Uložit kázání jako mp3.

Kázání na text J 8,3-11 Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed  ⁴ a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice.  ⁵ V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?"  ⁶ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi.  ⁷ Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!"  ⁸ A opět se sklonil a psal po zemi.  ⁹ Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.  ¹⁰ Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?"  ¹¹ Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

V tom příběhu se snoubí, co na zemi spolu vždy nebývá – totiž spravedlnost a láska. My lidé, zdá se mi, častěji držíme buď jedno nebo to druhé. V lásce míváme tendenci nevidět a pomíjet přestoupení… Nebo zase soudit a odsuzovat – a to bez lásky a nemilosrdně…

Tady se to Ježíšovi podaří udržet při sobě. Nařízení Mojžíšova Zákona nezpochybní a zároveň ukáže k tomu, k čemu zákon má skutečně být - totiž vést k dobrému a napomáhat proměně člověka.

Vypadá to jasně, ale není to tak: Mojžíšův zákon (Lev 20,10) sice říká: „Ten, kdo se dopustí cizoložství se ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít – ta cizoložnice i ten cizoložník,“ ale v římské provincii Judea okolo roku 30 (s Kristem) už není dovoleno vynášet a vykonávat rozsudky smrti na základě starodávných náboženských předpisů. Tady (už) není Mojžíšovo, ale císařovo. I sám Ježíš nakonec musí stanout před římským prefektem Pontiem Pilátem - protože právě jen on může vynést a vykonat hrdelní rozsudek, ač si svaté knihy domorodců říkají co chtějí. Ta ženská otázka má ještě i tuhle rovinu – podle čeho se, Ježíši, řídíš - podle našich zákonů nebo podle římských?

I o to v tom příběhu jde, ale také je tam ta žena přistižená při cizoložství (a člověk nemusí být Sherlock Holmes, aby ho zarazila nepřítomnost muže), její vina je jasná, otázkou je právě jen trest za její zlo-čin. Proto máme zákony. Předem nám říkají, co se nesmí; a pak také to, co se stane, když někdo vědomě ublíží druhému – a co za to zaplatí či jak bude potrestán. Když někdo někoho připraví o život, když druhého okrade, když někomu nabourá manželství narušením hájemství jeho manželské postele. Na téhle základní rovině jde o to – tohle se nesmí, jde o vážné věci a podobně těžký je i trest. Tady jdoucí až do hrdel.  

Vedle toho je přítomná i ta druhá rovina - totiž touha odsoudit, ukázat prstem na toho, na kom si můžeme vybít zlost a hodit - když ne kamenem, tedy odsudkem, úsměškem. Tady se sešli, aby se popásli na hanbě té ženy. Mistře, jaký rozsudek ty vyneseš? Řeckořímský či judský? Slabošský či drakonický?

A Ježíš nejprve reaguje na ten zájem a rozhořčení a chuť lynčovat tím, že to všechno přeruší – neřekne nic, skloní hlavu a něco si píše prstem po zemi. Vykladači se potom dohadují, co že si to psal, ale evangelista nám to zamlčí. Jisté je, že to ukazuje Ježíšův odstup od toho pouličního soudu. Ale to nestačí, a proto Ježíš vysloví výzvu, se kterou se musí každý popasovat sám: „Kdo je bez viny, ať první hodí kámen.“ Kdo je bez hříchu, ten ať si troufne a začne. Prý první házel při kamenování korunní svědek zločinu a už ten první kámen měl zabít, ty další byly jen na potvrzení a společné vymýcení zlého z jejich středu. Ale Ježíš se zase skloní ke svému pískovišti, odvrátí zrak, aby si to každý mohl sám u sebe vyjasnit. Nechá to na nich a jejich přemýšlení.

A je to otázka i odpověď, na kterou slyší i zákoníci. Protože Zákon je i v jejich pojetí celek. Kdo přestoupil jediné přikázání, přestoupil celý Zákon. A Ježíš s tím souzní. (V jeho kázání na hoře navíc uslyšíme nejenom: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“, ale také: „Už ten, kdo odsuzuje svého bratra, je vinen smrtí.“ Kdo se pohoršuje nad svým bratrem (či sestrou), kdo je odepisuje jako ty, kteří nezasluhují Boží smilování - jedná stejně jako by je zabil.) A nutno přiznat těm přítomným k dobru, že jim to dojde, Ježíšovo slovo přijmou a pomalu se jeden po druhém vytratí ze soudní síně i místa popravčího. Počínaje staršími. Těmi, kdo už v šedinách moudrosti poznali, že na svůj život se dá také hledět jako na nekončící sérii hříchů. A tak kameny padají, ne na hlavu té ženy.

Teď je třeba se vrátit k té základní rovině, k tomu, že je tu skutečně problém té ženy - a zřejmě dvou nepřítomných mužů. Tady Ježíš řekne: ani já tě nesoudím (ač by on sám právě mohl jako ten bez hříchu). Ale jdi a snaž se s tím něco dělat. Najít řešení. Jdi a nehřeš. Protože hřích je právě ten bludný kruh, kdy člověk není schopen nic než zraňovat lidi kolem sebe, kdy ubližuje také sám sobě. Na této rovině Ježíš říká: stalo se něco, co se stát nemělo. Přesto ani já tě nesoudím. Jdi a pokus se začít znovu. Ne, že bys nic neprovedla, ale už to nedělej…

A to je všechno. Sám nemám mnoho co dodat. Jen že jsem rád, že nemusím plnit roli náboženské policie a v parku udržovat příslušný počet kamení. A sám tápu, kdy je třeba dodržet pravidla i se všemi sankcemi. A kdy je chvíle zvážit jedinečnou situaci, mít ohled na konkrétního člověka v jeho situaci a raději si chvíli malovat do písku než co jiného.  

Ale jsem si jist, že ta Ježíšova otázka či výzva se dá vzít právě jen osobně, jako otázka, která platí mně samotnému. Je dobré si ji připustit, než zase po někom něco hodím. S vědomím, že nakonec i já sám nespadám pod soud druhých lidí, ale tomu, který ten zákon dal a taky poslal toho, který tehdy té ženě dal šanci a který opravdu mění člověka. To, co většinou nedokáže lidská spravedlnost, natož jakýkoli trest, ale Bůh v Kristu, který za nás ten trest vzal na sebe, abychom my mohli žít…

Modlitba: Pane, myslím na svou zodpovědnost před různými zákony… Myslím na svá provinění, porušení, vlámání se, kam jsem neměl… A také na to, abych sám druhé neodsuzoval jako beznadějné případy… Ty máš odpuštění a naději pro každého. V to doufám a podle toho bych chtěli i žít… Amen

Přímluvy: Hospodine, Pane náš, prosíme tě za veškerý tvůj lid po celé zemi. Zvlášť myslíme na ty, kdo procházejí něčím těžkým – boji, přírodními či jinými katastrofami, ekonomickou krizí. Modlíme se za všechny částky Kristovy církve, nejen za tento sbor. Přimlouváme se za všechny zoufalé, za ty, kdo ublížili a trápí se tím, i za ty, kdo si myslí, že pokání a změnu nepotřebují. Prosíme tě za hladové a strádající, za všechny, kteří nemají chléb pro sebe a pro své děti, a také za žijící v dostatku, a přece hladovějící po něčem, bez čeho se dá těžko žít. Myslíme na všechny opuštěné, na ty, kterým se rozpadl vztah či rodina. Modlíme se za ženy, které nespravedlivě trpí. Myslíme na práci sociálních pracovníků, na ty, kteří se starají od mladých až po umírající. Přimlouváme se nyní zvlášť na službu, kterou koná Domácí hospic Vysočina. Myslíme na zdejší nemocnici a ty, kdo tam léčí, starají se o nemocná těla a pečují o duše, doprovázejí. Myslíme na nemocné nejen tam. Prosíme za ty, kdo jsou ještě na prázdninových cestách a prosíme za dobrý návrat domů. Buď s námi svým svatým Duchem a provázej nás jím, jako nás životem doprovází modlitba, kterou nás naučil tvůj Syn: Otče náš…

Poslání Fp 3,8-12 A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře…. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.

Požehnání Iona: Požehnej, Bože, zemi, která je pod námi, přátelům, kteří jsou kolem nás, svému obrazu hluboko v nás a všemu, co je před námi. Amen