Bohoslužby, 18. 8. 2013, V. Hrouda

Čtení: Zj 21, 1-4

Kázání: J 8, 1-11

Milé sestry, milí bratři,

´Slunce pravdy, milosti, ze tmy nás již vyprosti. Již smiluj se´… to jsme teď dozpívali. Text, na který budu kázat, snad na slova té písničky dobře navazuje. Je to známý oddíl, z Janova evangelia (přečíst Jan 8,1-11).

Příhoda z chrámu. Spravedlivě rozhořčení muži přitáhnou k Ježíšovi ženu… nejspíš za vlasy. Někde ji s někým načapali. Teď si mohou vylít svůj dlouhodobý vztek, svou zahořklost, svůj mindrák. Tak by to sami ovšem nenazvali, ó ne! Jde jim přeci o právo a spravedlnost, o počestnost a dobré mravy!

Je to princip pranýře, starý jako lidstvo samo. A hodí se jim to, těm klukům farizejským… ´Co kdybychom na tom potopili i rabbiho! Chce být Mistr a chodí bos! Co na tom pobudovi všichni vidí? Určitě je volnomyšlenkář a jistě chce bořit! Rouhá se. Jenomže, milej, zlatej, na naší straně je Zákon! A Zákon je od Boha, máme ho na deskách v truhle. Takže si nevyskakuj. Ta ženská a tenhle vejtaha… dvě mouchy jednou ranou. To není vůbec hloupé.´

Celé to začne dramaticky. Avšak pak to jde do ztracena. Jak jsme slyšeli, neodvážili se hodit, všichni mají vroubky na svědomí… vytráceli se jeden po druhém. Odešli Ježíšovi odpůrci i Ježíšovi posluchači. Nejspíš z obavy, aby v té síti, která se kolem Ježíše stahuje, nedopatřením neuvízli. Na konci zůstane Ježíš s tou ženou sám!

Sestry a bratři… Prázdný chrám. Najednou je ticho. Ta vřava a ten vztek jsou pryč.

Já jsem před chvíli omylem podlehl spádu děje a řekl jsem, že drama bylo na začátku a pak jde příběh do ztracena. Naopak! Tady to vrcholí! V tom tichu…

Ježíš vstane z chrámové podlahy, na kterou před chvílí psal cosi prstem. On a žena stojí proti sobě. Vyzařuje z toho síla, cítíte to?

Ježíš. Christos. Člověk narozený z ženy, a přitom Bůh. Poslaný od Boha, aby sňal z člověka hřích světa. Natvrdo, za nejvyšší cenu. Bůh v člověku a člověk z Boha, tak nějak se snažíme to vyjádřit. Nelze to pochopit. Přijmout to ale můžeme. Ovšem, jenom vírou!

Ale zpátky do chrámu. Neutíkejme do teologie, a už vůbec ne do dogmatiky. Neutíkejme od živého Boha a od živého člověka. Síla je v tom přítomném žití, v té skutečnosti, i když jsou to třeba jen chvíle. Ticho, přísvit, živý Ježíš, živá žena, duch, láska… Tenkrát i teď, ona nebo my, je to stejné!

On stál přímo před ní. Věděl o ní všechno:

On znal jejího otce i její matku, znal celý ten rod, až k Adamovi… jeho bloudění, jeho tmu, jeho vzdor, jeho zlo. Mohl přesně říct, kde měl být soucit a nebyl, kde mělo být milosrdenství a nebylo. Ale znal i to dobré. Žádná láska se neztratí, byla-li jednou odmilována.  

On byl u jejího narození. Slyšel každé lidské slovo… ba víc, slyšel i každé hnutí mysli, které zůstalo nevysloveno. Viděl tu mnoho upřímnosti a statečných rozhodnutí, ale byla v tom i potměšilost a nepokora.

On byl poblíž, když malá holčička vyrůstala, když tahala kozu za bradu a hrála si v zahradě. Díval se, jak je milována a hýčkána, a díval se, jak je využívána a zraňována. Sledoval s obavami, co se rodí v jejím srdci. Proč vypočítavost. Proč taková tvrdost. Odkud sobectví! Viděl, jak roste bolest, jako strom. Bolest plodí apatii, zlomyslnost, zalíbení ve zvrhlosti. Jedna větev kvete bíle – touhou po Bohu.

On trpěl s ní, když dospívala… když se jí posmívali, když ji ponižovali, když jí nevěřili. Když z ní dělali hloupou husu a pak ji jako husu prodali tomu kupci. Dcera na kšeft, alespoň k něčemu se hodí. Ale viděl i lítost rodičů. Slyšel výkřiky jejich svědomí, které se bránilo. Svědomí, které nevědělo, čí vlastně je, komu patří… a tak to vzdalo. Museli se rozhodovat, a tak se rozhodovali špatně.  A někdy dobře…

Teď stál Bůh přímo před ní. Věděl o ní opravdu všechno. Věděl i to, co ona už zapomněla, nebo co vůbec vědět nemohla. A zapomněla možná hlavně na to dobré. Mávla nad tím rukou… ´Cože, já že jsem se tenkrát na něj usmála a to mu zachránilo život? Já že jsem přišla za babkou jako jediná? Já že jsem se nebála ozvat a polovina mě za to měla ráda?´ 

Sami, ve ztichlém chrámu. Poprvé v životě se mu dívala do tváře... jak je to absurdní! Vždyť ona nepřišla za ním. Nechtěla se kát. Ano, chtěla se změnit, to jo, ale nedokázalo to. Ani náhodou. K Bohu ji dovlekli, jako děvku! Co může čekat… ´Už nic nečekám!´   

Je to v tom přítomném žití, v té skutečnosti… i když je to jen chvíle. Ta chvíle má moc proměnit člověka. Bůh má tu sílu, může to udělat: ´Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali! Rozhlédni se… vidíš je tu někde? Jsou oni lepší než ty?Jsi snad ty lepší než oni? Odsoudil tě někdo z nich? Nenávidíš je?´

V Bibli to není, ale myslím, že ta žena plakala. Z pohnutí … pohnul se její vnitřní svět. Do pohybu se dala letitá bolest i podvyživená radost. Ten pláč se vylil z břehů jako řeka. Byl to silný proud. Strhával staré mosty a odnášel staré naplaveniny. Nic už nebude jako dřív!

Christos jí odpověděl: Ani já tě neodsuzuji. Jdi, a od nynějška už prosím tě nehřeš!

Setkání živého Boha s živým člověkem. Třeba v chrámu, nebo klidně někde jinde. Jenomže… co se bude dít, když se rozejdou? Ta žena vyšla z kostela ven... aby žila dál!

Chci teď udělat jeden pokus. Takové salto mortale na téma ´život po hříchu´ (latinsky by to mohlo znít tak teologicky: vita post culpam). Život v době odpuštění. Život v době kamenů, které nebyly hozeny… Nejlépe snad: život s živým Kristem.

Salto mortale je nebezpečná akrobacie. Od ženy hříšnice skočím k muži, který se jmenoval Jan Milíč z Kroměříže. Nejspíš jste to jméno už někdy slyšeli.

Jan Milíč už nežije, protože se narodil zhruba před sedmi sty lety. Je nazýván otcem české reformace. Byl to vynikající kazatel, kázal 40 let před Husem. Vtipná je poznámka, kterou jsem se o jeho nadání kdesi dočetl - cituji: ´Dnes, na počátku 21. století, je kostelní kázaní synonymem něčeho neskonale nudného. Středověk však ještě neznal média, a tak se obratný kazatel mohl stát hvězdou, která uchvacovala davy a přiváděla je do extáze. Na Milíče chodila celá Praha. Jeho kázání trvala nejméně dvě, tři hodiny, raději čtyři, na Velký Pátek údajně celý den. Fascinovaně mu naslouchali nejen prostí věřící, nýbrž i vysocí církevní preláti a univerzitní mistři.´

Ale kvůli tomu se o Milíčovi nezmiňuji. Důvod je jiný, nazval bych ho ´praxe milosrdenství´... ´lidská praxe milosrdenství´. To je to téma odvozené od setkání Ježíše s ženou cizoložnou. Vita post culpam, život po hříchu, život v době kamenů, které nebyly hozeny. Milosrdenství v lidském podání, které napodobuje milosrdného Boha.

Vysvětlím… ale musím ještě připomenout důležitý projekt z Milíčova života. Jmenuje se Nový Jeruzalém. Byl to dům s kaplí a školou pro obrácené prostitutky. Milíč Nový Jeruzalém vybudoval, doslova ho vydupal ze země. O co šlo je hezky popsáno na internetovém portálu České studny:

´Roku 1372 zasáhl Boží Duch mnohé padlé dívky, takže se v slzách obraceli ke Kristu. Milíčova kázání na ně zapůsobila. Mnohé z nich se na toto řemeslo daly z nouze, rodiče byli zadlužení a ony to měly splácet. Milíč viděl tuto příčinu, a proto je vykupoval velkými částkami peněz a bral je do domu Kateřiny, slečny z Moravy, kde o ně pečoval. Dokonce je s velkou námahou a pláčem osobně vyhledával a přiváděl je zpět, když některé znovu upadly do hříchu. Za krátký čas jich bylo na tři sta, některé se sice řádně vdaly, jiné našli práci jako služebné v měšťanských rodinách, další šli do řádu; přesto zůstávalo více než osmdesát žen a dívek nezaopatřených. Když umírala majitelka hlavního nevěstince Na Benátkách Hofarta odkázala ten dům Milíčovi. To mu bylo podnětem k naplnění vize, kterou již dlouho měl ve svém srdci, totiž aby v Praze vybudoval NOVÝ JERUZALÉM. Místo kde by žil se svými studenty a obrácenými prostitutkami podle vzoru prvotní církve…´

Snad to do sebe trochu zapadá. A co nesedí, to holt nesedí…

Tenkrát v Jeruzalémě žena cizoložnice, později v Praze (v Novém Jeruzalémě) padlé dívky. Ježíš zachránil ženu před smrtí ukamenováním, ale také před vnitřní smrtí, když ji neodsoudil. Milíč zachraňoval prostitutky, protože se k nim přiznal. Zastal se jich (kdo z nás je bez viny…) Dal jim možnost žít lépe.

Podobnost je samozřejmě i v tom, že středověkým farizeům se toto odvážné, náročné a důsledné milosrdenství zajídalo, podobně jako se jeruzalémským farizeům zajídal Ježíš.

Ti první i ti druzí činili kroky, aby buřiče-protestanta odstranili. Zajímavé je, že Milíč měl mezi mocnými tak vlivné ochránce, že se mu odpůrci na kobylku nikdy nedostali. Např. císaře Karla IV., který velkoryse přešel i to, že ho Milíč veřejně označil za Antikrista, nebo papeže, který donutil žalobníky k veřejné omluvě. Nic není černobílé, ani reformace ne.

Ale mě nejde jen o tu podobnost. Chtěl jsem zachytit něco jiného. Tu jiskru, která zasvítí, když je člověk přijat. Přijat přes to, co provedl, přes to, jak žije, přes to, jak se nenávidí. Možná je to opravdu jiskra Božího milosrdenství. ´Ani já tě neodsuzuji! Jdi! Jdi dál. Jde to. Můžeš. Zkus to jinak. Buď milosrdný, jako je milosrdný náš Otec! Ta jiskra může zažehnout srdce…´

Jan Milíč žil opravdově, asketicky, rozdal by se… pomáhal těm nejopovrhovanějším a nejubožejším. On je příklad hříšníka, jehož srdce se rozhořelo.

Ty dívky, které si přišly z hampejzu poslechnout jeho kázání (a možná se na začátku vrtěly, chichotaly a šuškaly ši, že by měl pan kazatel o sebe trochu víc dbát a nechodit v jedné roztrhané košili)… ty dívky se změnily. Ovšem, ony jsou taky jenom příklad, příklad z druhé strany. Příklad těch, které milosrdenství změnilo.

Prostě modelová situace z Boží dílny. My sami si do ní můžeme dosadit postavy, jaké chceme.

Na konec bych rád dodal ještě toto: Lidská praxe milosrdenství, to je obecnější princip. Hlásí se k němu celé křesťanstvo, napříč různými církvemi (Diakonie, Charita …). Jednotlivé církve pak vzpomínají na výrazné postavy ze své historie, které mají v úctě nebo které uctívají, záleží na typu zbožnosti.

Jsem hrdý na to, že zbožnost Českobratrské církve evangelické vyrůstá ze starých reformačních kořenů.

Jan z Kroměříže, po něm Jan z Husince a mnozí další… věřili víru a žili život angažovaně a odvážně. Přál bych si, bychom jim v tomto byli dobrými dědici před Bohem.

Amen