kázání Mk 10.17-22
Zvláštní setkání. Kdybychom ty dva pozorovali z větší dálky a neslyšeli nic z toho, co si říkají, zdálo by se to setkání hrozně smutné. Za Ježíšem přiběhne člověk, dokonce před ním klečí a o něco ho prosí. Chvíli spolu ti dva mluví. Jenže nakonec ten člověk vstane, a se skloněnou hlavou odchází. Jako by byl odmítnut. Nevím, jak vám, ale mně ho je líto. Ten člověk smutně odchází pryč. Od Ježíše Krista. Spasitele světa. Dobrá, ten člověk byl zřejmě bohatý, ale že by tohle byl jeho konec? Podívejme se ale na to jejich setkání zblízka a pozorněji.
Co vůbec vedlo toho člověka, aby za Ježíšem přiběhl a poklekl před ním? Nechtěl Ježíše jenom tak vyzkoušet? Budu dělat, jako že mi na tom fakt záleží. To jsem zvědav, co mi ten proslavený rabbi o životě věčném asi řekne?? Nebo klekal před kdekým? Nebo to byl člověk pyšný - a přiběhl si k Ježíšovi jen pro potvrzení o správnosti své životní cesty?
Věřím, že ten člověk to myslel doopravdy a vážně, že měl upřímnou snahu dozvědět se, jak mít podíl na věčném životě. Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?
Zdá se, jako by už tímhle svým oslovením ?Mistře dobrý? u Ježíše narazil. Mnoho biblických vykladačů tak té Ježíšově odpovědi také rozumí. Já za tou Ježíšovou protiotázkou čtu něco trochu jiného: ?Proč to, člověče, říkáš? My všichni přece víme a vyznáváme, že jen Bůh je skutečně dobrý. To od něho všechno dobré vychází.? Ježíš přece svým kázáním, činy, životem neříká nic jiného, než co říká dobrý Bůh. A ani na tu otázku nemůže odpovědět nic jiného, než co ten muž zná od svých otců. Jen opravdu dělej a dodržuj to, co ti radí Bůh. Máš k dispozici desatero ukazatelů, jak žít, abys uchoval a udržel svobodu, kterou od Boha dostali tví otcové.? Slyšeli jsme to i my v prvním čtení. Deset směrovek, v nichž je v nich klíč k lidské svobodě a žití podle Boží vůle.
Zarážející na tom ale je, že Ježíš nevyjmenovává všech deset přikázání, ale jen šest z nich. - Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku. To je přece až ta druhá část Desatera, ve které se mluví o vztazích mezi lidmi. Ježíš nemluví ani o milování jednoho jediného Boha, ani o zákazu Boha zpodobovat, ani o zneužívání Božího jména nebo dodržování dne odpočinku. Ježíš tady mluví jen o vztazích mezi lidmi. O tom, jaký vztah má mít člověk k Bohu, mlčí.
Ale: mlčí o tom Ježíš skutečně? Mně přijde, že Ježíš tím svým mlčením mluví o samotném Bohu vlastně ještě víc, než kdyby ocitoval to Desatero úplně celé.
Právě tady, v téhle Ježíšově odpovědi, se mi ukazuje smysl veškeré Boží péče o člověka i desatera jako takového. Bůh nám přece nedává, abychom mu o to víc nakonec vrátili. Není obchodník ani investor, který půjčuje jen proto, aby od nás nakonec dostal ještě víc. Nechce na nás vydělávat. Bůh dává zdarma. Dává, abychom my mohli žít. Vydává se ze svého. A nic za to pro sebe od nás nechce. Bohu jde o nás. Přijde mi to důležité.
Desatero začíná slovy: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Takhle to všechno s Izraelem začalo. Nejdřív Bůh Izraelce zachránil. Nezachránil je až potom, co správně plnili jeho přikázání. ?Člověče, to já tě vysvobodil. Dal jsem ti všechno, co máš. Ani ten podíl na věčném životě si nemůžeš zasloužit. Dal jsem Ti a nepřestanu dávat. Tak na to nezapomeň. Kvůli sobě na to nezapomeň. Protože tak i ty budeš vědět, co máš ve svém vlastním životě dělat, aby za něco stál. Aby tvé žití mělo smysl a neskončilo krachem někde v opuštěnosti a samotě. Nezapomeň na to, co jsem pro tebe udělal. A dělej to taky tak. Kvůli sobě. Takhle ? myslím - mluví Ježíš o Desateru.
No, tím by ten rozhovor mezi Ježíšem a bohatým člověkem vlastně klidně mohl skončit. ?Nezapomeň na to, co všechno jsi od Boha dostal, a i těm kolem sebe dávej tak, jako On dává tobě.?
Ale ten člověk od Ježíše ještě neodešel. On byl totiž hrozně překvapený: ?Opravdu není třeba dělat nic jiného než nezapomenout na Boha a dávat stejně jako On? Vždyť tohle já přece dělám už odmalička. Je to opravdu takhle jednoduché?? Ježíš na něho s láskou pohleděl a řekl: ?Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě.?
Ježíš nejdřív řekne, že stačí dodržovat přikázání a teď najednou ? ?Prodej a rozdej chudým všechno, co máš. Pak mě následuj.? Nestupňuje Ježíš své požadavky? Nezpřísnil svá kritéria až dodatečně, když zjistil, koho před sebou má? Žádného zloducha ani ?loosera?, kterých bylo kolem něho dost a dost, ale poctivého, dobře situovaného člověka?
Neměl tedy Ježíš ten den jen špatnou náladu? A popravdě: Divíme se, že ten člověk smutně odchází? Kdo z nás by byl ochoten jít a zbavit se úplně všeho, co za život našetřil a co má? Auto ještě možná, i když pro někoho znamená pracovní možnosti. Ale střechu nad hlavou? A navíc opustit rodinu, děti, práci a následovat Ježíše? Dokáže to vůbec někdo? Nebyla by to od nás spíš nezodpovědnost?
Ten požadavek je opravdu kláda. V intencích SZ bylo sdílet svůj majetek s těmi, kteří ho nemají, propouštět otroky a obdarovávat je, starat se o hosty, postarat se o vdovu a sirotka, to ano. Ale absolutně se majetku zbavit a dát ho chudému člověku, který s ním třeba ani nebude umět nakládat a navíc odejít na naprosto nezajištěnou cestu, to je něco převratného, radikálního.
Já myslím, že Ježíš se touhle svou odpovědí nestal přísnějším, i když to tak opravdu na první pohled vypadá. On tomu slušnému a poctivému člověku - ale i nám všem ? nastavuje zrcadlo a ukazuje, jak je to s tou naší slušností a poctivostí a dodržováním desatera doopravdy: ?Člověče, copak ty si opravdu myslíš, že Bohu a svým bližním dáváš všechno, co bys mohl? Vždyť tobě pořád nejde v první řadě ani o Boha, ani o své bližní. Ty vůbec nemiluješ naplno. Vypadalo by to přece o dost jinak. Tak to připusť.
Snad chtěl Ježíš bohatého muže hlavně uvědomit, jak silnou vazbu na svůj majetek má a jak slabou vazbu má k Bohu a k bližním. Možná si máme uvědomit právě spíš tu vazbu k majetku, kterou máme a máme s ní začít něco dělat - a pak možná i s majetkem samým. I když nutno dodat, že v bibli také čteme o tom, jak se první křesťané o všechno dělili ? třeba ve Skutcích je takových pasáží mnoho a je dobré to mít na paměti.
Možná ale, pokud nejsme zvlášť fixovaní na majetek, si připusťme, že ten oddíl nemusí řešit jen to, co hmatatelně máme ? někdo je bohatý a tak se jeho život točí kolem majetku, jiný buduje kariéru a tak se jeho život točí kolem jeho povolání, dalšímu se stane středem života chalupa a bydlení nebo koníčky. Text je hodně provokativní - zasáhl prvního adresáta a zasahuje i nás.
To, co nabídl Ježíš bohatému muži, bylo desatero se zpětnou vazbou. A ta vůbec nebyla tak dobrá, jak čekal. Chceš-li poklad v nebi, nemůžeš brát tak vážně svůj majetek (dodávám: svou kariéru, své bydlení a políčko, své koníčky ? to, na co zavěšuješ své srdce). Ten bohatý muž investoval do svého majetku víc nadějí a jistoty než si zasluhoval. Mohl se z něj jen radovat, ale on na něj evidentně spoléhal. Byla to osa jeho života, chcete-li: jeho modla.
Pokud nemáme za osu svého života svůj majetek, svou práci nebo třeba i svůj spořádaný život, nemusíme snad být bezdomovci, abychom měli podíl na věčném životě. Pokud umíme mít i nemít, dovedeme pustit korunu, opustit své plány nebo kariéru, přestat pracovat to vše kvůli následování Ježíše, nevypadá naše zpětná vazba tak špatně. Ale je to opravdu tak? Na co skutečně zavěšujeme své srdce, svůj život?
Ten muž odešel smutný. Co bylo dál, nevíme. Možná měl ten příběh pokračování ? já v to doufám. Vždyť tomu člověku mohlo teprve teď konečně dojít, že až doteď spoléhal na své vlastní síly, na svůj majetek. A Ježíš mu ukázal, že o tohle se opravdu opřít nejde. Protože i tohle všechno jednou pomine.
Ježíš mu taky ukázal, na koho je opravdové spolehnutí. Následuj mne. Na Ježíše a jeho Otce je spolehnutí, i když zkazíme, na co sáhnem, i když se načas vydáme špatným směrem. I v nejistotě. Když hledáme sebepotvrzení a nastaví nám zrcadlo. Ten zřejmě bohatý, poctivý a slušný člověk měl čas na přemýšlení. A co si budeme říkat ? málokomu z nás dojde všechno hned a napoprvé. Proto si čteme Písmo. I skrze něj za námi přichází Bůh znovu. A upomíná i povzbuzuje. Nikoho neopouští, ale sklání se, vysvobozuje a pomáhá. Každému z nás. I popletům, i takovým, kteří už nám nestojí ani za pohled. I těm slušnějším a poctivějším, mezi které se asi rádi počítáme. Amen