Čtení: Matouš 25,14 ? 30
text: Ezechiel 36,25 - 27 + 1.Janova 4,10 ? 12
Sestry a bratři,
ten úryvek z Ezechielova proroctví je obrovským zaslíbením. Zní z něho nádherné poselství plné naděje, radosti a svobody. Ze všeho marastu, do kterého člověk zabředne, existuje cesta ven:
?Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni, očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model:?
Že těch špinavostí bývá v lidském životě hodně a člověk snadno podléhá kdečemu, o tom není pochyb. Na to narážíme často. Člověk se může dostat do něčeho nechutného velmi rychle a zasvinit si svůj život velice snadno. Drobná neupřímnost nebo křivda, červíček podezíravosti nebo drobet pýchy, zlé slovo nebo jedno špatné rozhodnutí a člověk už se veze, už je v té špíně až po uši.
A ty hnusné modly, o kterých je tu řeč, ty dnes samosebou nemají poetickou podobu zlatého pantáty s telecí hlavou. To jsou věci, kterým přikládáme v životě nejvyšší důležitost, a ony ji přitom nemají; věci, o kterých jsme si nechali namluvit, že jsou s to zabezpečit nám šťastný a plný život a ony nás přitom naopak zotročují a život vyprazdňují a deformují. Právě kvůli nim se snadno zaplétáme do těch záludností a špinavostí a život ztrácí svou ryzost a hloubku.
Dostat se pak z toho marastu ven, vymanit se z takového zajetí, to už zdaleka tak snadné není. Minulá selhání, jejich důsledky, zvyky, vazby, do kterých přitom člověk vstoupil, ho strhávají zpět. Zdá se, že z toho není úniku. Však také mnoho lidí rezignuje a vydávají radši tu ušmudlanost za poučenost životem.
Žádné nadšení v tom ale není, spíš smířenost s osudem.
A právě do toho zní osvobodivé poselství proroka: Ten marast není vaším osudem! Ze všeho zlého a špinavého, do čeho jste zabředli, existuje cesta ven. A nejen, že existuje. Bůh vám to očištění zaslibuje. S touhle nadějí a svobodou můžete počítat. Od všech nečistot budete očištěni. Otvírá se před vámi šance života ryzího, nového, jaksi přepodstatnělého. To je přece úžasná zpráva.
Čteme-li ji v Ezechielově podání, málokomu se přitom asi nevybaví křest: ?Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni??. Tak to přece farář při křtu dělá ? polévá křtěného vodou. A ono to svátostné znamení sděluje opravdu totéž, co slova Ezechiele: Otvírá se před vámi naděje života očištěného, vybředlého z veškeré špíny a závislosti. Díky boží věrnosti je možný nový začátek. Sotva by to šlo vystihnout lépe.
Ale přemýšlivého člověka možná právě tohle vyjádření zarazí. U dospělých ne ? tam si to očištění asi dovedeme docela konkrétně představit. Třeba tak, jak to lidé prožívali při setkání s Ježíšem, když je přes všechna selhání, která měli za sebou, neodepsal, když přijal jejich pozvání, ačkoli s nimi nikdo nechtěl nic mít, když se zastal hříšné ženy proti zbožným farizeům, nebo poskytl důvěru celníkovi, kterého měli všichni jen za zloděje a kolaboranta. Takové okamžiky, které se díky Bohu dějí, osvobozují od zlé minulosti, vytrhují ze zajetí, ve kterém člověk vězel, a dávají šanci začít znova.
Jenomže my nekřtíme jenom dospělé. Křtíme i děti. Křtíme Andreje, Jana, Bohuslava. A od čeho ti potřebují očistit? Copak si už mohli život něčím zaneřádit? Copak si už mohli nechat nakukat nějaké falešné jistoty? Jakou špínu potřebují smít, aby mohli začít nově, když jsou vlastně na začátku?
Kdysi teologové mluvili o dědičném hříchu, ale tomu my už moc nerozumíme a také se na něj nabalilo hodně docela bizardních představ, takže je možná dobře, že ze slovníku kazatelů tohle označení takřka vymizelo. Potíž je ovšem v tom, že my pak ten nový začátek spojujeme jenom se svobodou od své minulosti, od těch jednotlivých selhání a prohřešků, kterých jsme se dopustili a teď nás pronásledují. Že mu rozumíme jen jako jakési tlusté čáře, která nám dovoluje odstřihnout se od toho co bylo a znovu se pustit do díla jakoby s čistým trestním rejstříkem. Jistě i to je obrovská milost, ale stačí to, aby byl život podstatně jiný, aby se opravdu změnil, aby se ten minulý příběh jenom neopakoval?
Myslím, že poselství bible ukazuje ještě k jiné změně, že je hlubší. Vidí nás realističtěji. Ví, že člověk může vědět, co je dobré, že může dobré i chtít a přece ho není schopen. Jedna z nejvýraznějších postav bible a ranné církve, apoštol Pavel, to o sobě otevřeně přiznává: ?Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, ale zlo které nechci.? Jako by se člověk sám o sobě jenom točil v bludném kruhu. Právě když sami usilujeme o dobré, podléháme snadno zlému. Všimněte si toho ? v bibli málokdy vede ke zlému otevřeně zlý úmysl a záměr. To nejhorší se děje, když lidé berou boží věc do vlastních rukou.
Bible a víra na ní založená ví, že všechno naše úsilí, ve kterém chceme sami dosáhnout spravedlnosti života, vede jen k tomu, že se do své viny víc zaplétáme a dobrému se jen vzdalujeme. Třeba tak, že snižujeme laťku spravedlnosti, abychom ji mohli naplnit a cítit se spravedliví, že se místo skutečného života v lásce spokojíme s plněním jednotlivých příkazů. Ale především tak, že se v tom soustředění na vlastní spravedlnost vytrácí to nejdůležitější. Kdo se soustředí jenom na to, aby byl čistý, aby mu nikdo nemohl nic vyčíst, propadá tomu nejhoršímu ? soběstřednosti, životu bez vztahu, který ničemu neslouží, který se naprosto míjí se smyslem všech přikázání, i kdyby je dodržoval.
To je, myslím, poselství podobenství o hřivnách, které jsme slyšeli od stolu Páně. Služebník, pro kterého bylo důležité jenom to, aby obstál a všechno dělal jenom proto, se kardinálně mýlil.
Máme-li vyjít z toho bludného kruhu, ve kterém touha po ospravedlnění deformuje náš život, ve kterém se i v dobročinnosti točíme neustále jenom kolem sebe a sloužíme svým představám a idolům ? to jsou ty modly, o kterých se prorok zmiňuje -, je třeba něco víc než jen možnost smazat, co bylo, a začít znovu. Je třeba něčeho, co promění naše lidství, co nás osvobodí od nás samotných.
Právě takové zaslíbení vyřizuje od Boha prorok Ezechiel: ?Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha.? Ta dobrá možnost, která se před námi otevírá, nestojí v základu na našem úsilí, ale na tom, co nám je dáno, co je nám darováno do vínku, ať už dospělým nebo dětem. Až ten dar umožňuje opravdu něco nového.
Pro mne nejsrozumitelněji ho vyjadřuje apoštol Jan: ?V tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.? Bůh si nás zamiloval, na proto jací jsme, ale ze své dobré vůle. Ještě dřív než bychom pro to mohli něco udělat. A tahle jeho láska, darovaná bez všech předpokladů, náš život očišťuje, osvobozuje a proměňuje. Vyvádí nás z toho bludného kruhu, kdy jsme zaměřeni jen sami na sebe, a otvírá před námi možnost, abychom sami v lásce jednali a žili.
Pokud se totiž člověk může spolehnout na to, že je milován, nemusí se o sebe bát, nemusí svůj život utrácet v dokazování své dobroty a bezúhonnosti, aby si lásku zasloužil a uznání získal.
Při pomoci druhým nemusí hledat svoje ocenění. Nemusí ospravedlňovat a omlouvat svoje chyby a proto také v selhávajících okolo sebe nemusí vidět jenom darebáky, může v nich poznat své bratry a sestry, kteří stejně jako on i při dobré vůli ujedou. Nemusí se také marně snažit odčinit své viny a přitom svým sebetrestáním působit další bolest. A nemusí oklešťovat spravedlnost, aby si mohl říct, že jí učinil zadost. Může ji přijmout jako výzvu, která ho bude stále oslovovat. Může žít zkrátka z vděčnosti a ne pro vděčnost, může žít opravdu ve prospěch druhých, protože se o svůj prospěch nemusí bát. Život osudově stočený do sebe se může rozvinout a sdílet se v té otevřenosti s druhými.
Proto nás Bůh předem ujišťuje svou láskou a věrností. Znamení křtu ji vám, rodičům i dětem, potvrzuje, abychom ? ať už život začíná nebo má leccos za sebou ? našli cestu z bludných kruhů ven a mohli žít skutečně svobodně, bez obav a v lásce. Přijměte je tedy s důvěrou. Amen.