čtení: Žalm 78,1 - 8
Lukáš 14,16 ? 24

Jak jsem říkal ? ve víře nejsme jedni mistry a druzí školáky. Svědčíme si navzájem. A tak dnes začnou kázat konfirmandi. Společně jsme nad tímhle podobenstvím přemýšleli. Každý z nich vám řekne, čím ho oslovilo.

Sestry a bratři,
podobenství není definice, nemá jen jeden význam. Je to cosi jako hádanka. Vypráví příběh, který nějak osvětluje naši situaci, v něčem se jí podobá a my se v něm tedy můžeme a máme najít. Ovšem jsou tu různé role. Záleží na tom, v které se víc poznáme.
Slyšeli jste teď, jak ten příběh oslovuje konfirmandy.
Pokusím se také říct, co v něm slyším. Aby k nám ta pestrost podobenství promluvila.
Určitě se v něm jedná o pozvání, které souvisí s Bohem. To dostávají v tom příběhu ? v nějaké chvíli ? vlastně všichni. Někteří o něm však vědí dlouho dopředu. Žijí s ním a všechno nasvědčuje tomu, že s ním také počítají. Nikdo alespoň nedá předem najevo, že by je nepřijal. Potíž nastane, až když přijde ta chvíle, kdy by se měli zvednout a jít.
Tehdy mají najednou všichni něco důležitějšího na práci: jeden pole, druhý pět párů volů a třetí začátek manželství. Jeden jako druhý tomu dají před pozváním přednost.
Mohli bychom tu jistě přemýšlet nad pravdivostí Ježíšova výroku, že nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť?k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Konkrétní rozhodnutí jasně vyjeví, čemu člověk ve skutečnosti dává přednost, ať už se doposud tvářil jakkoli.
Možná je ale důležitější uvědomit si, že tu nejde o žádné banální výmluvy. Koupit pole není bezvýznamná maličkost. Na jeho výnosu závisí živobytí. Stejně jako na kvalitě volů, které tehdy tvořili vozový park podniku. A že novomanželé potřebují čas pro sebe, to respektoval i Mojžíšův zákon. Vyvazoval novomanžele z obvyklých povinností příslušníků božího lidu.
Na druhou stranu ovšem - je to opravdu tak, že by pozvání stálo proti tomu, co určitě svoji váhu má? Ke koupi i ke svatbě přece už došlo. Pokud mohl být brán zřetel na pozdější reklamace, mohlo to jistě jeden den počkat. A manželku mohl dotyčný jistě vzít s sebou. Proti sobě staví obojí spíš naše nedůvěra. Písmo naopak potvrzuje, že kdo se pro Boha něčeho momentálně vzdá, získává mnohem víc. To pozvání neochuzuje.
A s tím souvisí asi to nejpodstatnější: Jak jsem říkal, ty důvody, které pozvaní uváděli na omluvu, byly vážné. Na každé schůzi by jim je asi uznali. Jenomže to je právě ono: oni se omlouvají jako na schůzi a přitom jde o pozvání na hostinu! ?Pojďte, vše už je připraveno.? Nečeká vás žádná povinnost, ale radost, spočinutí, zábava, veselí. V tom je absurdita těch osudových výmluv. Jednají, jako by jim vůbec nedošlo, k čemu je hostitel zve.
Ale je také možné, že tak jednají právě proto, že jim to došlo. Nereagujeme i my někdy podobně ? výčtem svých povinností ? právě na pozvání k radosti a zábavě? A nejde přitom asi ani tolik o výmluvu, jako spíš o sebeobranu nebo skrytou výtku ? jako by to pozvání znevažovalo naši zaměstnanost.
Možná je v těch omluvách pozvaných i tahle špička. Možná chtějí dát hostiteli trochu najevo svou převahu. Oni pracují! Ne jako někdo. Ano, práce je třeba si vážit. Potíž takové špičky je ovšem v tom, že vidí jenom tu svou práci. Copak nachystat hostinu práci nedalo? Copak se právě kvůli nim a kvůli jejich veselí někdo nenamáhal? A oni to v soustředění na sebe úplně ignorují.
Není divu, že se pán domu rozhněval. Kdo by se nenaštval? Kdo něco podobného zažil, ten tomu hněvu dobře rozumí.
Nad čím mu ale asi zůstane rozum stát, je, k čemu ten hněv hostitele v podobenství vedl: nezanevře, nedá se otrávit, nezabalí to, nezpřísní výběr pozvaných, naopak, reaguje ještě velkorysejším pozváním. Hostina bude. A žádný nevděk na tom nic nezmění. A žádná nedokonalost nikomu ve vstupu nezabrání. Pozvaní jsou i ti, kdo neměli z pohledu tehdejší zbožnosti nárok; i ti, kdo nepatřili mezi našince, kteří by sami od sebe cestu na hostinu ani nenašli. O pozvání zkrátka nerozhodují žádné předpoklady, jenom ochota přijmout dobrou vůli hostitele.
Všem, kdo jeho pozvání přijmou, je vstup na hostinu otevřen. To je dobrá zpráva. Tu bychom nejspíš rádi přijali a do té skupiny ?náhradníků? se zařadili.
Ale uvědomujeme si, co to také obnáší? To přece znamená zapomenout na to, že bych mohl stavět na svých předpokladech, přiznat si, že nezůstanu za dveřmi jen díky dobrotě pána domu, že jakmile bych si chtěl zakládat sám ne sobě, jsem rázem mimo tenhle příběh. Chceme opravdu tu společnost všelijak nedostatečných, kteří hostiteli rozhodně žádnou čest nedělají, všech těch tuláků, co by k němu sami netrefili, ale musel je někdo dovést, přijmout za svou? Chceme do ní patřit?
Podobenství totiž jinou možnost účasti na té radostné hostině nenabízí: ?Nikdo z původně pozvaných neokusí mé večeře.? A to není pomsta, jenom připomínka, že naše rozhodnutí mají svou váhu. Je třeba si dobře ujasnit, na čem záleží, abychom tu chvíli, kdy o to konkrétně půjde, neprošvihli ? třeba proto, že si popleteme radost s povinností, nebo proto, že nám touha po uznání nedovolí přijmout, co se nám nabízí.
(A to nemluvím o konfirmaci, ale o životě vůbec.) Amen.