1. čtení Dt 10.12-19 + 2 Kr 6.8-23
Muž, na němž spočinul duch Elijášův. Divotvorce, který sesílá trest malomocenství na chamtivého a křísí mrtvého. Muž Boží, který se zastává utiskované vdovy a uzdravuje dokonce velitele cizího vojska. Elíša ? prorok, následovník Eliáše, bojovník proti modlářství, postava opředená mnohými divy a zázraky. Už za doby svého života živoucí legenda. Skutečně. Příběhy, které o něm v hebrejské bibli čteme, mají legendární charakter. A legendy, stejně jako písně a básně, ustanovení zákona a proroctví, podobenství a vyznání, nám odkrývají biblickou zvěst. I takovéto ?vyprávění svého druhu? se nám může stát orientačním bodem, pravdivou výpovědí. Ne jen jakousi skazkou o tom, co se stalo, natož historickou sondou. Vždyť ani jeden z králů nemá jméno a tak je historické pozadí příběhu nepostižitelné.
Aramejský král na jedné straně se radí se svými rádci, kde rozbijí tábor. Vymýšlí strategii v boji proti Izraeli. Nešlo jen o drobnou partyzánskou akci, ale o řádné válečné tažení. A na druhé straně muž Boží izraelského krále varuje: Dej si pozor a netáhni tímto místem, protože tam se utáboří Aramejci. Toho izraelský král umí využít, posílá izraelské zvědy na místa, před kterými ho Elíša varuje. Kdyby se to stalo jednou, možná by si toho Aramejci ani nevšimli. Jenže když se to stalo poněkolikáté, pobouřilo to aramejského krále, který tuší únik tajných informací. Proto se podezřívavě vyptává svých služebníků. Proč mi neoznámíte, kdo z našich donáší izraelskému králi? A ozve se bleskurychlá odpověď: nikoli, králi, můj pane. Je to prorok Elíša, který je v Izraeli. Ten oznamuje i ta slova, která vyslovíš ve své ložnici.
Aramejský král, bojovník tělem i duší, poručí, aby jeho služebníci zjistili kde je ten špeh nebo snad jasnovidec. A pošle tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhnou za noci a obklíčí město. Za časného jitra Elíšův sluha vstává, aby přinesl vodu a rozdělal oheň a zjistí, že město je obleženo. Situace se jeví beznadějnou. ?Běda, můj pane, co teď budeme dělat?? Na Elíšovu prosbu Hospodin mládenci otevírá oči, aby viděl záchranu. A skutečně se tak stane. Oči sluhy, zavřené úzkostí, prohlédnou.
Bratři a sestry, nám se takový popis jeví nelogicky. Přitom je to situace ohrožení, kterou si prošli lidé v době války. A kterou procházejí ještě dnes na mnoha místech. Strach o život ? svůj i svých blízkých, nejistota, jaká pohroma přijde zítra, ohrožení. Jediné, co v takových chvílích může pomoci, je pohled vpřed, pohled k tomu, co přijde. A neříkám to jako recept, který platí vždycky a automaticky. Nikdy jsem neprožila tak tíživou situaci války a ohroženosti, koho nebo co nepřítel zničí. Situaci netolerance. Jen biblická zaslíbení, víra v Boha, který je na rozdíl od nás spravedlivý a těšení na plnost Božího království mě dávají možnost nyní tak mluvit.
Když se Aramejci začali stahovat, Elíša se modlil k Hospodinu modlitbu, jakou bychom nečekali. Raň tento pronárod zaslepeností. A Hospodin ve své svrchovanosti to učinil. A pak, skoro to zní jako vtip, přichází Elíša k vojákům: Koho hledáte? Ale to jdete špatně. Pojďte, ukážu vám správnou cestu, dovedu vás k tomu prorokovi. A vojsko se s Elíšou v čele se trmácí 18 km do Samaří, přímo izraelskému králi před práh. Elíša znovu prosí Boha, aby Aramejci prohlédli z oblouzení. A Hospodin jim uprostřed nepřátelské centrály otevírá oči.
Překvapený izraelský král vyšel ven a byl na rozpacích. V tehdejší době neplatily žádné ženevské konvence. Zajatce čekala smrt nebo otroctví. Král váhal a ptal se proroka: Mám je pobít? Ale Elíša nesouhlasí: Copak jsi je přemohl v bitvě, abys měl právo je zabít? Dej jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu. A stalo se tak. Izraelci, kteří nikdy nesedali ke společnému jídlu s pohany nebo nepřáteli, hostí aramejské vojsko. To je jako když si dnes podáme ruku na usmířenou. Při jídle se odkládaly zbraně, člověk byl zranitelný. Aramejští vojáci tohle nemohli čekat: už se loučili se životem a najednou dostávají šanci. Najednou jim chybí důvod válčit, být v bojovné pozici. Najednou někomu na nich záleží a mohou na vlastní kůži pocítit, jak je Bůh Izraelců jiný nežli všechno, co doposud znali.
Jen na okraj: o Starém zákoně se tvrdí, že je krvavý. Pokud budeme mluvit obecně, nedá se to upřít. Ale Bůh nemá zálibu v lidské krvi, to platí i pro Starý zákon. Bůh se zjevuje jako spravedlivý a milosrdný.
Elíša, který stejně jako Eliáš chce vyhubit modlářství v Izraeli, učiní, co bychom nečekali. Není to laciné gesto. Je to nabídka pozitivní cesty. Elíša pobídne k přípravě hostiny, k tomu, co má svědeckou a výpovědní hodnotu. Co netrčí ve vzduchu jako prostý argument. Zve k hostině, která je vázána na Boží milosrdenství.
Sestry a bratři, skrze Elíšu, jak věřím, jednal Bůh sám. Elíšův sluha má oči zavřené strachem z konfliktu. Aramejci slepě následují toho, kdo je vede, a procházejí si zkušeností lidské omezenosti. Izraelský král zase operuje svým domnělým právem. Třikrát se v tomto příběhu ukazuje částečnost lidského pohledu. Muž Boží jedná se zřetelem na druhé a s ohledem na budoucnost.
I naše poznání a pohled na otázky života jsou částečné. Je dobře, že hájíme různé pozice, protože to vyznačuje upřímnost našich snah a obhajobu přesvědčení a víry. A když o sebe jinaká pojetí břinknou, vede nás to k dalším závěrům a otázkám. Ale lidské snažení je částečné a máme ho vztahovat k Bohu, který nás ve své dokonalosti předchází. Ve své spravedlnosti vidí naši roztříštěnost a nedokonalost, potřebu být vedeni a naše sejití z cesty. Přesto (jak jsme ve svém milosrdenství přijímá, když o to stojíme.
Milí přátelé v Kristu, nad našimi názory a dokonce vírou a viděním světa, stojí Bůh sám, který nabízí prostřený stůl každému. Kdo se rozhodne zůstat Aramejcem, už nikdy nevpadne do izraelské země a připraví se tak o život v Boží péči. Kdo přijímá Hospodina jako svého Pána a Božího syna jako svého hostitele, tomu odpuštění a smíření boří zeď předsudků a staví mosty k druhým.
Tolerance, o níž tu v rámci Ekumenického setkání s biblí a uměním mluvilo, není nějaká snadno definovatelná hodnota nebo vlastnost, se kterou se člověk rodí. Tolerance roste z vědomí lidské nedokonalosti, z toho, že pravdu nemám v hrsti. Vyrůstá z pokory před druhým (který je také Boží stvoření) a zájmu o něj.

Pane náš, otevírej nám oči, když jsme zaslepeni svým strachem jako sluha Elíšův, když máme oči zavřené jako aramejské vojsko, když si činíme nároky jako izraelský král. Ať se doptáváme po Tvé vůli, Tvé spravedlnosti a milosrdenství a ne po lidských soudech. Amen