čtení: Izajáš 40,1 - 11
text: Jan 1,19 ? 28

Sestry a bratři,
vánoce jsou za dveřmi. Přípravy se dostávají do finiše. V těchto dnech už opravdu hýbou celou zemí. Vánoce jsou teď hlavním tématem všeho dění. A protože se přece jen nevytratilo vědomí, že jde o svátek křesťanský, dostáváme se spolu s nimi do centra pozornosti i my, křesťané.
V novinách se objevují pořady bohoslužeb a úvahy farářů, není výjimkou, že v příloze najdete rozhovor s nějakým představitelem církve. Televizní zprávy přinesou reportáže o tom, co pro křesťany vánoce znamenají, dostanou v nich místo k vyjádření jejich zástupci, reportéři k nim budou směřovat svoje otázky. A možná se také budou ptát doma děti babičky, která chodí do kostela, nebo kolegové v práci a na půlnoční nebo na Boží hod zavítají do kostela i ti, co tam jindy nechodí, aby se podívali, o co tu vlastně jde. Jsme najednou na očích. Najednou jde o to, co děláme, co jsme. A ta pozornost si žádá odpověď, staví nás do situace, kdy je nutné vydat nějaké svědectví.
Možná proto čte církev od nepaměti před vánocemi ono vyprávění o tom, jak vydal svědectví Jan. Nečteme ho - ostatně jako celou bibli - abychom věděli, co se kdysi stalo, ale abychom dobře porozuměli té situaci, ve které jsme se ocitli, abychom v ní našli svoje dobré místo.
Pokusme se ho najít i v tom rozhovoru, nebo spíš výslechu, který jsme četli. Mohli bychom se třeba obsadit do role Jana. Podobnost naší a jeho situace, jak jsem říkal, se přímo nabízí. Díky vánocům lidé přicházejí, ptají se, chtějí vědět, co jsme vlastně zač.
Budeme-li se držet role podle Jana, musíme odpovědět:
?My nejsme ti, o které o vánocích jde!? Takovou odpověď asi málokdo z dotyčných čeká a tak se můžeme dočkat dalších otázek: ?Jak to? Jste tedy ti, kdo vánocům vrátí jejich smysl, ti, u kterých to podstatné začíná?? Spolu s Janem musíme zase říct: ?Ne, nejsme!? ?Jste tedy těmi, kdo nesou to vánoční světlo, kdo mohou z vánoc udělat opravdu radost velikou?? Zase je na nás, abychom odpověděli: ?Ne!?
Ne a ne a ne ? to je zvláštní svědectví, co? Tak si ho asi ani my nepředstavujeme. My bychom spíš mluvili o své víře.
Jaképak je to vyznání říkat pořád, co nejsme? Ale bible ukazuje: právě tohle je pravdivé vyznání, které nezapírá Krista. Ono je asi v prvé řadě důležité odolat pokušení přijmout tu pozornost, která se soustřeďuje na nás, a jednoznačně říct, že to nejme my, komu po právu patří, kdo má být ve středu zájmu, že to, nač se dotyční ptají, se od nás očekávat nedá, že to vůbec není v nás. Je třeba odmítnou naděje, které by do nás mohli vkládat. Asi jenom tak nebudeme lidi mást, nebudeme lidi od Krista odvádět, nebudeme jim ho zaclánět.
Dobře, napadne nás: nebudeme jim ho zaclánět, ale copak je k němu tím ?ne,ne,ne? snad dovedeme? Možná ne, ale možná to pro ně bude tak nečekané, možná je to tak vyvede z míry, že se skutečně začnou ptát, že jim pak dojdou škatulky, do kterých by si nás uměli zařadit a přijdou opravdové otázky:
?A kdo tedy vlastně jste? Jak si vy sami rozumíte?? A pak snad křesťan může říct něco pozitivního. Ale všimněme si dobře co říká Jan: ?Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně!? My bychom mohli říct: My jsme jen takové hlásné boží trouby, nebo troubové; nebo, jak to před dvěma lety zpívaly děti ve vánoční hře: My jsme jenom boží poslíci, lidskou duši trochu hnojící, aby mohla lépe uvidět, to, co navštivuje tenhle svět?. Nic víc, než jen hlas. My můžeme pro to podstatné a důležité tak leda trochu udělat místo, udělat prostor, ale s námi to nepřichází. Kdepak, to je mimo nás. To musíte právě koukat jinam než na nás. My jsme jen takovej amplión, co to ohlašuje. Nic víc.
Potom je ale jistě nasnadě otázka: ?A co tedy všechny ty vánoční obřady, bohoslužby, půlnoční, koledy, dětská divadla a ostatní? Proč to všechno potom děláte??
A to pak nezbývá než spolu s Janem odpovědět: ?No to je jen voda ? to jsou jen obřady, jenom slova. My nic víc nemůžeme. V tom, co jsme s to na vánoce nachystat a připravit, v tom ta radost veliká nebo opravdový pokoj ještě není, to je nedělá. To je právě jen takový neumělý symbol, náznak. Ano, děláme to a má to tu svoje místo, ale jen jako znamení, jako odkaz, jako ukazatel. To má smysl jenom v tom a jenom tehdy, když to odkazuje na toho, kdo je opravdu radostí velikou, kdo tvoří pokoj, kdo osvobozuje a dává život. To všechno je jenom forma, skutečný obsah, to slovo, v kterém je život a světlo lidí, nemáme ve své moci, ten přichází odjinud, ten je mimo všechny ty obřady. My na něj nemáme patent. Ten je vám stejně blízko jako nám. My ho netvoříme, jen k němu ukazujeme.
Byla by to hloupost, kdyby se prst, který ukazuje ke slunci, domníval, že snad to světlo a teplo záleží na něm. A pokud k němu chce opravdu ukázat, pak mu nezbývá nic jiného, než aby každého, kdo by na něm samotném ulpěl pohledem, rychle vyvedl z omylu a odkázal jinam. A to je i naše úloha, bratři a sestry. Kde, spolu s Janem nedovedeme my křesťané a církve říct, že žádné cti hodni nejsme, tam spíš zacláníme, než abychom šířili slávu Boží. Kde nedovedeme otevřeně vyznat, že nejen v těch nákupech a úklidech, ale ani v našich obřadech to podstatné ještě není, že to je jenom prst, který k němu ukazuje, tam Krista zapíráme.
Ona se v té evangelijní debatě ovšem nabízí ještě jedna role, ve které se můžeme, sestry a bratři, ocitnout a najít ? ta role tazatelů. To jsou vlastně také představitelé božího lidu ? kněží a levité, kostelovej lid. Mají svoje představy, jak se má ta očekávaná naděje naplnit. Nevymysleli si je, vyčetli je z bible. A teď tedy přicházejí zjistit, zkontrolovat, jestli Jan ty představy naplňuje.
Do naší situace převedeno: my máme také svoje představy o vánocích. A nemám teď na mysli ty pokleslé, konzumní, ale ty vyčtené z bible. A budeme teď o svátcích hledat, zda je naplňují, zda je v nich to, co čekáme.
A máme tedy slyšet: Ne, ne a ne! Nemají-li vánoce Krista jen zaclonit, pak naše představy nepotvrdí a potvrdit ani nemají. A čím tedy ty svátky jsou? No, hlasem volajícího na poušti, který si žádá změnu, který připravuje cestu tomu, kdo jak říká Jan: ?Uprostřed vás stojí a koho vy neznáte?. Jsou o tom ?nám neznámém?, kterého žádná představa ani žádná tradice nemůže jednou provždy zachytit.
Kdyby ty svátky jenom odpovídaly našim zbožným představám, a naplňovali dobře známé tradice, on by v nich nebyl. Vánoce nejsou hotové, není to jenom repríza toho, co dobře známe. Jde v nich právě o to, co není z nás, v čem se nemůžeme pohybovat jako kontrolóři, kteří sledují, zda se všechno děje tak, jak má. Nevíme, jak to má být. Vánoce nám mají otevřít oči pro toho, který je mezi námi a koho neznáme. Zvou nás k novému pohledu na náš život. Mají-li být opravdu setkáním s Bohem, s Kristem, jsou pro nás výzvou k otevřenosti, která si všimne toho, který nás
přesahuje. A v pokoře a úctě vůči němu ze sebe člověk neudělá míru všech věcí, ale nechá se vést k doposud nepoznanému. Tak jako to v tom vánočním evangeliu udělají mudrci. Potom je naděje, že přes všechny svoje omyly, dojdeme k té radosti veliké. Amen.