Uložit kázání jako mp3.

Text kázání: J 19,28 („Žízním.“)

Ježíš řekl svým učedníkům:

„Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci.“

(J 16,28)

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.

(J 19,28-30)

NAROZENÍ A SMRT SPASITELE

Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci. Takto důvěrně se Ježíš svěřuje svým dvanácti druhům den před ukřižováním. Vánoce a Velikonoce jsou tu propojeny v jednom verši.

V tomto textu je Jan strohý a naléhavý: Vězte! Musíte vědět! Je to prostě tak, že … narození a umření Ježíšovo patří k sobě. V něm přece Bůh přišel, sestoupil, ponížil se. V něm trpěl. V tomto milovaném Galilejci, v Jošuovi z Nazaretu, jenom v něm! … může Bůh vysvobodit každého, kdo zná nesvobodu ducha a touží stát se svobodnou bytostí.

Totéž spasení, jež nás v Betlémě zaplavilo radostí, nás na Golgotě zaplavuje hrůzou. Dva emočně zcela odlišné okamžiky se nám palčivě zadírají pod kůži. Hledíme na šílené bláznovství spásy duše skrze zlou (skrze veskrze zlou) popravu neviňátka.

Vždyť to není tak dávno – nějaké tři, čtyři měsíce – kdy jsme zpěvem, štědrostí a pokojem oslavovali narození dítěte, které nás zachrání: … nám, nám narodil se. Dnes, na Velký pátek, se z jeho již dospělého těla – přesněji ze zkrvaveného, zohaveného a bičem rozšvihaného masa – ozve téměř neslyšitelný sípavý zvuk: Žízním. Co se to stalo?

Co se to s námi za třicet let stalo?

Jako opaření hledíme znovu do jeho tváře znetvořené bolestí. Neradi si připomínáme tu krutou smrt, tu potupnou popravu, tu do nebe volající zvrhlost. Nelze se distancovat, nelze si umýt ruce, nelze se vyvinit. Jsme aktéři událostí a nemůžeme to svést na někoho jiného. Nemůžeme z Golgoty zdrhnout.

ŽÍZNÍM – TRPĚNÍ JEŽÍŠOVO

Nevím, proč se říká Velký pátek. To je slabé. Byl to – a je to dodnes – hrozný, hrůzyplný, hrůzostrašný den. Pátek děsu a smrti. Proto nemám v úmyslu jeho temnotu, zlo a nářek zmírňovat, nějak zaobalovat, nadlehčovat … třeba vzkříšením, o kterém víme, že nastalo o dva dny později tenkrát v Jeruzalémě a nastane i pozítří v Novém Městě na Moravě. Dnes se máme skutečně třást a nefalšovaně potit a opravdu si zacpávat uši. Má to svůj tajemný smysl, nad jehož hlubinu se můžeme snad naklonit a hledět do ní, na jehož dno však nikdy nedohlédneme.

Mým úkolem je snažit se vyslovit, proč ta hrůza proběhla a proč probíhá stále.

Žízním … Toto Ježíšovo smrtelné zasténání zachytil ze čtyř evangelistů jenom Jan. Matouš zapsal něco jiného – uvádí, že těsně před smrtí Ježíš zvolal mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Jak v Janově, tak v Matoušově podání následuje reakce jednoho z vojáků, který namočí houbu do octa a pokouší se uhasit Ježíšovu žízeň. Ocet bylo kyselé víno, používané k utišení vyprahlosti nebo horečky. Je pravděpodobné, že vojáci měli ocet u sebe pro případ strádání, zranění či umírání v bolestech. Ta houba, to nebyl hříbek nebo holubinka, ale mořský živočich výborně nasávající tekutinu. Mořská houba byla v Ježíšově době levně k dostání na každém tržišti.

Žízním … Slyším v tom něco víc než jen žízeň, tedy fyzickou potřebu svlažit rty a napít se. Tuším, že Ježíš netoužil svlažit jen vyschlá ústa. Jeho duši spaloval oheň. V jeho srdci a v jeho mozku hořelo peklo. Sestoupil do pekel, tak je to vystiženo v Krédu. Umím si představit, že to chtěl mít rychle za sebou. Spěchal za Otcem.

Žízním … Jako bych slyšel: Trpím. „Otče, odejmi ode mno tento kalich, tento úděl, skonči to. Prosím!“

O Ježíšově utrpení nechci mnoho mluvit. Já si „trpění“ druhého nedovedu představit a Ježíšovo trpění už vůbec ne. Jak už jsem jednou pokorně odtušil – tělesná bolest asi nebyla tím nejhorším, co Ježíš na kříži prožíval. Opakuji, všechno se jenom domýšlím.

Žízním … Jako bych slyšel: Trpím zoufalstvím, že láska skončila a zůstala nenaplněna. Trpím zklamáním z Božího mlčení. Trpím strachem, úzkostí, smutkem, nejistotou, pochybnostmi, palčivými otázkami, jež zůstaly bez odpovědí. Trpím, protože ty nejsi milosrdný Bůh! „Otče, proč? Proč musím … ?“

Setník, který Ježíšovi – možná osobně – před chvílí probil dlaně a nárty železnými hřeby, dle rozkazu, mu nyní dobrovolně podává milosrdnou úlevu, houbu namočenou ve víně se snítkou voňavého yzopu. Ta bylinka nejspíš rostla přímo pod golgotskými kříži, nebo opodál … tak ji pro Ježíše utrhl. Poslední lidský skutek před smrtí. Poslední pomazání rtů. Ejhle, milosrdenství!

TRPĚNÍ BOHA

Na kříži však netrpí jen Syn člověka, jak sám sebe tituloval Ježíš pocházející z Nazaretu a narozený v Betlémě. Na kříži trpí Syn Boha – Syn, který je jedné podstaty s Otcem i s Duchem. Na kříži trpí Bůh sám. Takhle zvláštně vyjadřujeme kristovskou víru.

Uznávám, že tato archaická dogmatika je pro dnešní duchovní hledače těžká. Nelze se divit, že jen nemnozí mají dnes zájem rozumět kořenům křesťanské spirituality, formulovaným ještě před začátkem raného středověku, a to v úporných a dlouhých duchovních zápasech. Snazší je prohlásit, že modernímu člověku to už nic neříká a pojďme od toho.

Jistě, trpění Boha je mystickou skutečností. Můžeme se snažit vzít rozum do hrsti, ale v hrsti ho neudržíme. Životadárný, ledově čistý proud spásy jakoby nám protékal mezi prsty.

Jistě, trpění Boha je tajemstvím. Je to mystérium. Můžeme žasnout a s klidem si opakovat: já to nechápu, a ještě víc to nechápu, a už vůbec nic z toho nechápu. Nakonec, vnímat mystérium a respektovat jeho doménu je v pořádku, protože našemu duchu je nechápavý úžas nakonec bližší než sporné, neúplné, relativistické chápání.

Jistě, trpění Boha je též doložením, potvrzením … jak to říci lépe: puncem spásy. Znakem věrohodnosti, skutečně drahou milostí (D. Bonhoeffer) – je zaplaceno v tvrdé měně. Zároveň platí, že podivuhodné vysvobození člověka z otroctví hříchu a smrti se nedá redukovat jen na Kristovo utrpení, nebo jen na jeho smrt, nebo jen na jeho vzkříšení. Celek, jedna milost, všechno dohromady zachraňuje duši.

Dobře, toto vše snad nějak prožíváme. Přesto … přesto, Ježíšovo předsmrtné martyrium, všechno to bičování, ponižování, poplivání, zklamání, celá jeho via crucis, je pochopitelným dramatem, postaveným nám před oči a určeným našemu rozumu. Je to podívaná, spektákl, důležitá scéna pro diváka i účastníka, pro lidského pozorovatele, jenž má srdce na pravém místě.

Co tedy vidíme? Čeho si můžeme všimnout?

Předně, Boží trpění není nesmyslné, náhodné, iluzorní, zfalšované nebo zbytečné. Naopak, má jasný smysl, je předpovězené a očekávané. Je reálné, pravé a zásadně důležité.

Dále, Boží trpění není anonymní a neosobní. Naopak, bylo podstoupeno pro mě i pro tebe. Trpěl za tebe, aby tebe zachránil. Dobrovolně. Nic za to nechce. Není to kšeft, je to projev čisté lásky. Že nevím, proč by mě měl zachraňovat? Že se o to neprosím? Že necítím vinu? To jistě prohlašovat mohu, nicméně na síle lásky trpícího Boha to nic nemění.

A dále, Boží trpění se postavilo zlu. Vykázalo je do příslušných mezí. „Příslušných“ znamená do mezí, které zlu přísluší, náleží, do kterých patří. Do ohrady bezvýznamnosti. Do propadliště opovržení. Do konečné a nezvratné mravní prohry. Žádné zlo nedokáže trpět pro druhého, v tom je kříž jednoznačný. V tom je kříž zároveň největším paradoxem – potupa a prohra se stala slávou a vítězstvím.

V neposlední řadě, Boží trpění rozbíjí vžitou představu o Boží všemohoucnosti, tedy o takové omnipotenci, jež je k dispozici na požádání, jako anihilátor utrpení, jako kouzelná mast či živá voda – očekávat, že Bůh na nás utrpení, jaksi ze své moci, sadisticky sesílá a poté je zase blahosklonně odebírá, je zřejmě mimo. Takové očekávání se s křížem tluče. V modlitbě Páně je zbav nás od zlého, zbav nás od utrpení tam není.

Snad obstojí i tento velkopáteční pohled: Utrpení je cenou, která musela být zaplacena, aby zlo bylo poraženo. Podle některých vykladačů svedl Kristus rozhodující bitvu se zlem bezprostředně po své smrti, když sestoupil do pekel. Utrpení je doslova krvavou obětí. Krev je vyceděna v boji s ďáblem, jenž se odehrává kdesi na dně ducha, v temnotě pekla. My bychom v téhle rvačce byli bez šancí; Pán Bůh zaplať, že se Pán Bůh porval za nás...

Zlo má v pašijovém příběhu různé tváře: Tvář fanatizmu a krvelačnosti davu, skandujícího „Ukřižuj!“. Tvář pokrytectví představitelů tehdejší židovské obce, která se neštítila vydat k zabití nevinného člověka. Tvář Petrovy zbabělosti, když zapřel svého Mistra i sám sebe. Tvář brutality římských žoldáků, kteří s chutí Ježíše mučili a posmívali se jeho ponížení. Tvář Pilátova alibizmu, populizmu a slabošství, když šel cestou nejmenšího odporu a nezastal se neprávem stíhaného a nespravedlivě obviněného.

Proti zlu postavil Ježíš fyzickou slabost, bezbrannost a nevinnost Beránka. Snášel bití a přijal smrt. Budoucnost mu dala za pravdu. Zvítězil na celé čáře, protože bojoval Božími zbraněmi – láskou a odpuštěním.

TRPĚNÍ ČLOVĚKA

Zároveň je evidentní, že lidské utrpení (lidské trpění) bývá v mnoha případech – a jistě znáte takové ze své zkušenosti – zmírněno nebo dočasně ukončeno. Ježíš sám přece lidi uzdravoval, kudy chodil.

Pro lidská trápení prostě žádné schéma neplatí. I proto je otázka po původu a smyslu utrpení první otázkou duchovního hledače. Osobně se domnívám, že právě tato nejistota a nejasnost brání mnoha lidem v České republice vstoupit do složitého terénu křesťanství, uvěřit v Boha-Hospodina, stát se křesťany.

Jinak řečeno, v jisté frustraci z domnělé Boží nespravedlnosti – ta je v tom, že Bůh nechá trpět nevinné: děti, hodné lidi, oběti autonehod – v této frustraci je třeba hledat jeden z hlavních důvodů vysokého stupně světskosti, resp. křesťanského ateizmu současné české populace.

I JÁ ŽÍZNÍM ...

(modlitba žízně)

Žízním … Kriste, Beránku, jenž jsi na svá drobná záda vzal, co my nikdy unést nemůžeme.

Žízním a myslím na tvou lásku, zda opravdu umřela na kříži s tebou. Ne, určitě neumřela. Jistě zůstala tady, ve světě, v životě, v lidech – s úžasem pozoruju, jak se moje dlaně plní vodou.

Žízním a věřím ti, i když nechápu, nerozumím, nevím a nechci. Usínám vysílením a na mou horkou duši padá rosa.

Žízním a doufám, že každá, i ta nejmenší a nejslabší bytost svou žízeň po životě nakonec uhasí, že její bolest bude utišena, že se její rány zahojí … navzdory potokům prolité krve a pohárům, jež přetékají hořkostí.

Žízním … Kriste, Beránku, jenž jsi vyšel od Otce a přišel na svět. Beránku, jenž nyní svět opouštíš a navracíš se k Otci. Čekáme na Ducha pravdy a Duch pravdy už je blízko.

Amen