Květná neděle
čtení Mk 14.3-9
kázání J 12.1-8
Sestry a bratři, o květné neděli si zpravidla připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Dnes jsem k našemu zamýšlení vybrala událost, která podle Janova evangelia vjezdu do Jeruzaléma předchází. (I když např. evangelista Marek pomazání Ježíše v Betanii umísťuje až za vjezd do Jeruzaléma). Už tady ? v Betanii, ve vesnici kousek od Jeruzaléma se totiž objevuje určité napětí a nepochopení, které provází celé pašijové dění.
Ježíš spolu s učedníky večeří u Marty, Marie a Lazara. Nejde ještě o poslední večeři ? večeři Páně. Zbývá ještě šest dní do Velikonoc. Evangelista Jan to zaznamenává přesně. Šest dní před velkým pátkem ? to je neděle. Neděle večer. Tehdy se scházeli první křesťané k bohoslužbám ? po práci a denním shonu se první křesťané shromáždili, aby se setkali se vzkříšeným Ježíšem Kristem ? aby mu naslouchali, aby o něm četli, aby v Jeho přítomnosti stolovali. Jakoby v Betanii u Marty a Marie předjímali budoucí nedělní bohoslužby.
Šest dní před velikonocemi se podle židovských zvyklostí vybírá beránek určený k zabití a snědení při sváteční večeři. Jakoby byl Ježíš tím Mariiným pomazáním vybrán a oddělen jako pravý Beránek bez vady, vedený na porážku, ten beránek, který zachraňuje z otroctví.
Slavnostní pomazání se ale odehrává trochu zvláštně. Mesiáš není pomazán v chrámu, jak by se slušelo. Neslyšíme nic o davech provolávajících slávu ? to až pak při vjezdu do samotného Jeruzaléma. K pomazání dochází mezi pár obyčejnými lidmi a pomaže ho žena a ne prorok nebo velekněz. Nepomaže mu hlavu, na které by se do daleka skvěla královská koruna, ale nohy, které šlapaly po prašných cestách a které čeká poslední křížová cesta. Nohy, které jsou v bezprostředním styku se zemí, zemskostí, zemitostí. S prachem země, z něhož je člověk stvořený.
Pašijový děj se rozjíždí podle předem dané režie, která je v líčení evangelisty Jana v jasném sledu: vjezd do Jeruzaléma, Getsemane, zatčení, soud, bičování, kříž, smrt. V tom příběhu je zvláštní naléhavost, kterou už Marie rozpoznala. Ta Marie, která seděla u Ježíšových nohou a poslouchala ho, zatímco Marta kmitala. Marie, která ví, že je potřeba naslouchat, také teď ví, co je potřeba udělat. Nebo to možná jenom tuší nebo to bez promýšlení prostě udělá. Vezme vzácný olej, pomaže Ježíšovy nohy a otře je svými vlasy. Žádný laciný olej, ale olej z pravého nardu za třista denárů (to byl pro představu roční příjem rolníka). Olej z nardu patřil mj. ke svatební výbavě bohatších nevěst ? vlastně jakoby Marie tím vylitým oleje ukázala, že Ježíš je pro ni víc než možnost se slušně vdát?.Marie dává Bohu poklady svého domu i své bytosti. Můžete v tom vidět ukvapenou reakci, přecitlivělost ženy. Její projev lze snadno napadnout jako nepatřičný, trapný, rušivý. Jenže ? kdo má právo dávat hranice lásce, která touží rozdat se pro druhého? Spousta projevů těch, kdo se mají rádi, nám může připadat nesmyslná a bláznivá, ale stejně to ti dva udělají. A my, kteří stojíme zvenčí jejich vztahu, vidíme, že jejich chování je leckdy absurdní, jenže právě proto, že jsme vně, tak nás ti dva ?uvnitř? neberou vážně. Ježíš je v tuto chvíli ten uvnitř. Proto rozumí. Rozumí té ženě, která je ochotná udělat něco nesmyslného, bláznivého a absurdního. Rozumí jí a přijímá to. Myslím, že evangelista Jan zachytil tuhle epizodu z Betanie také pro tu čistotu a přímočarost jednání Marie. Marie zapomíná na sebe, aby myslela na Ježíše.
Ježíš je pomazán jako Mesiáš. Pomazání neprobíhá v rámci bohaté liturgie, neprobíhá za účasti významných osobností ani na svatém místě. Marie se sklání k jeho nohám. To svědčí o její pokoře, o láskyplné úctě, o radosti z přebývání v Boží blízkosti. Kupodivu (ač nám evangelíkům to není vlastní) nezazní tu žádná slova. I beze slov je cítit sílu okamžiku ? dům se plní vůní oleje. To se nelíbí Jidášovi. Jidáš rozbíjí sváteční okamžik praktickou výtkou: K čemu takové plýtvání? Kolik dobrých věcí bychom za 300 denárů pořídili, kolika lidem bychom pomohli?Jidáš vidí finanční hodnotu toho činu. A třeba v evangeliu podle Marka je učedníků, kteří takhle přepočítávají cenu oleje víc. Nemusíme jim to zazlívat, Ježíš je učil myslet na druhé, a přeci se teď Marie zastává.
Možná je chyba v tom, že Jidáš nedovede vidět víc, než čísla. Nedohlédne než tam, kam je vidět. Nedovede rozpoznat výjimečnost chvíle ? to, že Ježíš je přítomen. Chudé máte vždycky mezi sebou, ale mne nemáte. O chudé se máme starat, ale jsou tu i vzácné chvíle, kdy prožíváme Kristovu blízkost a které patří k naplněnému životu.
Kdybychom to vzali odjinud, jaksi z praxe - tak např.: Šest dní budeš pracovat, ale sedmý den je den odpočinku. Pro nás křesťany je neděle dnem, kdy odhazujeme starosti všedního dne, kdy se scházíme k bohoslužbám, protože můžeme sedět u Kristových nohou a poslouchat. Protože můžeme hovořit spolu nebo si třeba číst, abychom lépe porozuměli biblickému poselství. Neděle je dnem, kdy se můžeme s dalšími křesťany sdílet, někdy možná i beze slov. Jidáš nás provokuje: neměli bychom i v neděli raději pracovat, aby se viditelně projevilo, že Bohu ve světě sloužíme? Víra musí být hlavně užitečná, tak to vidí Jidáš.
Nebo podobně: Jsme střízliví evangelíci a je to vidět i na našich bohoslužbách, na kostelích a sborových domech. Těžko přijímáme nové bohoslužebné formy, symboly s výjimkou kalicha necháváme stranou, kostely máme bez obrazů, neklekáme, nekřižujeme se, vůně kadidla (která se táhne celým starým zákonem) nám je cizí. Je to důsledek prověřené tradice. A dobré. Ale nejsme v pokušení, že se nám ve strohosti a racionalitě ztratí vřelost lásky, jakou Ježíš od Marie zakusil? Tu bezprostřednost, s jakou pomazává Marie Ježíše ? to, co je vlastním projevem lásky - tu už vlastně moc nebereme. Proč bychom měli skrývat, že Ježíš z Nazareta je pro nás Boží syn korunovaný ctí a slávou?
Sestry a bratři, jsem ráda, že v bibli je i tenhle příběh. Dává tušit, že Bůh vnímá jednotlivé kroky, jednotlivé projevy lásky a víry a že je v jejich jinakosti přijímá. A to dokonce i takové, které jdou proti lidskému rozumu nebo obecným náboženským zvyklostem.
Dnes je květná neděle a my si připomínáme jednu ženu, která pro Ježíše udělala bláznivou věc. Krok, který se dá vyložit různě. Ježíš bere tenhle krok vážně, přijímá jej, zastává se té ženy. Nejspíš proto, že zrovna On má velmi osobní zkušenost, co znamená pro druhého udělat něco, co je v očích světa bláznovstvím. Pomazání v Betanii se lidské logice se to může jevit nesmyslné, absurdní, ale je absurdní právě tak, jako smrt spravedlivého Ježíše na kříži.
Sestry a bratři, pokud se nevyvážeme ze vztahu k Bohu a budeme svou lásku k němu chtít projevit, nenechme se odradit. Jako mrhání časem, penězmi, lidskými silami ? tak tomu budou rozumět ti, kdo stojí vně. Ale Bůh, který vidí do našich srdcí, nás pochopí a věřím, že přijme i ty navenek dětinské projevy naší lásky k němu. Amen