávno už oddělená jižní část někdejší věhlasné říše Davidovy, bylo bezvýznamné. Jeho předáci byli odvedeni do Babylonie, kde sedávali u řek babylonských a s pláčem vzpomínali na Sijón (Ž 137,1). Úplně klidně to mohla být situace podobná té, kdy se se steskem vzpomínalo v dobách úpadku na úspěchy a pověst první československé republiky. Ty doby byly pryč. Mnohým zbyly oči jen pro pláč. Mnozí další bezpochyby zuřili, jiní možná podléhali konspiračním teoriím, jak je všechno domluvené a nastražené proti nim. Asi bychom dokázali nalézt vícero paralel s náladami a myšlením naší doby.

Podstatné jsou asi dvě věci. Jednak role proroka a za druhé role zraku víry, pohledu jinak a z jiného úhlu. Prorok Izaiáš svou roli plnil dobře. Byl tím, kdo se nepřidal ani k zoufalcům, ani se nepřidal k rozlítostněným, ani nepotvrzoval to, že doby slávy jsou nenávratně pryč. On se držel toho, že Bůh zůstává napořád vyšší a větší. Větší než David, Šalomoun, Nabuchodonozor, ale i než Hitler, Stalin, Trump, Putin, Zeman a Babiš. To ho nevedlo k tomu, že by se vysmíval těm zdánlivě mocným, kteří svým časem naprosto lidsky vezmou za své. Jen se jimi nenechal ani děsit, ani určovat. Prorok si byl vědom toho, že jeho úkolem je rokovat pro Hospodina. Vést na zemi Boží kampaň pro život, pro spravedlnost, pro nadějnou budoucnost. Ne proto, že si to tak usmyslel, ale proto, že to tak Bůh slíbil. Že to jediné správné, co být má.

Mnohdy se mluví o tom, v čem je prorocká role církve. Jistě v tom, připomínat vládcům, že nejsou bohy, že se mýlí, pokud se domnívají, že mohou všechno. A v dobách svobodných? Poslyšte myšlenku zesnulého kolegy Svatopluka Karáska: V míru a demokracii není prorok vysílán k vládci, ale spíše k lidu, aby lidé v určitém rozvlažení, v určité pohodě, nezapomínali na ty nejdůležitější věci. Aby když se jim lépe daří, nezlhostejněli k právu, k poctivosti, k víře, k lide, s nimiž žijí, k Bohu. Proč být bdělý jen v nemoci, v maléru, v pronásledování? Musíš usilovat i v dobách, kdy tě nic netrápí, i v dobách velkých možností. (Víno tvé výborné, 1998, s.192) Izaiáš byl v úpadku s lidem. I když Babylonie nebyla právě demokratickou zemí, a i když se Judejcům v zajetí vlastně nevedlo tak zle jako Izraelcům v egyptském zajetí, tak je provázel ujišťováním o tom, že Bůh, co řekl, tak naplní. Že si je tím jist. To znal i Simeon a vyhlížel, žádostivě si vykládal příběhy svých dějin a sledoval, co se kde stalo a stane. Pak uviděl neskutečnou událost, kdy se po příkladu ostatních božstev Bůh nezavřel do nebeských komnat, ale slitoval se a vstoupil do světa lidí. Potvrdil svůj slib, viditelně, nezpochybnitelně. Prorok popíral poznámky škarohlídů, že snad slavný Bůh nechal svůj lid na holičkách a jako ostatní božstva se jen baví pohledem na lidské lopocení se životem. A Simeon to uviděl – Bůh na tako-vou božskou dráhu nevsadil, ale přišel. A ukáže, jak je možno nakládat se životem, aby se stal něčím, co člověka těší, v čem se člověk najde a za co bude chtít být vděčen.

To, co Izaiášovi ukazoval zrak víry, Simeonovy oči uviděly plně. Bůh je s námi, Immanuel, život se může sou-středit na něco jiného než právě na to, jestli se líbí v Babylonii nebo ne. Zrak víry v Boha je tím přesněji určen. Ještě jednou Sváťa Karásek: Moderní či postmoderní člověk je klasický ohrnovač. Hledá Boha jen tam, kde není, andělé se smějí a volají „samá voda“ a tajně ukazují směrem na chlív, směrem na kříž, směrem k nejubožejším, prostě tam, kde ohrnovač nosu vůbec nehledá. Až tam začíná přihořívat. Pak ovšem andělům ztuhne smích na rtech. To, když ohrnovači dojde trpělivost, přestane hledat a začne organizovat planetu po svém: začne koncentrovat a likvidovat obyvatele země, když si začne hrát na Boha, to už každá hra končí, to už přestává všechno. (Boží trouba, 2000, s.224)

Protože podobnou likvidaci díky svým nezvládnutým možnostem člověk znovu spustil, a protože se dá čekat, že po přejití koronavirových vichřic začne zběsilá snaha zalepit ztráty, dohnat zameškané, užít nevyužité, očekávám, že se musí silně dostat ke slovu takový prorocký zrak víry, který ukáže, že ani ve ztrátách jsme nebyli Bohem opuštěni. A tudíž budoucnost nebude špatná, když ztráty přijmeme a vyvodíme z nich moudrý a správný závěr. Možná onen závěr bude trochu vypadat jako soud nad naší organizací světa a způsobem vedení života, soud, ze kterého jako uspěchaná a hmotařská civilizace vyjdeme s nedobrou známkou. Nicméně Boží slitování, snížení se v Kristu až do jádra lidského života, znamená, že napořád není vše ztraceno, nedochází k zatracení a odsouzení, nýbrž k výzvě korigovat myšlení, směry, způsoby, návyky. Korigovat a neoživovat to, co se ukázalo neživotné, nepřínosné, dokonce nebezpečné. Sám jsem zvědav, jak se zorientujeme. Zvědavost však nesmí být ta pověstná divácká jonášovská pasivita. Zvědavost se musí nechat formovat tím, co je Boží vůle, jak byla zjevena v Ježíši, Božím Synu, Spasiteli, které Izaiáš viděl zrakem víry a Simenon zrakem skutečným. My Boží vůli vidíme Duchem Kristovým, abychom se mohli sami stávat malými Kristy (Luther, C.S.Lewis) a pro své okolí a prostředí mohli jednat, mluvit, proměňovat je, vychovávat. Tak pomáhat světu k růstu, a nikoliv k sobecké stagnaci a využívání. V tom ať je nám Bůh přítomen a milostiv. Amen