čtení: Matouš 5.3 - 16
text: Genesis 20,1 ? 18
Sestry a bratři,
jsou zkušenosti, které dovedou člověka připravit o důvěru, které dovedou zasít do srdce skepsi. Jsou zklamání, která se na vás podepíšou. Jestliže všechno vaše odvážné úsilí vyjde na prázdno a i to, čeho jste dosáhli, se nakonec obrátí proti vám, je to pro důvěru pořádná rána.
Jaký div, že Abraham podlehl rezignaci a s žádnou bázní boží ve světě, kde žil, už nepočítal.
Zápasil o Sodomu. Doufal, že se najde aspoň hrstka spravedlivých, kteří vykřešou naději i v bohapusté společnosti. V této důvěře se odvážil odporovat i Bohu a smlouvat s ním. Šel až do krajnosti. A nic. Ani těch deset spravedlivých se nenašlo. Sodoma propadla zkáze. Zbyla po ní jen pustá pláň.
Jeho modlitební zápas sice výsledek měl. Bůh na něj pamatoval a Lota ze zkázy vyvedl. Jenomže vzpomeňte si, co jsme o tom naposledy četli. Žádnou změnu ani naději to nepřineslo. Lotovy dcery jen pokračovaly v otcových šlépějích. Ustrašené sebe-zabezpečování zadělalo na svévoli na věčné časy. Zrodil se Moáb a Amon ? praotci národů, kteří budou víru potomstva Abrahamova jenom podvracet.
Zkrátka marnost nad marnost. Ať se snažíš, jak se snažíš, nic nezměníš. To, co jsi pro druhé v riskantní důvěře vydobyl, je pro ně jen další příležitostí k tomu, aby dali průchod své malosti. Svévole zase slaví úspěch. Od nikoho se nic dobrého čekat nedá. Dost bylo iluzí. Je třeba vzít to jako fakt a zařídit se podle toho.
Špatné zkušenosti nás formují. Kdo se v životě párkrát spálil, ten se stěží znovu vydá otevřeně všanc. Kdo se v lidech jednou zklamal, ten jim bude těžko znovu důvěřovat. Spíš bude předjímat, že ho chce každý jen využít, že se od lidí dočká leda tak nějaké surovosti. A koho z nás se to netýká?
Nebo snad přistupujeme k lidem vždycky s důvěrou? Očekáváme, že se zachovají čestně? Že není třeba se bát mluvit otevřeně o svých úspěších i o svých slabinách? Že je nikdo nezneužije? Počítáme předem s poctivostí, s respektem k právu, s živým svědomím? Když jednáme se sousedy, v práci, ve sboru nebo ve veřejné sféře? Co obvykle předjímáme? A jak se to podepisuje na našem jednání?
Ono vždycky nemusí jít hned o bůhvíjakou křivárnu nebo vyloženou lež. Možná jenom neřekneme všechno. Pustíme ven jen to, co se právě hodí, co nám uchová manévrovací prostor. Ostatní si necháme pro sebe, abychom byli připravení na všechno.
Však ani Abraham nejspíš přímo nelhal. Alespoň se tím hájí. Třeba mohl skutečně mluvit o Sáře také jako o své sestře. Ale bylo to pravdy jenom půl. A o tu polovičatost, kterou se předem bráníme, abychom ve světě bez morálky nebyli vydání všanc, tady právě jde.
Možná máme pravdu, možná se od lidí skutečně nedá čekat nic jiného než svévole: Abímelek, král gerarský, opravdu, poslal pro Sáru a vzal ji k sobě. Ale třeba tomu taky tak není, třeba by lidi jednali čestně. Jenomže my jim k tomu svojí polovičatostí nedáme šanci: Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama. Což mi on sám neřekl: ?To je má sestra??, odpovídá Abímelek Hospodinu. Kdo ví, co by učinil, kdyby s ním Abraham jednal na rovinu? Kdo ví, jak by jednali lidé, kdybychom počítali s tím, že mají svědomí?
To podstatné ale nakonec není, co se dá nebo nedá čekat, jestli ve svých odhadech máme nebo nemáme pravdu. To podstatné je, že je tu Bůh. A jedná i tam, kde bys to nečekal. Probouzí lidská svědomí navzdory všem očekáváním.
Třeba opravdu máme, tak jako Abraham, po všech špatných zkušenostech právo domnívat se, že na tomto místě určitě není bázeň boží. Jestliže boží slovo a naše modlitby nepohnou k důvěře ani ty, kdo patří k nám, proč bychom s tím měli počítat u těch, kterým je Hospodin cizí?
Proč? Inu proto, že Hospodin je, a že není jen tím, kterého my prosadíme. Prosazuje se sám. Oslovuje i ty, co s ním nemají nic společného. Oslovuje i tam, kde jsme ho zamlčeli. Pravda si sama zjednává respekt, ať si o tom myslíš cokoli. A té se máš držet.
Nebudeš-li, stejně si slyšení zjedná. Ale pro tebe to bude po právu znamenat obvinění. Právě těmi, které jsi považoval za bohapusté, budeš zahanben. Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu:?Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.?
Ano, bratři a sestry, opatrná skepse, která s čestností a respektem ve světě už nepočítá, nejen že nás nezachrání, ale vysílá falešné signály, které jsou příčinou hříchu. Prohřešujeme se jí na těch, nad kterými cítíme morální převahu. Bereme jim šanci, aby se jejich bezúhonnost projevila. Kvůli tomu, že se bojíme mluvit a jednat otevřeně, se oni nevědomky dopouštějí zlého. A to se přece, bratři a sestry, nedělá. Na to nemusí být člověk bůhvíjaký křesťan, aby to věděl. To je jasné i každému slušnému pohanovi.
Pravda vždycky vyjde najevo. A to není hrozba, bratři a sestry. Ta pravda, která soudí, zároveň zachraňuje a chrání ? jak ty, kdo na ní rezignovali, tak bezúhonné nevěřící, co se nevědomky prohřešili. Abímelek se Sáry nedotkne a nezemře. Sára bude obhájena v očích všech. A skeptický Abraham se nakonec přesvědčí, že modlitba svůj smysl má.
Ne vždycky je to tak bezbolestné. Ne vždycky se věřící dokáže přiznat. Ale je v tom obrovská naděje. Kdo přijme boží slovo, které ho zahanbí, ten přijme zároveň i slovo, které zvěstuje, že ve své beznaději neměl pravdu. Ten zápas o záchranu druhých není marný. I když prožiješ zklamání, i když to sám vzdáš, tvoje poslání trvá. Bůh s tebou počítá a na významu tvé role na svém díle nic nemění: ?Je to prorok ? říká i o svém malověrném služebníkovi ? Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu.? I když ty tomu nevěříš, moc máš a Bůh věří, že se sebereš a druhým prospěješ.
?I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a otrokyně, takže rodily.? Naše existence smysl má. Ne díky naší víře, ale díky boží věrnosti. On život otvírá. A my můžeme děkovat, že smíme být při tom. Amen.