čtení: Lukáš 18,1 - 8
Text: Žalm 10
Sestry a bratři,
kdo někdy nezažil křivdu? Kdo někdy nepocítil bezmoc a vztek tváří v tvář arogantní sebejistotě nějakého hulváta? Kdo se někdy vůči jeho neomalenosti necítil naprosto opuštěný a bezbranný? Kdo se někdy nerozčílil nad tím, jak se všehoschopným darebákům dobře daří, jak jim to vychází? A v kom z nás se také někdy neozve přání, aby na tu svoji zpupnost dojeli?
Ale slyšeli jste někdy takovouhle modlitbu? Modlitbu, ve které by ten vztek, ukřivděnost, bezmoc i chuť zpřerážet těm syčákům hnáty, byly takhle otevřeně vysloveny? Já ne.
Mimo kostel, když nejde o Boha, to ano, to člověk toho nadávání, nářků, stížností a zlosti slyší až až. I od nás křesťanů. Jak je to všude samej darebák, samá lumpárna a lež a jak si přitom ti syčáci žijí! A jak by ten a ten zasloužil! A jak je to možný, že se s tím nic neděje!
Ale před Bohem? Když mluvíme ze své víry? To ne, to se nic podobného neozve. Ale proč?
Že se to nehodí? Že bychom se tím neměli tolik vzrušovat? Vztek přece ničemu nepomůže. Pomsta - to je ve víře protimluv. Jde přece o lásku. A proč hněv? Náš Bůh je přece Bůh všemohoucí.
No právě! Copak nám to jde k sobě? Umíme si to srovnat? Jsme s tím skutečně tak vyrovnaní? A jde-li o lásku, co jiného by nás mělo vzrušovat, než když se někomu děje křivda, když je někdo bezbranný proti svévoli?
Není tomu spíš tak, že si to nepřipouštíme, protože teprve před Bohem to všechno na člověka skutečně dolehne, protože teprve ve víře by ty otázky byly opravdu trýznivé? Už by nemířili jen obecně do okolí, ale na nás. Nebrzdí nás obava, že bychom pak museli vyslovit sami to, co vnímáme jako zlomyslné útoky nevěřících posměváčků? Například: Kde je Bůh, když se tohle všechno děje? Jak se na to může dívat? Nebo to snad nevidí? Odešel někam? To si opravdu může dělat, kdo chce, co chce?
Ano teprve s Bohem, teprve pro víru se soužení nevinných a úspěchy ničemů stávají skutečnou otázkou, skutečnou trýzní, která ji hrozí rozložit. To nám asi brání, abychom před Bohem otevřeně vyslovili i to zneklidňující, co se děje okolo nás a co se díky tomu ozývá i v nás. Připadá nám, že bychom se pak propadli na stejnou rovinu, jako ti, co se stejnými otázkami utvrzují v tom, že je všechno dovoleno, že na ničem nezáleží. Vždyť bychom se ptali stejně. Bylo by to totéž.
Ano, bratři a sestry, otázky jsou stejné. I v tom žalmu říká svévolník vlastně totéž, co jeho autor. A přece to totéž není. Rozdíl je obrovský. Kdo o lumpárnách, co se dějí, i o Božím mlčení mluví jen sám k sobě, kdo je jenom konstatuje, byť jako řečnickou otázku, ten je bere jako fakt, jako hotovou věc, jako bernou minci a dřív nebo později se podle toho zařídí. Třeba otráveně a třeba jen rezignovaně začne s vlky výt. Kdo ale svoje otázky, výčitky, vztek nebo ukřivděnost směřuje v modlitbě k Bohu, ten věc neuzavřel, ten se s ní nesmířil, ten ještě něco čeká, ten zůstává otevřený, i když sám pro naději žádné argumenty nemá. A to je něco úplně jiného!
Víra má různé podoby. Věřit neznamená jen se se vším smířit a říkat: "Jsem služebnice - nebo služebník - Páně". Zakázat si otázky, mlčet o tom, co se ve mně ozývá, nechávat si pro sebe, co mně žere, to je hrob víry, to je konec vztahu, tím se odcizuji Bohu, tak svůj život stavím mimo něj. I stížnosti, výčitky, otázky, provokace, vzdor mohou být projevem důvěry. Záleží právě na tom, jestli se s nimi obracíme k Bohu, nebo jestli si na ně odpovídáme sami, jestli máme odpovědi už předem hotové.
Pokud Boha oslovujeme, a třeba s tím, že mu vůbec nerozumíme a že s ním nesouhlasíme a hádáme se s ním, potud s ním opravdu počítáme. A právě tehdy je asi možné mluvit o skutečné nebo i silné víře, protože není podmíněna ani naším souhlasem. Kde modlitba trvá, tam víra nekončí ani s otázkami, ani s pochybnostmi ani s touhou po pomstě. Všimněte si, že žalmista Boha neprosí jen za to, aby bezbranného chránil, ale přímo aby svévolníka přerazil. Ani tím ještě nenávist nevítězí.
Co totiž v modlitbě vyslovíme, to nás už nemusí ohrozit, protože s tím nezůstáváme sami. Zveme k tomu Boha. Nestavíme se sami na jeho místo. Vyjádřit v modlitbě svojí zlobu neznamená se v ní utvrdit a podlehnout jí, naopak v modlitbě i při té zlobě necháváme místo Bohu.
Jenomže to jsme, sestry a bratři, zase na začátku. Jak nechat místo tomu, jehož přítomnost postrádáme, který, jak se nám to jeví, zůstává nečinný? Přece nejde do nekonečna mluvit do zdi, nelze prosit bez naděje vyslyšení. A jak nabýt té důvěry, že nejde jen o samomluvu?
Je to zvláštní, ale právě v téhle věci žalm mlčí. Jen se najednou ta kupa trýznivých otázek, stížností a provokací mění ve vyznání, v jistotu, že Bůh vyslýchá, že zjedná právo, poskytuje pomoc. Ale proč? Co se to stalo mezi 13. a 14. veršem, že došlo k takové radikální změně?
Nevíme, můžeme se leda dohadovat: Možná svévolníka ranila mrtvice, anebo se polepšil. Možná se opravdu zapletl do svých piklů, jak mu to žalmista přál; zlo, které rozpoutal, ho nakonec smetlo. To se přece stává. Možná se právě díky té vyslovené bezmoci v někom hnulo svědomí a žalmista našel zastání. A možná se vnějšně vůbec nic nestalo, možná jen žalmista sám sebe zahlédl jako boží odpověď - to zjitřené svědomí uprostřed všeobecné lhostejnosti, které nám nedá spát, a my díky němu zůstáváme otevření pro boží řešení. To je možná pro naději vůbec to nejdůležitější. Účelem modlitby asi není jenom pohnout k něčemu Boha. Ježíš alespoň v tom podobenství, které jsme četli na začátku, spojuje vytrvalost modlitby s otázkou, zda Syn člověka nalezne víru na zemi, až přijde. Bůh díky modlitbě nemění jen okolní svět, Bůh v ní pracuje na nás.
Možná právě díky té upřímnosti, ve které se žalmista odvážil vyslovit, že žádné řešení nikde nevidí, se mohl rozvzpomenout na to, že boží odpověď bývá nečekaným překvapením a odtud vytryskla jeho důvěra, jeho naděje vůči budoucnosti.
Možná to tak bylo, možná to tak je. Nevíme. Moment milosti, dar vyslyšení může mít mnoho podob a bývá asi často nepopsatelný, nevyslovitelný, navýsost osobní. Cudnost a mlčení tu nejsou nedostatkem, naopak odpovídají svobodě Božího jednání i osobnosti člověka a chrání je. Touha po jistotě, z níž rostou mnohá svědectví o tom, jak modlitba perfektně funguje, i v tomto případě jenom ochuzuje a ubíjí.
Přijmout modlitbu v důvěře i s tím tajemstvím, které ji provází - přijmout něco, co nemám plně ve svých rukou, jistě není snadné, ale je to možnost, abychom došli k naději, která přesahuje všechna naše doufání. A za to patří Bohu chvála. Amen.