Čtení: LK 1,26-38
Lukáš 1,39 ? 56
Sestry a bratři,
advent, který už máme takřka za sebou, je zvláštní čas ? pojmenovaný, nadepsaný. Nejde v něm jen o vteřiny, minuty, hodiny, dny a noci. Není to prázdný nepopsaný list, nejsou to jen volné kolonky v diáři, kam bychom mohli vpisovat svoje schůzky, povinnosti a úkoly. Jeho nadpis určuje jeho náplň, poukazuje na to, že už nějaký obsah má. I kdybychom si ho rozvrhli sebelépe a podařilo se nám splnit všechno, co jsme si předsevzali, pokud jsme ten daný obsah pominuli, jsme vedle.
V adventu prostě, sestry a bratři, nejsme tím, že je dneska 23.prosince a zítra bude Štědrý den. V adventu jsme, pokud těmto dnům nedáváme obsah sami, pokud si tím nadpisem dáme říct a ukázat, k čemu je vlastně máme.
To se jistě děje. Tenhle předvánoční čas nám diktuje mnoho věcí, které jindy neděláme. Velice silně ovlivňuje to, čemu se věnujeme, určuje nám náplň těchto dní. Snad žádné jiné svátky nám nezaberou tolik času a tolik ho neurčují. A nemyslím teď jenom na ty konzumní přípravy ? na nakupování, pečení, úklid atd. Koná se mnoho duchovních setkání, koncertů, divadel a my se na nich podílíme. A všechnu tu krásu nechystáme jenom pro sebe, myslíme přitom na druhé. Ostatně i ty materiální věci ? dárky, cukroví, dobroty ? nejsou jen pro nás, chceme jimi udělat radost druhým. Jsou, nebo určitě mohou být, výrazem lásky a vztahů. Kdo se nad ně příliš snadno povznáší, tomu nejspíš ušlo, že vánoce jsou právě o vtělení lásky do konkrétních věcí tohoto života. Všechny ty přípravy mají jistě svůj dobrý smysl a nechci žádnou shazovat. Je dobré, že se všechno tohle děje a že tomu věnujeme čas.
A přesto, když si vybavím, nebo čtu, ta biblická předvánoční vyprávění, mám vždycky takový divný pocit, že nám něco uniklo, že jsme tomu příchodu, o kterém advent je, tak úplně neporozuměli.
Příchod avizuje navštívení, návštěvu. Někdo nám ťuká na dveře, chce vstoupit. A ta biblická navštívení jsou skoro vždycky nečekaná, překvapivá a znamenají také pro člověka nečekané věci. V případě Marie to tak rozhodně je. Ale je tomu tak vlastně trochu u každé návštěvy. Návštěva vstupuje do našich plánů, žádá si náš čas. A má-li při ní dojít opravdu k setkání, nikdy ji nemůžeme mít plně ve své režii, musí při ní být prostor pro to, co do ní vnese náš návštěvník.
A máme při těch přípravách i v tom, k čemu směřují, co jsme nachystali, tenhle čas a prostor? Nevytěsňujeme ho při nich naopak? Návštěvu asi bude vítat jenom ten, pro koho nebude nejdůležitější, aby stihl všechno, co si předsevzal, aby všechno dopadlo tak, jak si to přichystal a naplánoval. Komu půjde jen o to, ten se nejspíš žádnou návštěvou rušit nedá a nikoho do svého života vstoupit nenechá. Možná se mu tak podaří užít si svoje vánoce dokonale, ale s těmi božími se nejspíš mine.
Příprava na ně totiž spočívá právě v otevřenosti, v ochotě přijmout i to, co nás z našich příprav a představ vyruší; spočívá právě v tom, abychom se ve svém spěchu uměli nechat zastavit, abychom uměli zabrzdil svoji vůli a cílevědomost a dovedli spolu s Marií říct: ??staň se mi podle tvého slova.? Tak začíná účast nás lidí na božích vánocích ? ochotou nechat stranou svoje představy o tom, co a jak se má stát, a být Bohu k dispozici.
Ale pozor, i tohle lze slyšet po svém. Uštvaní svými přípravami na vánoce, bychom teď už možná také rádi vystoupili z předvánočního shonu, zastavili se a spočinuli.
Jenomže on tady ten příběh nekončí. Namísto spočinutí je tu nový start, pohyb, cesta, dokonce i ten spěch. Marie, která se Bohu vydala nezůstane na místě. ?Staň se mi podle tvého slova? pro ní neznamená přijmout pohodlnou roli loutky, za jejíž špagátky tahá někdo jiný. Neznamená to pro ni zůstat sedět jako ta pověstná panenka v koutě, dokud jí z něho události nevytáhnou. Vydá se na cestu ? hned a spěšně.
A od té chvíle jakoby se s tím vycházením v evangeliu roztrhl pytel ? vyjde Josef s Marií z Nazaréta, vyjdou mudrci od východu, vyjdou pastýři do Betléma a později učedníci? Všichni, kdo se v běhu svého života nechají Bohem zastavit ? už od Abrahama, se v zápětí vydávají na cestu, spěchají. Právě to zastavení je nastartuje, uvede do pohybu.
Jakoby nás chtěl evangelista vyvést z omylu: Boží vůle není osud, ale výzva. Kdo jí řekl své ?ano?, ten nezůstává na místě. Ten nechá to svoje opravdu za sebou a jde za tím, o čem slyšel. Touží se s tím potkat, touží být u toho a proto tomu vychází vstříc. Vstupuje na cestu, na které se má boží vůle naplnit a chce být s těmi, na kterých se má naplnit.
Když trochu předběhneme, můžeme si je vyjmenovat třeba podle chvalozpěvu Marie, nebo podle Ježíšových blahoslavenství: jsou to ponížení, hladoví, chudí duchem, plačící, milosrdní, dělníci pokoje anebo ti, kdo se v odpovědnosti Bohu nedovedou vyhnout potížím. Pro pastýře to budou ti vystrčení za dveře. A pro Marii to byla zatím ještě bezdětná stárnoucí žena kněze, který už sám nevěřil tomu, co říkal, a tak nebyl s to žádnou naději ani sdělit. Do téhle společnosti spěchá ta, která přijala, že Bůh může přijít do lidského života a že v něm proto lze čekat věci nevídané.
Kupodivu to ale Alžbětě hned nevyklopí. Jenom pozdraví. Nic víc. Možná, že když člověku dojde, jak osobně se ho boží slovo týká, tak spíš ztichne a hrdlo se mu sevře. O tom, co nejbytostněji prožíváme, nemluvíme na potkání, pokud o tom vůbec mluvit dovedeme. Hlásat se dají jen naučené fráze, neosobní informace nebo novinky, které se nás zas tak moc netýkají.
Věci skutečně svaté a životně důležité také neodhaluje naše výřečnost. Pro ně otvírá oči, mysl i ústa sám Bůh. Duchem svatým naplněna, promluví Alžběta. Ačkoli o tom zatím vůbec nic neslyšela, osloví svoji příbuznou, obyčejnou dívku z Nazareta stejně jako předtím anděl: ?Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána.? ? Milostí zahrnutá, Pán s tebou.? Bůh nám odhaluje zázračnost a milost ve všednosti.
Když se pokoušíme zdůraznit ji my sami, dopadá to i při vší dobré vůli bledě. Právě na Marii je to znát. V církevní věrouce se z ní stala jakási svatá superžena, neposkvrněná, milostiplná, nadpřirozená, dárkyně milosti, královna nebes, neobyčejná. Ale právě s tím se ten největší zázrak ? zázrak milosti, kterou Bůh zahrnuje naší obyčejnost ? vytratil a spolu s ním údiv nad tím, jak nás bez všech předpokladů boží láska navštěvuje.
Ale právě nad tím se Marie nejvíc podiví a žasne. A Alžběta jakbysmet. K tomu navštívení nevidí žádný důvod ani předpoklad. A on také není. Ani u Marie, ani u Alžběty, ani u nás. Důvod je jinde ? v Bohu, který chce být s námi, který chce sdílet náš život, který přichází, aby vstoupil do našich úzkostí a nadějí, stressů a radostí a spolu s námi je prožil včetně smrti.
A proto je blahoslavená ne ta, která neposkvrněně počala, nebo zrodila a odkojila, ale ta která uvěřila, že se splní, co jí bylo řečeno od Pána. A nejen ona ? ale jak Ježíš dodává o pár kapitol dál ? všichni, kdo slyší boží slovo a zachovávají je. Protože ono se naplní a věci, ve které nejsme s to ani doufat, protože na ně sami
nemáme, se stanou. Kdo se na to spolehl, ten se může radovat a zpívat spolu s Marií, jak se velikost malejch provalí, i když jsou zatím nahoře ještě ti velcí. Amen.