Čtení: Jan 3,12 ? 21
text: Numeri 21,4 ? 9

Bratři a sestry,
všimli jste si toho. Ono to snad ani nejde si toho nevšimnout. Vždyť o tom teď čteme skoro každou neděli. A sledovali jsme to i na biblické hodině. Jakoby celá ta cesta za svobodou, co se božího lidu týče, nebyla nic jiného než jeden velký kolotoč stěžování, remcání, napučenosti, obviňování a nedůvěry, která je při každé příležitosti hotova všechno vzdát a hledá jenom, na kom by si vylila zlost. Stále se to opakuje: malomyslnost, malověrnost, nové a nové reptání. Co krok to nový výlev nespokojenosti, nová salva výčitek, nová porce malodušnosti. A to jsme je mnohé ještě přeskočili.
Dost zvláštní obrázek božího lidu.
Národy si obvykle připomínají svoji slavnou minulost. Píší svoje hrdinné eposy, točí svoje galerie elity národa. Aby se měl každý s čím identifikovat, aby existovala národní hrdost, aby inspirovala a posilovala v lidech odhodlání dostát vlastním jednáním té velikosti.
A bible nám staví před oči naše počátky takhle tristní. Žádný vzor udatnosti, vytrvalosti, nebo důvěry. Nic, s čím bychom měli chuť se identifikovat. Nic na co bychom mohli být hrdí. Jenom ta bída plná zlosti.
Proč? Jaký to má smysl? Koho to může povznést? Ani my křesťané tomu moc nerozumíme, moc pochopení pro to nemáme. Také si raději připomínáme svoje slavné předky a světlé stránky svojí minulosti. Jsme národ Husa, Komenského, Masaryka. Jsme církev božích bojovníků, písmáků ? beranů, kteří pronesli pochodeň víry dobou temna. Jsme dědici té rezistence, která i v hluboké totalitě uchovala ve sborech a na synodech alespoň ostrůvky svobody a demokracie. Máme na co být hrdí. Máme inspiraci, která povznáší, která zavazuje, která obnovuje naší víru.
Opravdu, bratři a sestry? Je to tak? Není to spíš důvod naší skepse? Nelámeme právě proto nad současností často hůl? Nevidíme náhodou právě kvůli té domněle slavné minulosti přítomnost a budoucnost černě? Není náhodou vzdychání nad stavem církve a společnosti, které nás plní marností, jenom rubem toho vzpomínání na údajně zlaté staré časy? Protože tu velikost, která nás plní hrdostí, dneska nikde nevidíme. Žádná doba temna není, ale písmáky, kteří si udělají na bibli čas aspoň hodinu týdně, spočtete pomalu na prstech jedné ruky. Politika, který by se jako Masaryk postavil ve jménu pravdy nacionálním vášním nejenže nenajdete, ale kdekterý z našich čelných představitelů se na jejich vlně naopak sveze, z jejich obrany si udělá přímo program. Kde tedy chcete dneska najít důvod pro naději, pro důvěru?
No právě v bibli, která si žádné iluze o velikosti lidské víry a věrnosti nedělá, která nás naopak ze spoléhání na ni svým realismem a střízlivostí vyvádí. Žádný vzor pevného a uvědomělého společenství víry před námi jako naději nekreslí. Před jeho bídou oči nezavírá. Máme ji vidět. V bibli, stejně jako ve své bezprostřední minulosti. A nejen proto, aby se nám naše přítomnost nezdála tak mimořádně černá. Ale hlavně proto, abychom si všimli ještě něčeho jiného.
Ta dokumentace selhání božího lidu není sama o sobě cílem, není tu proto, abychom kohokoli zatracovali. Ale teprve na jejím pozadí jsme asi s to zahlédnout tu až nepochopitelnou boží věrnost a milost, které nejsou za odměnu, které jenom neodrážejí lidské kvality, které nejsou závislé na vděčnosti. Ty, a ne naši pomyslnou vzornost, bible dosvědčuje jako základ a zdroj naděje a důvěry. Díky nim boží lid, který každou chvíli propadá malomyslnosti a nikdy nemá daleko k výčitkám a osočování, nekončí ani v otroctví, ani ve vyprahlosti vlastní zlosti. Díky nim ta cesta do země zaslíbené pokračuje.
Proto je dobré nečíst jen hrdinné eposy a vzornou četbu pro mládež, ale bibli a ctít její střízlivost a upřímnost a nezametat slabosti církve, tedy své vlastní, pod koberec. Abychom pravdivě viděli, v co je možné doufat a čemu důvěřovat a také abychom sami v malomyslnosti a výčitkách neuvízli.
Vzpomínáte si, jak Mojžíš reagoval, když se poprvé, ještě jako egyptský princ, s tím zlostným nevděkem setkal? Utekl, vzdal to, a potom to v Egyptě chtěl kolikrát zabalit, a na poušti, když šlo o chléb a o vodu a on měl vyřídit, že je od Boha lid prostě dostane, výčitky si neodpustil, nevděk lidu stále připomínal.
A teď? Když za ním ti, co ho osočovali, přijdou s prosíkem, neřekne nic. Čteme tu jenom: Mojžíš se tedy za lid modlil.
Je to jiné. Kdo je svědkem té bezpodmínečné boží věrnosti a milosti, ten se asi sám mění, sám přestává být v lásce závislý na vděčnosti, nemusí druhým vždycky připomenout jejich chybu, nemusí alespoň označit viníka, může prostě pomoct. Něco z té boží nezávislosti a suverenity se v jeho jednání může a má odrazit. Tak, jak to připomíná Ježíš v kázání na hoře: ?Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé.? Kdo nevěří v lidskou vzornost, ale v nezaslouženou lásku boží, ten nemusí být náročivý. A když se setká s nevděkem, neutone ve výčitkách.
Nemění se ovšem jenom Mojžíš. I ta boží záchrana se tentokrát děje trochu jinak. Nepadá už každému automaticky na hlavu jako mana nebeská. Nestačí být jenom součástí lidu. Bůh vlastně lid vůbec nezbaví hadů, jak si přáli. Naopak jim ještě jednoho přidá. A ten nezachraňuje sám od sebe. A nechrání vlastně ani před samotnou těžkostí. I nadále může každého had uštknout. Jenom to uštknutí nemusí být vždycky osudné. Na každém teď záleží, zda tu nabízenou možnost využije, zda se na ni spolehne, i když předem nic jistého kromě božího slova nemá a absurdně znamením záchrany je právě to, co ho souží.
Člověk už není prostě jen pasivním příjemcem boží milosti a dobroty. I při ní Bůh respektuje jeho svobodu, jeho individualitu. Udělal pro záchranu všechno, ale rozhodnutí nechává na nás. Bez našeho souhlasu, bez našeho přitakání se nic nestane. Bůh, na rozdíl od všemožných spasitelů, do země zaslíbené nikoho potěhem nepožene.
A nejen to, záleží na důvěře, protože přijmout, že může mít boží záchrana úplně stejnou podobu jako to, co nás souží a před čím utíkáme, na to naše logika asi nestačí. To je snad člověku dáno pochopit, až když boží lásce uvěří ? až když v tom hadu na žerdi neuvidí jen zázračný amulet, ale Boha, který svou věrnost lásce stvrdil smrtí.
Díky ní pak můžeme zahlédnout v utrpení nejen beznaděj a sílu zlého, ale i vítězství lásky, kterou ani ta hrozba bolesti a smrti nepřemohla; můžeme zahlédnout moudrost toho, co pokládáme za nerozum, jako je třeba věrnost vůči těm, kdo se při první příležitosti postaví proti nám. A díky ní se také může člověk odvážit pohlédnout na to, co sám zavinil. A v tom je záchrana. Amen.