kázání 1.1.2011 - Debora Rumlová
Kázání: Základem dnešního kázání je text z evangelia podle Matouše 7, 13-14:
?Vejděte těsnou branou: prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.?
Jsou před námi dvě cesty. Můžeme si vybrat, kterou se dáme. Ale jaký je mezi nimi rozdíl, je snad ta jedna krásná a plná radosti a ta druhá jen samý trn a bolest? Je ta jedna snazší než ta druhá? Jde se po jedné lépe než po druhé? Nebo jak to je, proč si mám vybrat? Jaký je mezi těmi cestami rozdíl?
Teď na sklonku roku každý tak nějak přemýšlí, co se povedlo a co ne, kam se vydat dál. Lidé si dávají určitá předsevzetí. Já to slovo předsevzetí nemám ráda ani mu moc nerozumím, ale možná by se i toto podobenství dalo brát jako takové předsevzetí: ?Budu se snažit jít po úzké cestě, protože ta vede k životu.?
Ale jak to udělat, když vlastně pořádně ani nevím, co to znamená a co to obnáší. Jaký je ten rozdíl mezi širokou a úzkou cestou? Je to taková rada, o které tušíme, že je dobré se jí držet, ale jak?
Život jako cesta to není nijak neobvyklé přirovnání, tomu rozumíme. Neobvyklé není asi ani to, že podobenství proti sobě staví dvě možnosti ? život a záhubu. Ale neobvyklé je asi hlavně to, že taková přímočará, jednoznačná a solidní cesta vede do záhuby. A neobvyklé je také to, že Ježíš vlastně doporučuje hledání nějaké postranní cesty a hledání nějakých postranních nenápadných vrátek ? právě tyhle postranní vrátka vedou na cestu k životu.
V čem je ten základní rozdíl mezi širokou a úzkou cestou?
Úzkou cestu málokdo nalézá. Takže úzká cesta je nenápadná a člověk se musí snažit, musí vydat určité úsilí pro to, aby ji našel. Protože je nenápadná, tak po ní jde jen málokdo. Nepotkáme na ní davy lidí. Většina zvolí totiž tu pohodlnější variantu, protože hledání by je stálo mnoho času. A na takové mrhání nemají zvláště v dnešní době čas ani trpělivost. Úzká cesta je neprošlapaná, neprozkoumaná a už vůbec není pořádně zmapovaná. Lidé, kteří vynaloží námahu a najdou ta úzká vrátka, pak celou cestu putují v nejistotě. Nevědí, co je za nejbližším zákrutem čeká.
Základní rozdíl tedy není v tom, že by jedna cesta byla krásná a bezproblémová, zažívali jsme na ní jen samé dobré a krásné věci. Na obou cestách nás čekají různé chvíle, radosti i starosti, úsměvy i zklamání, dobré i bolestné chvíle. Ten rozdíl mezi širokou a úzkou cestou tkví hlavně v nejistotě. Široká pěkná dlážděná cesta přeci jistě někam vede. Takové cesty se nebudují odnikud nikam. Na takové velké cestě se lze spolehnout, že po ní někam dojdeme. Navíc po ní jde hodně lidí. A přeci by všichni ti lidé nešli špatně? Naproti tomu úzké pěšince se nedá moc věřit. Kdoví kam vede, kdoví, kdo po ní naposledy šel a kam nebo ke komu nás zavede, člověku se může zdát, že po ní jde dlouhou dobu sám a nepotká ani živáčka, je to podezřelé a vypadá to nebezpečně. Ale přesto i taková nenápadná a nejistá cesta někam vede, a Ježíš říká: vede k životu.
S tématem cesty se mi vždy vybaví příběh Abrahama. I on se vydává na cestu, i on dlouho hledá, kudy a pak nachází ta úzká vrátka. Abraham byl člověk, který měl trpělivost a dal si práci, aby našel branku, která vede na úzkou cestu. Hledání nepovažoval za mrhání času a po čase úzká vrátka skutečně našel. Vstoupil na cestu k životu. Nikdy moc nevěděl, co ho na té cestě čeká. Nevěděl, co se objeví za dalším zákrutem. Jen věděl, že mu Hospodin něco zaslíbil, on se má stát požehnáním, má z něho vzejít velký národ.
Cesta a s ní i roky ubíhají. Abraham velmi zestárl. Ale k zaslíbení se celý život upínal a upíná. Velmi by ho mrzelo, kdyby to nakonec nevyšlo. Už velmi dlouho putuje v nejistotě, jen se svou vírou. A tak i u něho nastane zkrat, rozhodne se tomu zaslíbení trochu pomoci. Vejde k otrokyni Hagar a rozhodne se zaslíbeného syna zplodit právě s ní. Narodí se Izmael. Postupem času se ale ukáže, že Abraham v této horlivé snaze mít nějakou jistotu, ztratil značku. Odbočil někam jinam, odbočil na cestu jistoty. To nebyl správný krok. ?Měl jsem počkat, kdoví, co by mě čekalo za dalším zákrutem. Teď mě to mrzí.? Ale po chvíli naříkání si uvědomí, že to přeci nemusí být konec: ?Co tu naříkám, vždyť mám stále šanci vrátit se zpět, zkusím to znovu, pokusím se znovu tu cestu najít, vždyť se mi po ní šlo docela dobře. Ano přišly i těžké chvíle, ale vždycky jsem je, díky Bohu, zvládl. A pak tu přeci bylo i mnoho krásných chvil.? Tak Abraham hledá a navrací se zpět na úzkou cestu. Pravda, trochu se zdržel a za svou pohodlnost tvrdě zaplatil a nejen on, ale i jeho okolí. Abraham se musel rozloučit se svým synem Izraelem. Bylo to kruté, jistě cítil obrovskou bolest, srdce mu to málem roztrhlo, ale jinak to nešlo. I když by se Hospodin mohl po téhle Abrahamově odbočce od něho odvrátit, neudělá to a ještě Abrahama povzbuzuje: ?Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však velký národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.? Abraham trpí, ale loučí se a znovu se vrací na úzkou cestu.
Potíž úzké cesty nemusí být tedy v tom, že by se po ní fyzicky obtížněji šlo, a problém úzké brány nemusí být v tom, že by se jí člověk nemohl protáhnout. Potíž je hlavně v tom, jak podezřele, méněcenně a hlavně nedůvěryhodně vypadají úzká cesta a těsná brána vedle těch prostorných dlážděných a širokých. Základní rozdíl mezi úzkou a širokou cestou je ? důvěryhodnost a nedůvěryhodnost, důvěra a nedůvěra.
I dnes je to těžké, člověk volí podle toho, aby měl dostatek, aby zajistil rodinu, aby byl materiálně zajištěn. Vybírá podle jistoty. Do riskantního podniku jde málokdo. Když si člověk položí na váhy, zda půjde dělat to, co ho baví, či to kde vydělá víc peněz, často to skončí zase spíše materiální jistotou, a tak se rozhodují i studenti, radši studovat obor, ve kterém najdu slušně ohodnocenou práci. Ale je to ta nejlepší cesta? Je vždycky ta jistota tou nejsprávnější volbou, nebylo by někdy lepší zariskovat a zkusit to někde jinde, kde budu cítit, že to má smysl, kde mě to bude bavit? Setkala jsem se v poslední době s několika lidmi, kteří se rozhodli podat výpověď, skončit s prací, protože v ní neviděli smysl. Ale skončili, i když zatím žádnou práci nemají, hledají a doufají, že se někde uplatní, že najdou něco, co je bude naplňovat. Je to risk, ale je to také velká odvaha, vydávají se vlastně do neznáma, nevědí, co je za dalším zákrutem čeká.
A taková je ta úzká cesta, je to nejistá cesta, je to cesta víry, na které člověk ví, že v životě nepřicházejí jen ty krásné chvilky, putování životem není jenom snadné a krásné, přicházejí i těžké chvíle, úzká cesta nebude procházka růžovým sadem, nepůjdou po ní davy a mnohdy bude podezřelá, ale bude to smysluplná cesta k životu, bude to cesta s Bohem. A nakonec jedno takové přání do pro další životní putování:
Vstup radostně do Nového roku s celým světem v pokoji! Zapomeň, kolik trápení a pláče starý rok dal! Žiješ! Buď vděčný, radostný
a moudrý. A když přijdou tři zlé dny a po nich jeden dobrý, buď dost silný (u)nést všechny čtyři. Amen
Friedrich Wilhelm Weber