Písně: 639, 618, 439, 558, 451

Modlitba: Hospodine, Bože náš, jsi přítomen při začátku i na konci. Jsi s lidmi v úzkostech i v nadějně se otevírajících možnostech a vyhlídkách. Jako Stvořitel světa jsi byl u jeho počátku a provázíš své stvoření svou láskou také dnes. Povoláváš si své lidi, jako sis povolal praotce víry Abrahama, Izáka a Jákoba, aby následovali tvůj hlas a byli požehnáním. Jednáš skrze krále i proroky, stejně jako skrze malé a utištěné. Napravuješ a napřimuješ cestu lidí, doprovázíš je, léčíš a potěšuješ. Tvá láska tě přivedla až mezi nás, když jsi sestoupil ve svém Synu – Ježíši Kristu, abys zachránil, co bylo ztracené a přivedl je opět k sobě. Tvoje slova i činy smíme zakoušet i v našich životech. Za to všechno, co jsi pro nás učinil ti patří díky a chvála; a ke chvalozpěvu celého stvoření se přidáváme také my! Amen

Čtení Gn 27,41-45

Kázání na text Gn 28,10-19 Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. 11 Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. 12 Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. 13 Nad ním stojí Hospodin a praví: "Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. 14 Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. 15 Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil." 16 Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: "Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!" 17 Bál se a řekl: "Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská." 18 Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. 19 Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží).

Na cestě… z domova… jsme se asi ocitli někdy každý… i na takové, která byla spíš úprkem. Za námi spálené mosty, plačící rodiče, nazlobení sourozenci, zabouchnuté dveře...  Tak to tedy určitě tehdy zažíval Jákob. Sourozenec, který obral svého staršího bratra o prvorozenství; dítě, které na slepém otci podvodně vylákalo požehnání pro prvorozeného. A výsledkem bylo, že ho matka posílala pryč a bratr mu sliboval, že jestli se mu dostane do rukou, až otec naposled zavře oči, zabije ho.

I to se stává, i to se stává v Bibli. Ač se to samozřejmě dá číst také tak, že Jákob je tím, kdo o prvorozenství opravdu stojí, kdo touží po požehnání dědice Abrahama a Izáka – víc než jeho bratr, kterému to mělo připadnout a padnout do klína. Jákob a ne Ezau je tím, kdo chce žít v té tradici. A na druhou stranu - je s podivem, jak Písmo líčí, že už ve třetí generaci zaslíbení (a v té předchozí to pravda nebylo o moc lepší) to takto vypadá – jeden dědic prodá rodinné stříbro za trochu čočovice a druhý je zase pro totéž schopen obelhat kde koho. Inu, je to kniha života, kniha ze života - i s jeho útěky z domovů, z lepších či horších důvodů…

Jákob dorazil při západu slunce na jedno místo, snad místo azylu, místo posvátné, ale to neřešil. Doklopýtá tam na pokraji sil s hlavou otáčenou dozadu, jestli za sebou nezahlédne stín svého bratra. Vyčerpán k smrti i s kamenem pod hlavou okamžitě usíná.

A Jákob měl na tom místě sen. Sen byl pro starověkého člověka řečí Boží, Bůh mohl právě skrze sen zjevit svou vůli. Velcí židovští mužové od Josefa až po Freuda o tom vědí své. Sám nevím, ale máme to v Bibli. Jákob měl v tom snu vidění. Jakási rampa, schody či žebřík sahající až do nebe. Nikoli tak, jak si to projektovali kdysi v Babylónu, že to ze zeměplochy dotáhnou až do nebe, ale z nebe spuštěný žebřík dolů, lano co z nebe nás poutá a drží. A Boží poslové, andělé, sestupují a vystupují. Snad aby Jákob poznal – nejsem tu sám. Je tu Hospodin – nepojmenovatelný, skrytý, ale přítomný, spouštějící záchranné lano dolů.

Učitel Milan Balabán k tomu ve svém kázání na tento příběh říká: „Setkat se s Bohem – to není nic příjemného. Spalující oheň Boží pravdy a spravedlnosti by mohl člověka zcela zničit. Ztracenost – zatracenost. Z Boha čiší hrůza – kdo to neprožil a nemá to ve svých duchovních kostel, nic neví o Bohu, i kdyby se zapřísahal milosrdným Kristem. A tato ,hrůza Boží´ provází věřícího člověka po celý život – i když zvítězila jistota a odpuštění.“ (Kvete-li vinný kmen, str. 285)

Ale ještě zpět k Jákobovu snu. Ten se odvíjí ve třech obrazech, vymezených slovy hle. Hle - žebřík – „žebřík postavený směrem k zemi a jeho vrchol se dotýká nebes“. Je to obraz obrácený vzhůru nohama, my žebříky stavíme opačně a lezeme zespodu nahoru. My pozemšťané stavíme zdviže a žebříčky, které začínají tady dole a mají nás vytáhnout výš, tady je něco spouštěno zeshora dolů.

Hle – poslové, andělé! To není žebřík pro Jákoba, kterým by se on sám vyšplhal ze svého průšvihu. Není to žebřík pro jiné zdárnější syny a bratry, dcery a sestry. Je to zařízení, po kterém sestupují ti, kdo něco vyřizují od Pána Boha, jeho poslové. A zase nahoru mohou odnést, nadlehčit, co tíží tady na zemi.

A třetí obraz, hle – Hospodin, který stojí nad tím žebříkem a mluví. To je jádro snu, končí obrazy a symbolická zpodobení a začne, jak už to v Bibli bývá – potrava pro uši, přijde adresné oslovení na kameni ležícího spícího. Ten nad žebříkem stojící se nejprve představí, už to není obecně snové, ani obrazně tetelící, ale představení se vlastním jménem a upřesněním jako Bůh otců. Tedy otce Abrahama a nikoli otce Izáka. Snad že Jákob v tu chvíli opravdu vypadl ze vztahu ke svému pozemskému otci; nebeský otec však na něj stále myslí, z jeho lásky Jákob nevypadl. Ale ani tak nebude vše zahlazeno a napraveno okamžitě.

Ta následující slova o požehnání jsou stejná, která zaslechl jeho děd Abraham. Zaslibuje se v něm země a hojné potomstvo. Ale ještě něco uslyší ten uprchlý – je mu zaslíbena budoucnost – ne všechno skončilo a je ještě i pro Jákoba naděje. Že všechno se bude dít a již děje pod dohledem toho, který stojí nad žebříkem.

Neboj se, „hle já jsem s tebou a budu tě střežit…“ A vrátíš se domů. To je otevření budoucnosti. Již zmíněný učitel Milan Balabán mluvíval právě o budoucím, které k nám přichází. Tady se před Jákobem otevírá a Bůh ji zaslibuje: „Budu tě střežit všude kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“

To je pravé požehnání. Ale není to požehnání jen pro Jákoba a jeho budoucnost (plodnost jako šifra budoucnosti), je to také požehnání Abrahamovi a jeho potomkův vždycky také platí i dalším, dokonce všem dalším. To je úkol Božího požehnání – růst a rozlévat se tady po zemi, byť někdy možná po kapkách a krůpějích…

Na závěr - i tomu zdánlivě největšímu mizerovi přejme sny. A nejsou tu na zemi jen všemožně a nemožně pokažené vztahy, rozpadlé rodiny a domovy, ale také je do tohoto světa spouštěn záchranný žebřík, jsou tu poslové Boží a je tu Hospodinovo slovo, které oznamuje blízkost a ochranu – a posílá na další cestu.

I nás, kteří třeba máme to štěstí, že z domova prchat nemusíme. My máme docenit místa, kde je Bůh přítomen, kam sestupuje, kam spouští svůj záchranný žebřík a své slovo; kde můžeme být spolu, složit hlavu, odpočinout a zase všelijak klopýtající pokračovat s novou nadějí a inspirací…

Modlitba (Martina Prudkého): Pane náš (Otče, Synu, i Duchu Svatý), tys prorazil všechny hradby, které nás od tebe oddělují, klenbu nebes i chrámovou oponu, abys nás potkal, oslovil nás / a směroval naši cestu podle svého zaslíbení. Dobrořečíme Ti a oslavujeme tě za neutuchající dílo tvé dobroty. Prosíme, prorážej i krunýř našich srdcí, buď při nás, abychom byli probuzeni ze své nevědomosti zbaveni starých strachů a vin a vykročili kurážně na cestu značenou tvým požehnáním. – Tobě k slávě; nám pak (a naším bližním) k dobrému ... / Amen.

Poslání: Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Matt. 28:18-20 CEP)

A přijměte požehnání: Ať se ti ukáže ta pravá cesta, ať ti vítr vždy vane do zad, ať tě slunce hřeje do tváří, ať déšť padá jemně na tvé pole. A nežli se opět shledáme, ať tě Hospodin podrží ve své ruce. Amen.